Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2708/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti, kterou podal Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy, zastoupený Mgr. Davidem Bascheri, advokátem se sídlem Murmanská 1475/4, Praha 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. července 2013 č. j. -60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2017 č. j. -402, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. srpna 2017 a doplněné podáními ze dne 20. září 2017, 3. října 2017, 22. října 2017 a 24. listopadu 2017, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva zaručená d (dále jen " ") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel žádal Ústavní soud, aby okamžitě zastavil probíhající exekuční řízení a navrhoval zrušení až , a a 2 , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

2. V právní věci žaloby, podané Věrou Herlovou proti šesti žalovaným, z nich čtvrtým žalovaným byl stěžovatel, o zaplacení 323 149,83 Kč s přísl. z titulu odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 9. července 2013 č. j. -60 nařídil předběžné opatření, a to že JUDr. Jiří Starý, advokát je povinen na dobu do právní moci rozhodnutí ve věci samé zdržet se veškerých dispozic s peněžními prostředky ve výši 323 150 Kč, převzatými do jeho advokátní úschovy.

3. Rozsudkem ze dne 22. června 2015 č. j. -272 Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalovaným platební povinnost ve prospěch žalobkyně, přičemž stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit částku 21 543,43 Kč s příslušenstvím. Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a co do základu i o nákladech řízení prozatímně zálohovaných státem. Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni žalovaní. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli tak, že se žaloba, aby byl stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni částku 3 591 Kč s příslušenstvím, zamítá, ve zbývajícím rozsahu byl výrok vůči stěžovateli jako správný potvrzen. Dále odvolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel je povinen žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 15 695,15 Kč a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 5 215,10 Kč. Ve výroku o náhradě nákladů řízení státu ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem byl rozsudek zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s obsahem napadených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že ve věci vydaná rozhodnutí zcela transparentně podrývají právní jistotu a následkem toho negují předvídatelnost práva. Tím dochází k zániku právního státu a začne se vytvářet stát justiční zlovůle.

6. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud právní jistotu obnovil tím, že rozsudky obecných soudů zruší a předá kauzu zpět na Obvodní soud pro Prahu 3 k novému jednání v celé věci ve všech aspektech zneužívání práva a překrucování skutkových podstat. Dále stěžovatel akutně žádal Ústavní soud k okamžitému zastavení exekučního řízení, neboť toto opatření vzniklo protiústavně na základě zneužití práva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené .

8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. července 2013 č. j. -60 se jedná o návrh nepřípustný a ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2017 č. j. -402 jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Pokud stěžovatel navrhuje zrušení usnesení obvodního soudu, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byly-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Podle předběžné opatření zanikne, jestliže bylo návrhu ve věci samé vyhověno a uplynulo patnáct dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci. Jelikož je účelem předběžných opatření upravit právní poměry účastníků řízení prozatímně, je jejich trvání omezeno a v posuzovaném případě předběžné opatření zaniklo právě nastoupením vyjmenované právní skutečnosti. Zánik předběžného opatření nastává ze zákona, žádné zvláštní rozhodnutí se o něm nevydává. Z uvedeného plyne, že stěžovatel v této části ústavní stížnosti napadl rozhodnutí, které zaniklo. Proto je v této části ústavní stížnost nepřípustná [ ].

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž navrhoval, aby Ústavní soud okamžitě zastavil exekuční řízení, přičemž toto exekuční řízení nijak nekonkretizoval. Jakkoliv umožňuje kromě "rozhodnutí" napadnout rovněž "jiný zásah orgánu veřejné moci" [ ], připadá tato možnost do úvahy pouze tehdy, pakliže ve věci samotné rozhodnutí vydáno nebylo. Jinak vyjádřeno, spatřuje-li stěžovatel porušení svých základních práv v rozhodnutí orgánu veřejné moci, pak je samozřejmě v řízení o ústavní stížnosti přezkoumáván i proces, který k vydání takového rozhodnutí vedl. Jestliže tudíž v nyní projednávaném případě stěžovatel navrhuje zrušení exekučního řízení, pak bylo namístě se bránit ústavní stížností, podanou proti konkrétním rozhodnutím v exekučním řízení vydaným (samozřejmě za podmínky, že by byla podána včas a splňovala by i ostatní podmínky řízení). Ochrana základních práv totiž musí být účinná, což by logicky neplatilo, když by Ústavní soud třeba i vyhověl stížnostnímu návrhu na konstatování porušení těchto práv v konkrétním řízení, avšak bez možnosti zrušit rozhodnutí, které teprve by bylo způsobilé zasáhnout právní postavení stěžovatele.

11. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. (N 78/4 SbNU 234) či usnesení ze dne 2. března 2018

sp. zn.

] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu je jakýkoliv akt orgánu veřejné moci (bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu) materiálně způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele (např. nález ze dne 7. listopadu 2017

sp. zn.

). Jinak řečeno, nevyčerpání procesní obrany stěžovatele nenapadením rozhodnutí, vydaného v jeho věci, nelze konvalidovat podáním ústavní stížnosti proti tzv. jinému zásahu, pakliže je ovšem vyvolání přezkumu tohoto rozhodnutí v procesní dispozici stěžovatele. K projednání této části ústavní stížnosti tak není Ústavní soud příslušný, neboť Ústavní soud nemůže přezkoumávat řízení, aniž by se zabýval i rozhodnutími, kterými toto řízení bylo zakončeno ( ).

12. Ústavní stížnost je tedy přípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu ), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y a Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

15. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

16. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případ, kdy soud aplikuje ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jeho rozhodnutí vyplývá z provedených důkazů a je řádně odůvodněno tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

17. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

18. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele dílem podle jako návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, dílem podle pro nepřípustnost a dílem podle pro zjevnou neopodstatněnost.

19. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení až , a a 2 , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení , neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení , má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu