Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Josefa Mařince, zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem Znojmo, Pražská 3546/46, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. -131, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2015 č. j. -100 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2014 č. j. -68, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. ledna 2016, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 11. června 2013 domáhal u Krajského soudu v Brně náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 1 000 000 Kč po žalované advokátce, která nerespektovala jeho pokyny a nepodala řádně a včas dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Tím měla zasáhnout do cti, důstojnosti a rodinného života stěžovatele a způsobit mu psychické potíže, zhroucení a zhoršení zdravotního stavu. Krajský soud žalobu na náhradu nemajetkové újmy zamítl a stěžovateli uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 7 803,86 Kč. Krajský soud dovodil, že ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí není sama o sobě zásahem do osobnostních práv stěžovatele. Mimo to krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž uvedl, že nebylo možno odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovateli se dostalo satisfakce již projednáním pochybení žalované v kárném řízení a kárným rozhodnutím, jakož i tím, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody o narovnání a výplatě částky 40 000 Kč žalovanou, a to za situace, kdy pojišťovna odmítla za žalovanou plnit pojistné plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škodu, přičemž vzájemné vztahy mezi účastníky měly být takto narovnány.

3. K odvolání podanému stěžovatelem, Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrdil jako zcela věcně správný a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 561 Kč.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl ( ) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4 114 Kč.

5. Stěžovatel podal ve věci i žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2016 č. j. -175 bylo řízení o žalobě na obnovu řízení zastaveno. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2017 č. j. -182 byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. května 2017 potvrdil. Dovolání podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. listopadu 2017 č. j. -222 odmítl, přičemž uvedl, že soudy nižších stupňů věc projednaly - jak vyplývá z obsahu spisu - za přítomnosti právního zástupce stěžovatele při jednání, zastoupeného na základě substituční plné moci advokátním koncipientem, který byl oprávněn ke všem úkonům, jež mohl v řízení učinit stěžovatel. V postupu soudů, v němž stěžovatel spatřoval důvod zmatečnosti, tak jeho právo na spravedlivý proces porušeno být nemohlo.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu bylo odepřeno právo osobní účasti při jednání u odvolacího řízení konaného dne 18. března 2015. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem učiněným odvolacím soudem, totiž že advokát, ustanovený soudem pro řízení před soudem prvního a druhého stupně, již není oprávněn zastupovat účastníka soudního sporu v dovolacím řízení. Stěžovatel rovněž vznesl námitky proti postupu soudu prvního stupně v důkazním řízení, a to když navrhoval provedení důkazu spisem České advokátní komory K 113/2012. Tento důkaz soud prvního stupně neprovedl a provedl důkaz pouze rozhodnutím jeho kárné komise. Stěžovatel soudu prvního stupně vytýkal, že z odůvodnění jeho rozsudku se již nedozvěděl, jak se soud vypořádal s jeho důkazním návrhem, pokud šlo o důkaz spisem, není zřejmé, zda byl návrh zamítnut, či se s ním soud během jednání nijak nevypořádal, a nebyly ani uvedeny důvody, proč nebyl důkaz připuštěn. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. května 2009

sp. zn.

(N 123/53 SbNU 553) a ze dne 3. září 2009

sp. zn.

(N 193/54 SbNU 387) a dále na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozsudek ve věci Kurti proti Turecku ze dne 29. září 2005 č. 2507/02 a rozsudek ve věci Múčková proti Slovensku ze dne 13. června 2006 č. 21302/02.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Bylo tak možné přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 y v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.

10. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v posuzované věci naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny. Z odůvodnění rozhodnutí těchto soudů je zřejmé, že se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a provedly dostatečně rozsáhlé dokazování k tomu, aby zjistily, zda je možno žalobě vyhovět.

11. Pokud se týká provádění důkazů soudem prvního stupně, jednak z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 24. října 2014 vyplývá, že tento soud vyhlásil usnesení, že navržené důkazy nebudou pro nadbytečnost provedeny, dále v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že další dokazování soud pro zjevnou nadbytečnost neprovedl, neboť skutkový stav věci byl dostatečně zjištěn a další důkazy nemohly na podstatě věci změnit ničeho. Nelze tak souhlasit s námitkou vznesenou stěžovatelem, že soud prvního stupně bez odůvodnění neprovedl důkaz stěžovatelem navržený.

12. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že krajský soud zjistil skutkový stav dostatečně a správně a nad rámec věcně správných závěrů krajského soudu shledal důvodnou též odvolací námitku žalované, že její právní zastoupení ve sporu o neplatnost kupní smlouvy skončilo právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací řízení je samostatné řízení, pro které je podle zastoupení advokátem povinné a pokud stěžovatel hodlal napadnout rozsudek odvolacího soudu v řízení o neplatnost kupní smlouvy dovoláním, měl včas požádat soud prvního stupně o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Nebyla-li žalovaná stěžovateli ustanovena zástupcem i pro dovolací řízení, nemohla mu opožděným dovoláním způsobit škodu, ani neoprávněně zasáhnout do jeho osobnostních práv.

13. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení pak uvedl, že ani z formálního, ani z obsahového hlediska nelze přisvědčit stěžovateli v jeho argumentaci, neboť základem rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je právní názor, podle něhož "ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí není sama o sobě zásahem do osobnostních práv dovolatele". Tento právní názor vyplývá podle závěru učiněného Nejvyšším soudem z konstantní judikatury dovolacího soudu a nemění na něm nic ani stěžovatelova nespokojenost s výsledkem sporu. Ústavní soud uzavírá, že ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnily, přičemž jejich závěry lze považovat za logické a ústavně konformní.

14. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a svévoli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.

15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu