Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 267/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Jarmily Molnárfiové, a 2) Ing. Mikuláše Molnárfiho, zastoupených Mgr. Bc. Vladimírem Novým, advokátem se sídlem Žižkova 1737/52, Plzeň, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. -389, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2017, č. j. -376, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a (po jejím doplnění na základě podání ze dne 14. 2. 2018) splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená v a v d (dále jen " ").

2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, v řízení o stěžovateli podané žalobě na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , vydal Městský soud v Praze dne 10. 2. 2016 rozsudek č. j. -265, jímž shledal odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu ze dne 12. 8. 2015, č. j. -206, kterým byla jejich žaloba zamítnuta, jako nedůvodné a napadený rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatelé dovolání, v němž současně požádali o ustanovení právního zástupce ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením (dále jen " ").

3. Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným usnesením této žádosti nevyhověl, neboť po provedeném dokazování za účelem zjištění sociálních a majetkových poměrů stěžovatelů neshledal pro vyhovění této žádosti splnění zákonných podmínek, stanovených pro osvobození od soudního poplatku, coby kumulativní podmínky pro vyhovění žádosti o ustanovení právního zástupce (ve smyslu ustanovení a odst. 3 ). Obvodní soud především zdůraznil, že stěžovatelé (i přes výzvu obvodního soudu) nedoložili své majetkové poměry v takové míře, aby z nich bylo možné učinit závěr o jimi tvrzené "tíživé majetkové situaci" a tedy o důvodnosti jimi uplatněné žádosti.

4. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, v němž jednak obvodnímu soudu vytýkali "formalistický přístup" při hodnocení jejich majetkových poměrů, jednak namítali, že v jejich majetkových poměrech došlo k zásadní změně, která jejich žádost o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení již činí důvodnou.

5. Nicméně ani Městský soud v Praze v ústavní stížnosti rovněž napadeném usnesení žádost stěžovatelů neshledal důvodnou, když (shodně s obvodním soudem) konstatoval, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro ustanovení právního zástupce stěžovatelů pro dovolací řízení. Městský soud předně konstatoval, že obvodní soud při zjišťování majetkových poměrů stěžovatelů a při hodnocení provedených důkazů nijak nepochybil, pokud žádosti stěžovatelů nevyhověl. Následně se městský soud soustředil na zodpovězení otázky, zda v mezidobí došlo ke stěžovateli tvrzené zásadní ("radikální") změně jejich majetkových poměrů, přičemž dospěl k závěru, že přes jisté změny v jejich majetkových poměrech nelze konstatovat, že by se jednalo o tak zásadní změnu, která by již odůvodňovala vyhovění jejich žádosti. Nadto zdůraznil (obdobně jako obvodní soud), že ani v odvolacím řízení stěžovatelé nebyli schopni "vyčerpávajícím", kvalifikovaným a věrohodným způsobem doložit všechna potřebná tvrzení o svých majetkových a sociálních poměrech a ponechali je tedy pouze v rovině tvrzení, ačkoliv bylo jejich povinností je doložit. Proto i městský soud uzavřel, že u stěžovatelů nebylo prokázáno splnění podmínek ve smyslu ustanovení , jakožto nezbytného předpokladu pro vyhovění žádosti o ustanovení právního zástupce.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti s právními závěry a procesním postupem obecných soudů nesouhlasí a jimi namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují v odepření přístupu k soudům (dovolacímu řízení), a to z důvodu nepřezkoumatelných a formalistických závěrů obecných soudů, formulovaných při posouzení jejich žádosti o ustanovení právního zástupce. Na rozdíl od obecných soudů jsou stěžovatelé i nadále přesvědčeni, že své majetkové poměry, které rekapitulují i v ústavní stížnosti, obecným soudům řádně doložili, a tedy že splnili zákonem stanovené podmínky ( ) pro vyhovění jejich žádosti.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y (dále jen " ") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatelů neshledal.

9. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti pokračují v polemice s právním závěrem obecných soudů ohledně nenaplnění zákonem stanovených podmínek pro vyhovění jejich žádosti o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Ústavní soud v této souvislosti předně podotýká, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce (v nyní projednávaném případě stanovených v ) spadá do výlučné působnosti obecných soudů. "Ačkoliv se výsledek těchto sporů může dotknout účastníků řízení, nedosahuje obvykle intenzity porušení základních práv a svobod a tudíž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů o důvodnosti žádostí a skutkových tvrzeních v nich obsažených" [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Z uvedeného ovšem nelze dovodit, že rozhodování obecných soudů o splnění zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce nepodléhá žádným ústavněprávním limitům. Proto se také Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval způsobem, jakým obecné soudy posuzují podmínky pro osvobození od soudních poplatků [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)], resp. pro ustanovení právního zástupce [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 4. 8. 2006 (N 149/42 SbNU 209)], v nichž v rámci rozhodovací činnosti obecných soudů k této otázce shledal již natolik závažná pochybení (excesy), kdy obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, že v konečném důsledku vedla k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Proto Ústavní soud v citovaném nálezu

sp. zn.

shrnul, že "není porušením práva na právní pomoc zakotveného v y, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny zákonné podmínky" (shodně viz např. též usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 6. 2012,

sp. zn.

ze dne 31. 1. 2017 či

sp. zn.

ze dne 6. 3. 2018).

11. Ústavní soud proto prizmatem výše uvedených kritérií přezkoumal způsob rozhodování obecných soudů o stěžovateli uplatněné žádosti o ustanovení právního zástupce v nyní projednávaném případě, přičemž neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o této žádosti jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením a zasáhly tak do základních práv stěžovatelů, jak namítali v ústavní stížnosti, neboť jejich závěr o nesplnění povinnosti stěžovatelů kvalifikovaným a věrohodným způsobem doložit všechna potřebná tvrzení o jejich majetkových a sociálních poměrech považuje za přesvědčivý a přezkoumatelný. Ostatně stěžovatelé ani v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nepředložili žádné ústavněprávní argumenty, které by jejich tvrzení o porušení základních práv dokládaly, jelikož argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze pokračováním polemiky stěžovatelů s právním názorem obecných soudů, což dokládá i opětovné předestření tvrzení o údajně "tíživých" majetkových poměrech, ovšem i zde rovněž ponechaných pouze v rovině nijak podložených tvrzení.

12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu