Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2129/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti BŐGL a KRÝSL, k.s., se sídlem Renoirova 1051/2a, Praha 5, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017 č. j. -470, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu y, , , a d domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

II.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2016 č. j. -422 potvrdil, v právní věci žalobce Vladimíra Petráka (dále jej "žalobce") proti žalované stěžovatelce o 129 493,50 eur s příslušenstvím, mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 5. 2016 č. j. -379, kterým byl nárok žalobce shledán v plném rozsahu po právu. Žalobce při provádění svářečských prací dne 23. 9. 2010 utrpěl těžká zranění, neboť na něj spadla železná rozpěra o váze 500 kg, kterou předtím na konstrukci mostu usazovali pracovníci žalované a jež nebyla řádně fixována šrouby. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka odpovídá za škodu vzniklou (v důsledku utrpěných těžkých zranění) žalobci. Stěžovatelka totiž porušila svoji právní povinnost předcházet škodám podle o. z. a zabezpečit pracoviště ve smyslu , , , , o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle a věty první odmítl. V odůvodnění poukázal na o. z., který dopadá na případ tzv. osoby použité k činnosti (v souzené věci žalobce), jež neprovádí práci vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro právnickou (fyzickou) osobu, podle jejích pokynů či příkazů, popřípadě v jejím zájmu (poukázal přitom na vlastní rozsudky sp. zn. a ). Uvedl, že odvolací soud v souladu s právě uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodil odpovědnost stěžovatelky za škodu; současně zdůraznil, že stěžovatelku (jako podnikatelskou zhotovitelku díla) nelze označit za "osobu použitou" ve smyslu o. z. i z toho důvodu, že vůči primárnímu dodavateli nevystupovala v pozici podřízenosti; subordinační vztah je přitom nezbytnou podmínkou pro použití zmíněného ustanovení. Bylo by popřením povahy podnikatelské činnosti stěžovatelky, pokud by jeden ze znaků podnikání, v daném případě provádění podnikatelské činnosti na vlastní odpovědnost, odpadl aplikací o. z. Nejvyšší soud uzavřel, že ostatní v dovolání vznesené námitky vycházely z (nesprávného) předpokladu, že v dané věci je odpovědnost stěžovatelky vyloučena ustanovením o. z., a proto se jimi již nezabýval; námitkami, jež se týkají neodstranění rozporů mezi znaleckými posudky a výpověďmi svědků, tedy hodnocením důkazů, přípustnost dovolání založit nelze ( ).

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na interpretaci § 420 odst. 2 o. z. dovolacím soudem, a to "v rozporu s jeho výslovným zněním" a domnívá se, že se jedná interpretaci, jež je "v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Nejvyšší soud se měl předmětnou interpretací citovaného ustanovení odchýlit od dosavadní rozhodovací praxe (srov. jeho usnesení sp. zn. ). Stěžovatelka konečně uvedla, že napadené usnesení Nejvyššího soudu, které se sice týká interpretace zrušeného , , ve znění pozdějších předpisů, má judikatorní dopad i za účinnosti nového , .

IV.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález

sp. zn.

). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.

Ústavní stížnost v podstatě představuje vyjádření nesouhlasu se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o vlastní judikaturu; stěžovatelčina připomínka jeho usnesením sp. zn. , kterým argumentovala již v dovolání, byla ostatně dostatečně jasně vysvětlena v odůvodnění napadeného usnesení. Dovolací soud neshledal důvod pro jiné posouzení rozhodných právních otázek. Ústavní soud uvádí, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi. Nejedná se ani o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu.

Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např.

sp. zn.

).

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo v dovolacím řízení k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky, a to i přes absenci či nepřípadné vymezení v řádném dovolání požadovaných náležitostí a argumentace.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu