Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 977/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Jana Macháčka, právně zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 11. prosince 2017 č. j. - 42, za účasti Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doručeným Ústavnímu soudu dne 15. března 2018, se stěžovatel (dále též "žalobce") domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí soudu, neboť jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále též "okresní soud") rozhodl ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalovanému Pavlu Tatarkovi rozsudkem ze dne 11. prosince 2017 č. j. -42 o zaplacení částky 7 263,- Kč s příslušenstvím vzniklé z důvodu potvrzení o uznání závazku ze dne 4. února 2012 tak, že žalobu zamítl. Žaloba byla zamítnuta z důvodu námitky promlčení vznesené žalovaným.

Okresní soud posuzoval námitku promlčení vznesenou žalovaným podle právní úpravy obsažené v zákoně č. , (ve znění do 31. 12. 2013 dále jen " "), neboť právní vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení vznikl v roce 2012.

Promlčecí doba vycházející z ustanovení je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak. Ustanovení stanoví promlčecí dobu desetiletou, avšak pouze za předpokladu, že dlužník právo písemně uznal, co do jeho důvodu a výše.

Okresní soud v rozsudku uvedl, že "Předmětná nazvaná "potvrzení o uznání závazku", však nesplňuje náležitosti řádného uznání, neboť v této zcela chybí důvod předání předmětné finanční částky, není zde uveden právní titul, na základě kterého k předání mělo dojít. Podle ustálené judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR , ), tento právní důvod je nezbytnou náležitostí uznávacího prohlášení, a pokud není uveden, nemůže jít o řádné uznání závazku ve smyslu , které by mělo vliv na délku promlčecí doby."

Na základě této argumentace dospěl okresní soud k závěru, že promlčecí doba, která je pro předmětný právní vztah tříletá, začala běžet ode dne následujícího po splatnosti předmětné částky, tedy od 21. 2. 2012. Jelikož byl návrh na zahájení soudního řízení podán až dne 13. 4. 2017, soud žalobu v celém rozsahu zamítl z důvodu uplynutí promlčecí doby.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává, stejně jako v předchozím občanskoprávním řízení, na tvrzení, že označená jako "Potvrzení o uznání závazku" jednoznačně obsahuje text: "...potvrzuji, že dnešního dne, tj. 4. 2. 2012, jsem převzal od ... finanční prostředky ve výši 7.263,- Kč,- ...", a také: "...zavazuji se, že tuto částku vrátím do 14 dnů ...".

Stěžovatel má za to, že předmětná je potvrzením o uznání dluhu a jak plyne z judikatury Ústavního soudu "Vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli, a proto z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smluv" [srov. nález

sp. zn.

ze dne 10. 7. 2008]. Stěžovatel tedy má za to, že by se daný úkon měl posuzovat podle vůle účastníků, nikoliv jen formalisticky.

IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 ) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257).

Taková protiústavní pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží rovněž k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svou povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení či ]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, přesunul až do roviny ústavního soudnictví.

Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

V nyní projednávané věci jde o částku svou výší nedosahující ani 10 000,- Kč, takže v daném řízení zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy toliko výjimečně. Projednávaná věc však takový výjimečný případ nepředstavuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá totožné námitky, které již uplatnil v předchozím řízení u okresního soudu a s nimiž se dostatečně vypořádal okresní soud.

Jen závěrem k argumentaci stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že se ani věcně neztotožňuje s námitkami stěžovatele směřujícími proti údajně neústavnímu rozhodování a postupu okresního soudu v předmětné věci.

Z hlediska právního posouzení se Ústavní soud domnívá, že okresní soud nepochybil, když posoudil u nazývající se "potvrzení o uznání závazku" jako smlouvu o půjčce.

Ústavní soud uzavírá, že nezjistil protiústavní zásah do zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu