Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3469/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. RNDr. Anny Kozákové a B. Ing. Magdaleny Srbové, zastoupených JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Novotného lávka 200/5, 100 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017 č. j. -221, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 č. j. -197, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. října 2015 č. j. -166, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 7. listopadu 2017 návrh ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jímž se RNDr. Anna Kozáková a Ing. Magdalena Srbová (dále jen "stěžovatelky" nebo "žalobkyně") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva garantovaná článkem 36 odst. 3, článkem 38 odst. 2 a článkem 11 d a článkem 6 odst. 1 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. spor o náhradu škody, v němž se každá z žalobkyň domáhala podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " ") vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 6 507 903,88 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok žalobkyně odvozovaly od nesprávného úředního postupu, resp. nepřiměřené délky řízení před obecnými soudy, v důsledku něhož byly povinny zaplatit vyšší úrok z prodlení, náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekutora, a to v celkové výši odpovídající jimi žalovaným částkám. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že nebýt nesprávného úředního postupu, soudní řízení by trvalo podstatně kratší dobu, čímž by se zkrátila i výše úroku z prodlení.

2) Rozsudkem ze dne 21. října 2015 č. j. -166 soud prvního stupně žaloby obou žalobkyň zamítl. Na základě provedeného dokazování totiž dospěl k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou žalobkyním a nesprávným úředním postupem (o jeho existenci nebylo v řízení sporu). Příčinou škody dle soudu prvního stupně nebyla nepřiměřená délka řízení, ale to, že žalobkyně nesplnily řádně a včas svůj dluh vůči obchodní společnosti R&B Service spol. s r. o.

3) Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly obě žalobkyně odvolání. Rozsudkem ze dne 26. dubna 2016 č. j. -197 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek potvrdil.

4) Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně založil svůj rozsudek na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011 sp. zn. , z něhož plyne, že dovození nesprávného úředního postupu soudu v podobě průtahů v řízení ještě automaticky neznamená, že takový nesprávný úřední postup byl příčinou toho, že účastník byl nucen zaplatit úroky z prodlení. Odvolací soud se dále plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně absence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou vzniklou žalobkyním a připomenul, že žalobkyně si svého závazku musely být vědomy (k jeho splnění byly vyzvány již v roce 1997). Co se týče nákladů exekučního řízení, konstatoval odvolací soud, že ani jejich vznik není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Stěžovatelky totiž řádně a včas neplnily podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, přičemž výkonu rozhodnutí nebránila ani skutečnost, že žalobkyně proti danému rozhodnutí podaly dovolání.

5) Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. srpna 2017 č. j. -221 odmítl. Zčásti tak učinil pro nepřípustnost, neboť napadený závěr odvolacího soudu, že jedinou právně podstatnou příčinou vzniku škody žalobkyň bylo nesplnění dluhu řádně a včas, byl v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Ve zbytku pak dovolání žalobkyň odmítl pro vady, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

III.

Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že obecné soudy porušily jejich právo na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Garantuje-li stát každému jednotlivci možnost domáhat se svého práva u soudu a zároveň zaručuje, že učiní-li tak, bude jeho věc rozhodnuta v přiměřené lhůtě, musí prý logicky následovat objektivní odpovědnost státu v případech, kdy garantovaným příslibům nedostojí. Tato objektivní odpovědnost státu se přitom promítá do úpravy obsažené v zákoně č. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že bylo namístě jejich původní žalobě vyhovět a opačný závěr obecných soudů považují za zcela pomíjející garanční funkci práva na spravedlivý proces; nadto namítají, že právní závěr obecných soudů o nedostatku příčinné souvislosti vycházel z přepjatě formalistického výkladu práva a aplikace právní normy. Dle stěžovatelek totiž obecné soudy zcela opomenuly zohlednit specifické okolnosti jejich věci.

Především stěžovatelky namítají, že při svém rozhodování, zda mají sporný dluh uhradit, postupovaly v souladu s požadavky řádné správy majetku, neboť v situaci, kdy tehdejší žalobce neměl žádný majetek, se rozhodly vyčkat soudního rozhodnutí. Danou úvahu přitom učinily při zvážení potenciální výše nákladů řízení, které by v případě prohry sporu nesly, jejichž výše se odvíjí (mimo jiné) i od délky řízení. Tím, že obecné soudy vyloučily odpovědnost státu za materiální škodu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení, došlo prý v rozporu s článkem 13 Úmluvy k faktickému vyprázdnění práva na přiměřenou délku řízení.

K otázce existence příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem stěžovatelky předkládají podrobnou argumentaci, jejímž prostřednictvím namítají nesprávné právní posouzení obecných soudů, jimž vytýkají nezohlednění celkové délky řízení a jeho vlivu na výši úroků z prodlení. Jsou přesvědčeny, že nejen neuhrazení dluhu, ale i nesprávný úřední postup se zásadním způsobem podílely na konečné výši příslušenství původní pohledávky.

Stran nákladů exekučního řízení stěžovatelky dovozují, že stát je objektivně odpovědný i za jejich vznik. Pokud by totiž obecné soudy rozhodly v přiměřené lhůtě, příslušenství pohledávky by bylo podstatně nižší a stěžovatelky by byly schopny jej uhradit z vlastních zdrojů.

Konečně stěžovatelky rozporují i závěr obecných soudů, že nelze přičítat státu změnu výše úroku z prodlení v průběhu řízení a tuto označovat za škodu na straně stěžovatelek. Kdyby totiž obecné soudy rozhodly v přiměřené lhůtě, ke změně výše úroku z prodlení by došlo teprve po vydání konečného rozhodnutí.

IV.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobami oprávněnými a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, ve zbytku pak zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999

sp. zn.

, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

K té části petitu ústavní stížnosti, v níž stěžovatelky brojí proti usnesení dovolacího soudu, kterým bylo jejich dovolání odmítnuto jako vadné, Ústavní soud připomíná následující.

K tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou dovolacím soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by dovolací soud měl tuto právní otázku posoudit jinak. Jestliže dovolatelky požadovaly, aby dovolací soud jimi předložené otázky posoudil jinak než soud odvolací, jejich dovolání nenaplňovalo požadavky na naplnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu To navíc za situace, kdy je dovolací soud vázán (obsahovým vymezením) uplatněných dovolacích důvodů.

V tomto směru Ústavní soud připomíná, že postup dovolacího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelek nelze považovat za porušení jejich základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda dovolací soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2010

sp. zn.

, či ze dne 9. února 2015

sp. zn.

).

Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Dovolací soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout. Ústavní soud též připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. , ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), není odmítnutí takového dovolání porušením článku 36 odst. 1 y.

Z citovaného stanoviska Ústavního soudu současně plyne, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu) nepřípustná podle .

Ve zbývajícím rozsahu - tedy co do posouzení otázky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení - je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelky přípustnost svého dovolání odvozovaly od tvrzení, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Jak se však z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu podává, právní hodnocení přijaté odvolacím soudem plně konvenuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz judikaturu tam citovanou). Namítají-li stěžovatelky v tomto směru specifické okolnosti jejich věci, je třeba poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2017

sp. zn.

, v němž se Ústavní soud zabýval obdobným případem, kde se stěžovatelka domáhala náhrady škody vůči státu představované úroky z prodlení, přičemž řízení před obecnými soudy v této věci trvalo deset let. Ústavní soud přitom aproboval závěr obecných soudů, dle něhož mezi nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení a tvrzenou škodou na straně stěžovatelky, nebyla dána příčinná souvislost, neboť právě nesplnění dluhu stěžovatelkou řádně a včas je třeba považovat za stěžejní příčinu vzniku povinnosti hradit úroky z prodlení.

V poměrech projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné důvody, pro které by se měl od svého přechozího závěru odchýlit. Následný vznik povinnosti hradit náklady exekuce je logickým vyústěním nesplnění povinnosti uložené pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím v meritu věci. Napadené usnesení dovolacího soudu je v této části přesvědčivě, logicky a srozumitelně odůvodněno a v rozhodování obecných soudů o otázce existence všech předpokladů odpovědnosti státu za škodu Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávně relevantní deficity.

Protože Ústavní soud nezjistil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla dotčena ústavně zaručená základní práva stěžovatelek, byl nucen podanou ústavní stížnost odmítnout. Zčásti tak učinil dle , zčásti podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu