Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3501/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti B. N., zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem U Mlékárny 290, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2017 č. j. -61, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. září 2016 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená a d (dále jen " ").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. , byl stěžovatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle , 5 písm. c) , (dále jen "tr. zákoník"), spolu se spoluobviněným I. S., který byl uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství uvedeného trestného činu. Za to byl stěžovatel odsouzen podle tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle tr. ř. byla poškozená GE Money Auto, a. s., nyní MONETA Auto, s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného I. S.

3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. , podal stěžovatel odvolání. Usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. , jej Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodné.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 8. 2017, č. j. -61, odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle cituje odůvodnění svého odvolání a dovolání, neboť se s nimi podle jeho názoru odvolací ani dovolací soud řádně nevypořádaly, a dále rozebírá svou argumentaci, v rámci níž znovu namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, nedostatky ve skutkových zjištěních, vadné hodnocení důkazů, opomenuté důkazy, existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, překvapivost a nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, porušení principu ultima ratio a nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, nesprávnou právní kvalifikaci skutku a zejména pak skutečnost, že není pachatelem žádného trestného činu, nýbrž je sám obětí trestného činu podvodu ze strany spoluobviněného I. S. Podle názoru stěžovatele poškozená společnost měla být obezřetnější při prověřování ekonomické situace svého klienta.

6. Stěžovatel trvá na tom, že se protiprávního jednání kladeného mu za vinu nedopustil. V rámci řízení nedošlo ke spolehlivému zjištění skutkového stavu, provedené důkazy soudy nehodnotily v pochybnostech v jeho prospěch a v důsledku toho byly vyvozeny neodpovídající a nesprávné právní závěry. Jeho verze událostí je od počátku neměnná, soudy však mnohé skutečnosti zcela pominuly a vůbec nehodnotily, čímž porušily ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Porušení shledal i v odůvodnění napadených rozhodnutí a porušení § 125 odst. 1 věta druhá tr. ř., kdy odvolací soud v mnoha aspektech ani neuvedl, jak se vypořádal s argumentací obhajoby, přičemž na ni ve značné části vůbec nereagoval. Jako naprosto vadné shledává stěžovatel hodnocení odvolacího soudu o jeho odpovědnosti k náhradě škody a rovněž i k výši škody, kdy zcela kategoricky odmítá, že by byl tzv. bílým koněm. Naopak se stal obětí protiprávního jednání obviněného S., který podvodným způsobem pozměnil pro účely poskytnutí úvěru y (daňové přiznání) bez jeho vědomí tak, aby následně mohl získat sám předmětné vozidlo AUDI Q7, za které uhradil několik splátek a jež bylo následně za podivných okolností odcizeno a ztraceno. Spatřovat plnou zodpovědnost za vniklou škodu u jeho osoby odporuje principům kauzálního nexu i logice, když zde absentuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním, které byť bylo nedbalé a neobratné, zcela jistě nebylo jednáním trestným, a vzniklou škodou. Namítá, že závazek ke splácení úvěru nepřevzal jakožto fyzická osoba, ale převzala jej společnost Ingenia, spol. s r. o., jejíž 100% podíl od něho nabyla třetí osoba, a on nadále neměl vliv na splácení úvěrových závazků.

7. Stěžovatel na podporu svých tvrzení cituje množství nálezů Ústavního soudu i stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu. Soudům opakovaně vytýká, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy.

8. V doplnění ústavní stížnosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. .

9. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz např. rozhodnutí ve věci

sp. zn.

,

,

a další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález

sp. zn.

, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení

sp. zn.

).

11. Jde-li o skutkovou polemiku uplatňovanou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je zcela nepochybné, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 y, , odst. 4 a odst. 5 tr. ř.). Povinností obecných soudů je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ( tr. ř.). Důkazní postup jsou soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000

sp. zn.

, ze dne 23. 11. 2000

sp. zn.

či ze dne 19. 3. 2009

sp. zn.

). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

či usnesení ze dne 14. 1. 2004

sp. zn.

).

12. Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci pečlivým přístupem soudů zcela naplněny. Nalézací soud své rozhodnutí obsáhle a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Soud odvolací ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení trestnosti jednání stěžovatele se s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho argumentaci ohledně hodnocení důkazů v mnohém odkázal. Velmi přesvědčivě a logicky rozvedl i širší úvahy, jimiž se snažil vyvrátit opakovaně uplatňovanou konstrukci obhajoby a objasnit zastávaný pohled judikatury na spáchanou trestnou činnost i obecně na trestný čin úvěrového podvodu. Ani soud dovolací neshledal v tomto ohledu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné nedostatky v postupu soudů, a jejich závěry potvrdil. K opakovaným námitkám stěžovatele lze zcela odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Lze jen dodat, že pokud učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy neshledaly důvod k uplatnění zásady in dubio pro reo.

13. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkazy, které měly potvrdit jeho obhajobu, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001

sp. zn.

, usnesení ze dne 24. 9. 2015

sp. zn.

).

14. V případě stěžovatele však o takovou situaci nešlo. V jeho věci soud nalézací po provedení velmi rozsáhlého dokazování dalším návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl a v odůvodnění uvedl, co jej k tomu vedlo. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil. Jednoznačnou odpověď na opakovaně vznášenou argumentaci tak stěžovatel nalezne v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně (č. l. 11 rozsudku) i odvolacího soudu (č. l. 4 a 5 usnesení), s jejichž závěry se ztotožnil i dovolací soud (č. l. 8 usnesení).

15. Co se týče námitky stěžovatele stran principu ultima ratio a z něj plynoucí zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedený princip nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. října 2013

sp. zn.

, či ze dne 23. října 2014

sp. zn.

). V posuzovaném případě však obecné soudy neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje.

16. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení procesní pochybení, která by představovala dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu