Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2427/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Drlíka a 2) Mgr. Ivany Drlíkové, zastoupeni JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem Veselá 238/39, Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu Brno - venkov č. j. -241 ze dne 22. 5. 2014, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -291 ze dne 12. 10. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -334 ze dne 29. 5. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, brojili stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva dle , 2, , d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiloženého podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelů, jejímž prostřednictvím se domáhali po žalovaných Ing. Milanu Kopcovi a Lence Kopcové zaplacení částky 155 000 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o část zálohy na kupní cenu nemovitostí, kterou stěžovatelé vyplatili žalovaným v rámci smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 2. 8. 2004 a která jim poté, co zanikly právní účinky předmětné smlouvy, nebyla vrácena.

Okresní soud Brno - venkov napadeným rozsudkem č. j. -241 ze dne 22. 5. 2014 podané žalobě částečně vyhověl, když žalovaným uložil povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 118 170 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ohledně částky 36 830 Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť shledal důvodným nárok žalovaných na náhradu škody dle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, která jim vznikla v důsledku toho, že stěžovatelé zmařili uzavření kupní smlouvy v určené lhůtě. Ve výroku III. nalézací soud pak rozhodl o tom, že se stěžovatelům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným.

Ačkoliv stěžovatelé byli v řízení z větší části procesně úspěšní, nalézací soud v tomto případě dovodil, že byly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále též " "). Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu citovaného ustanovení spatřoval v okolnostech předcházejících spornému řízení, maje za to, stěžovatelé se vůči žalovaným zachovali způsobem, který se neshoduje s odpovědným a solidním přístupem při sjednávání smlouvy. Soud jmenovitě přihlédl k tomu, že stěžovatelé s žalovanými dne 2. 8. 2004 uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní, přestože již v té době museli alespoň tušit, že nebude jednoduché, vzhledem ke ztrátě zaměstnání stěžovatele, získat úvěr na úhradu kupní ceny prodávaných nemovitostí. V řízení navíc netvrdili a neprokazovali, že by vyvinuli nějakou snahu o jeho získání, aby tak mohli dostát povinnostem vyplývajícím pro ně z uzavřené smlouvy. Namísto toho několik dní po uzavření smlouvy od této neplatně odstoupili. Daný krok učinili poté, kdy o prodeji nemovitostí jednali téměř dva měsíce a v této souvislosti uzavřeli s žalovanými postupně několik smluv. Jelikož tak stěžovatelé svým neodpovědným chováním dostali žalované do nelehké situace, která se projevila i majetkovými škodami, nepovažoval soud prvního stupně za spravedlivé přiznat jim náhradu nákladů řízení.

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. -291 ze dne 12. 10. 2016 rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I.), načež žádné z procesních stran nepřiznal náklady odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé posléze dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. -334 ze dne 29. 5. 2017 odmítl s odůvodněním, že neobsahuje všechny náležitosti podle Pouhá polemika stěžovatelů s postupem soudu aplikujícím ustanovení zákonem stanovená kritéria podle dovolacího soudu nesplňuje. V části, v níž dovolání směřovalo proti zamítnutí žaloby ohledně částky 36 830 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud pak toto vyhodnotil jako objektivně nepřípustné, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [srov. ].

S popsaným výsledkem řízení se stěžovatelé neztotožnili. V ústavní stížnosti tvrdili, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaným svědčí právo na náhradu škody dle , je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatelé dále vyjádřili přesvědčení, že právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů nemůže být řešeno obecnými soudy v rozporu s platnou právní úpravou, čímž míní ustanovení , v rozporu s principem právní jistoty a zásadami právního státu. Podle stěžovatelů nesprávná aplikace podústavního práva v dané věci odporuje principům spravedlnosti. Obecné soudy svá rozhodnutí navíc řádně neodůvodnily a nevypořádaly se s jejich námitkami způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Tímto svým postupem založily nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a také jejich protiústavnost. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkali, že se zabýval toliko formální dostatečností podaného dovolání, aniž by vzal "na zřetel okolnosti individuálního případu". Stěžovatelé trvali na tom, že v dovolání konkrétně vymezili, v čem se odvolací soud odchýlil od judikatorní praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, což dovolací soud zcela pominul.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), stojící mimo soustavu obecných soudů ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ. Eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů v případě projednávané ústavní stížnosti naplněny nebyly. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy velmi podrobně posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Tyto závěry jsou současně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pokud stěžovatelé zastávají v dané věci opačný právní názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jejich základních práv.

Z ústavněprávního hlediska plně obstojí rovněž rozhodnutí nalézacího soudu o nákladech prvostupňového řízení. Jak si Ústavní soud ověřil, toto se zakládá na pečlivém uvážení všech okolností předmětného případu a nevybočuje ze standardního výkladu a aplikace , resp. pravidel spravedlivého procesu, které by Ústavní soud považoval za nezbytné korigovat. Výrok o nákladech řízení nalézací soud - stejně jako posléze soud odvolací - neopomněl též řádně a logicky odůvodnit.

Ústavní soud nesdílí konečně ani výhrady stěžovatelů vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení . Je na místě připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y.

Zbývá uzavřít, že stěžovatelé porušení svých ústavně zaručených práv neprokázali. Ústavní soud proto podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Dlužno dodat, že za jiných okolností by ve vztahu k výroku II. rozsudku Okresního soudu Brno - venkov č. j. -241 ze dne 22. 5. 2014 a příslušné části potvrzujícího výroku rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -291 ze dne 12. 10. 2016 byl Ústavní soud nucen přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost dle . Usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jako ze zákona nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelů proti těmto rozhodnutím, nelze totiž považovat za poslední procesní prostředek k ochraně jejich práv dle ustanovení . Jelikož se však stěžovatelé řídili nepřesným poučením krajského soudu, Ústavní soud podrobil ústavnímu přezkumu i shora zmiňované části rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu