Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3648/17

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Lejcara, zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze, Na Stráži 1306/5, Praha 8, proti jinému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 9, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel ústavní stížností brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci podle , jehož se měl dopustit Obvodní soud pro Prahu 9 tím, že odmítl projednat elektronicky podané odvolání stěžovatele jako oprávněného v exekuční věci směřující proti usnesení téhož soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. -71, o zastavení exekuce. Tím podle stěžovatele porušil zejména jeho právo na spravedlivý proces podle a násl.d (dále jen ""), a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a neposkytl ochranu jeho právům podle y (dále jen "").

2. Jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. , jmenovaný soud svým přípisem ze dne 6. 11. 2017 právnímu zástupci stěžovatele sdělil (srov. č. l. 87), že jeho podání (odvolání) bylo zasláno bez elektronického podpisu a nebylo v zákonné lhůtě ve smyslu ustanovení doplněno. Proto ke stěžovatelovu podání ve smyslu naposledy citovaného zákonného ustanovení soud nebude přihlížet. Přípisem ze dne 7. 11. 2017 (srov. č. l. 89) se stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zjednání nápravy s tím, že podle jeho názoru předchozí podání mají být posouzena jako platná odvolání. Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele o nápravu již byla opatřena zaručeným platným elektronickým podpisem, posoudil ji soud jako platné odvolání proti shora citovanému usnesení o zastavení exekuce, nicméně posoudil je jako opožděné (srov. usnesení ze dne 16. 11. 2001, č. j. -94), neboť jím napadené usnesení již nabylo právní moci. Součástí usnesení o odmítnutí stěžovatelova odvolání je rovněž poučení, že proti němu lze podat odvolání.

3. Stěžovatel v tomto kontextu v ústavní stížnosti vysvětluje, proč podle jeho názoru bylo jeho odvolání proti usnesení o zastavení exekuce formálně bezvadné, včetně náležitostí elektronického podpisu.

4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

5. Ústavní stížnost dle písm. d)y představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení , 3, 4 a , lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány.

6. Stěžovatel brojí - jak sám výslovně uvádí a jak je výše rekapitulováno - proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Zde je ovšem namístě uvést, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. (N 78/4 SbNU 234)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu je jakýkoliv akt orgánu veřejné moci (bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu) materiálně způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele (viz např. nález

sp. zn.

). Jinak řečeno, nevyčerpání procesní obrany stěžovatele nenapadením rozhodnutí, vydaného v jeho věci, nelze konvalidovat podáním ústavní stížnosti proti tzv. jinému zásahu, pakliže je ovšem vyvolání přezkumu tohoto rozhodnutí v procesní dispozici stěžovatele.

7. Jak vyplynulo v nyní projednávané věci, o stěžovatelově odvolání bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. -97, a to tak, že bylo pro opožděnost odmítnuto, když soud uzavřel, že k prvnímu stěžovatelovu podání - v němž bylo obsaženo stěžovatelovo odvolání - nemohlo být pro nedostatek elektronického podpisu přihlédnuto a další stěžovatelovo podání, obsahující opět odvolání stěžovatele opatřené tentokrát již řádným a platným elektronickým podpisem, musel posoudit jako opožděné. Proti tomuto usnesení mohl stěžovatel podat odvolání (o čemž byl ostatně řádně poučen), v němž mohl rozporovat též tvrzené nedostatky svého prvního podání a mohl tak docílit toho - pokud by se odvolací soud s jeho argumentací ztotožnil - že by jeho první podání bylo hodnoceno jako bezvadné, resp. když by odvolací soud jeho odvolání nevyhověl, došlo by alespoň k vyčerpání všech procesních prostředků ochrany stěžovatele, což je nezbytná podmínka případného následného podání procesně projednatelné ústavní stížnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti ovšem netvrdí, že by tak učinil (opak neplyne ani z vyžádaného spisového materiálu) a stěžovatel - a to je rozhodující - ani žádné případné rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností nenapadá.

8. Vzhledem k tomu ovšem Ústavní soud musel - s ohledem na princip subsidiarity vyložený shora - skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2018

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj