Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1498/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ve věci ústavní stížnosti T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Vinohradská 34/30, v substituci Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016 č. j. -449, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. -397 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2013 č. j. -312, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti A. SAZKY a. s., se sídlem v Praze 9, K Žižkovu 851, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem HKDW Legal s. r. o., AK se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, B. JUDr. Josefa Cupky, insolvenčního správce se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem HKDW Legal s. r. o., AK se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, C. DF Deutsche Forfait s. r. o., se sídlem v Praze 1, Panská 4/894, IČ: 26171309, bez právního zastoupení a D. Nova Ljubljanska banka d. d., se sídlem Trg republike 2, 1000 Ljubljana, Slovinská republika, bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 15. 5. 2017, doplněné dne 15. 6. 2017, T-Mobile Czech Republic a. s. (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v incidenčním sporu v řízení o určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") ze dne 29. 3. 2011 č. j. -153 , byl zjištěn úpadek dlužníka SALEZA a. s. (dříve SAZKA, a. s.) a JUDr. Josef Cupka byl ustanoven insolvenčním správcem.

Žalobci, tj. DF Deutsche Forfait s. r. o. (dále jen "žalobce a/"), Nova Ljubljanska banka d. d., Ljubljana (dále jen "žalobce b/") a žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s. (v řízení označovaná jako "žalobce c/") jsou věřiteli dlužníka s přihlášenou pohledávkou.

Všichni tři žalobci se žalobami doručenými insolvenčnímu soudu a spojenými ke společnému řízení, domáhali určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku při zpeněžování majetkové podstaty dlužníka SAZKA, a. s. ze dne 26. 9. 2011, kterou uzavřel žalovaný 1/ JUDr. Josef Cupka, insolvenční správce dlužníka (dále též první žalovaný) s žalovaným 2/ tj. společností SAZKA, a. s. (dříve SAZKA sázková kancelář, a. s.) podle ustanovení 289 odst. 3 , o úpadku a způsobech jeho řešení ), v platném znění (dále jen " "). Neplatnosti smlouvy se žalobci domáhali pro vady, které jejímu uzavření předcházely a které považují za nezákonné, především pak pro rozpor s ustanovením .

Dne 4. 11. 2013 rozsudkem č. j. -312 insolvenční soud žalobu žalobkyně zamítl (výrok III), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit specifikovaným žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok VI). Podle insolvenčního soudu sporné mezi stranami bylo toliko právní posouzení, zda smlouva o prodeji podniku dlužníka mimo dražbu ze dne 26. 9. 2011 je platná či nikoliv. Po posouzení skutkového stavu insolvenční soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva byla mezi žalovanými uzavřena platně, a svůj závěr podrobně odůvodnil.

Dne 18. 6. 2014 rozsudkem č. j. -397 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců rozsudek insolvenčního soudu ze dne 4. 11. 2013 č. j. -312 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky je sporný výklad ustanovení , neboť žalobci mají za to, že výčet osob, které nemohou nabývat majetek z majetkové podstaty, je v citovaném ustanovení demonstrativní a týká se i osob blízkých nebo osob v koncernovém vztahu k členům věřitelského výboru nebo jejich náhradníků. S tímto názorem žalobců odvolací soud nesouhlasil a odvoláním napadený rozsudek insolvenčního soudu posoudil jako věcně správný.

Dne 22. 12. 2016 rozsudkem č. j. -449 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2014 č. j. -397 ve specifikovaném rozsahu odmítl (výroky I a III), ve zbytku zamítl (výrok IV). Dovolací soud především odmítl jako subjektivně nepřípustné ty části dovolání, jimiž žalobkyně napadla části rozsudku odvolacího soudu, které se jí nedotýkají. Dovolání proti zbývající části potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledal přípustným, neboť výkladem se dovolací soud dosud nezabýval, přičemž výklad citovaného ustanovení , zejména jeho odstavce 2 písm. f), je stěžejní pro posouzení platnosti napadené smlouvy o prodeji podniku mimo dražbu ze dne 26. 9. 2011. Dovolací soud konstatoval, že o rozšíření zákazu a podmínek dle lze uvažovat pouze de lege ferenda, nikoliv však v rovině extenzivního výkladu a "doplnění" normy aplikací práva soudy, Právní posouzení této otázky dovolacím soudem tudíž bylo správné. Dovolací soud se podrobně vypořádal i s námitkou žalobkyně, že kupní smlouva je neplatná pro obcházení zákona, jeho smyslu a účelu dle obč. zákoníku.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost účastníků řízení dle y a právo na pokojné užívání majetku podle y.

Podle stěžovatelky je v posuzované věci klíčová interpretace ustanovení , které je stěžejní pro posouzení platnosti napadené smlouvy o prodeji podniku. Podle stěžovatelky jde o mezeru v zákoně, kterou obecné soudy měly překonat jí zastávaným výkladem předmětného ustanovení, a právo tak měly "dotvořit", k čemuž ze strany obecných soudů nedošlo; ustanovení bylo prý aplikováno nesprávně, čímž bylo přímo zasaženo do základního práva na ochranu vlastnictví.

SAZKA a. s., jako vedlejší účastník řízení, ve vyjádření ze dne 27. 11. 2017 k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost neobsahuje žádné relevantní tvrzení ani argumentaci o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelkou namítané údajné vady napadených rozhodnutí postrádají ústavní rozměr a Ústavní soud staví do role další soudní instance obecného soudnictví, přičemž napadená soudní rozhodnutí jsou věcně správná a souladná s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

JUDr. Josef Cupka, insolvenční správce, jako vedlejší účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 11. 2017 argumentoval obdobně jako vedlejší účastník SAZKA a. s.

Vedlejší účastníci řízení DF Deutsche Forfait s. r. o. a Nova Ljubljanska banka d. d., Ljubljana, se k ústavní stížnosti nevyjádřily.

Jelikož výše uvedená vyjádření vedlejších účastníků k ústavní stížnosti ze dne 27. 11. 2017 neobsahovala žádné nové a podstatné skutečnosti, nebyla zaslána stěžovatelce k případné replice.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného a násl. y, a to nesprávným výkladem a aplikací ustanovení civilními soudy všech stupňů, čímž mělo dojít i porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle y.

K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy, v daném případě podmínek pro nabývání majetku náležejícího do majetkové podstaty osobami vyjmenovanými v , Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Rolí Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.

Ústavní soud neshledal ani tvrzené porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle y, resp. Dodatkového protokolu k Úmluvě. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatelky, která za svůj majetek označila "zjištěné pohledávky za dlužníkem."

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí insolvenčního soudu, odvolacího soudu i dovolacího soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat ( y). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu