Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 54/2023-A-55

MSPH 95 INS 11831/202229 NSČR 54/2023-A-55

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice A. Č., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o insolvenčním návrhu věřitele JUDr. Mgr. Bohdana Žáčka, se sídlem v Praze 4, Sedlčanská 1102/8, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 04010957, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Bc. Janem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2023, č. j. , -45, takto: Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1.

Usnesením ze dne 21. listopadu 2022, č. j. -25, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele JUDr. Mgr. Bohdana Žáčka tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice A. Č. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na její majetek (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud – vycházeje zejména z ustanovení a 2, , , , , , a , o úpadku a způsobech jeho řešení( ), a ustanovení , (dále jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti; současně prohlásil konkurs na její majetek, neboť dlužnice nepodala návrh na povolení oddlužení a reorganizace není v jejím případě přípustná.

3. Insolvenční soud vyšel z toho, že dlužnice má více věřitelů, neboť vedle insolvenčního navrhovatele je dalším věřitelem s osvědčenou pohledávkou společnost IWG 11, s. r. o. (dále jen „věřitel I“); pohledávky insolvenčního navrhovatele a věřitele I jsou osvědčeny uznáním dluhu dlužnice ze dne 31. prosince 2019, respektive ze dne 6. ledna 2020. Insolvenční navrhovatel postoupil pohledávku na věřitele I v době delší 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení, a proto byla splněna podmínka . Vůči oběma věřitelům tak má dlužnice pohledávky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopna plnit (neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců); dlužnice rovněž nesplnila řádně svou povinnost předložit seznamy podle .

4. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. března 2023, č. j. , -45, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech I. a II. výroku.

5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení a 2, , , , a 3, , 316, a a z ustanovení o. z. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – se zcela ztotožnil se závěry insolvenčního soudu. K odvolacím námitkám zdůraznil, že pro posouzení mnohosti (plurality) věřitelů je „bezpředmětné“, že věřitel I nabyl pohledávku za dlužnicí postoupením od insolvenčního navrhovatele, jelikož tak učinil v době delší 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení, tedy v souladu s procesní podmínkou podle ; společný hmotněprávní základ pohledávek insolvenčního navrhovatele a věřitele I na tom ničeho nemění. V postoupení pohledávek odvolací soud neshledal zneužití procesních práv, takže insolvenční návrh není šikanózní.

6. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v ustanovení ), a požaduje, aby je Nejvyšší soud změnil v tom duchu, že se insolvenční návrh zamítá.

7. Dovolatelka předkládá (poměřováno obsahem dovolání) Nejvyššímu soudu otázku, zda je dána podmínka plurality věřitelů. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje, že insolvenční navrhovatel postoupil pohledávku na věřitele I (jehož je jediným společníkem a jednatelem) „uměle“ a „účelově“ a že v řízení nebylo postaveno najisto, zda k postoupení došlo (již) dne 10. ledna 2022. Za zřejmé nemá ani to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o postoupení pohledávky.

8. Dále dovolatelka poukazuje na nutnost „rozsáhlého dokazování“ ohledně osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele; insolvenční návrh měly soudy zamítnout a insolvenčního navrhovatele odkázat se svým nárokem na občanskoprávní řízení. Předložená uznání dluhu považuje za „neplatná“, neboť insolvenční navrhovatel vůči ní vystupoval nikoliv jako „poskytovatel zápůjček“ (věřitel), nýbrž jako jejich zprostředkovatel; nároky insolvenčního navrhovatele má za „velmi sporné“ a z opatrnosti namítá jejich promlčení. Jednání insolvenčního navrhovatele považuje dovolatelka za nepoctivé s cílem zneužít podáním insolvenčního návrhu „institut insolvenčního práva“, ačkoliv mu nic nebránilo domáhat se tvrzených práv vůči ní „prostřednictvím“ žaloby na zaplacení. Takové řízení se ostatně vede u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , v němž se insolvenční navrhovatel po dovolatelce domáhá zaplacení částky 3 000 000 Kč na základě tvrzení o uznání dluhu ze dne 31. prosince 2019; dovolatelka míní, že zahájením insolvenčního řízení se insolvenční navrhovatel „snaží vyhnout“ občanskoprávnímu řízení, v němž by své nároky musel „náležitě prokázat“.

9. Insolvenční navrhovatel ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, maje za to, že dovolatelka je v úpadku ve formě platební neschopnosti.

10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění .

11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení , a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení , odmítl podle ustanovení a 2 Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Jde o tyto judikatorní závěry:

12. Pravidla vedoucí k závěru o dlužníkově úpadku se v insolvenčním řízení uplatňují s vědomím, že příslušná ochrana nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům (lhostejno, zda jde o věřitele nebo dlužníka), kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena. Jedním z kroků sledujících takové zneužití systému insolvenčního práva může být i umělé vytváření plurality (mnohosti) věřitelů. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. , uveřejněné ve zvláštním čísle I časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročníku 2012, pod číslem 18.

13. Požadavek, aby měl dlužník více věřitelů, je ve smyslu ustanovení splněn, má-li vůči dlužníku vedle insolvenčního navrhovatele pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti i nejméně jeden další věřitel. Nejde-li o případ uvedený v větě druhé , nebrání závěru, že insolvenční návrh obsahuje tvrzení, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, okolnost, že insolvenční navrhovatel a jeden další věřitel jsou každý majitelem části původně jediné pohledávky (k jejímuž rozdělení došlo postoupením části pohledávky). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sen. zn. , uveřejněné ve zvláštním čísle I časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročníku 2012, pod číslem 23.

14. Jen z toho, že insolvenčním navrhovatelem tvrzená pohledávka podle dovolatele tvoří částpůvodně jediné pohledávky, jejíž části byly postoupeny na osoby, které insolvenčnínavrhovatel označuje za další věřitele dlužníka, totiž i s ohledem na dobu, která od rozdělenípůvodně jediné pohledávky uplynula, neplyne (bez dalšího), že insolvenční navrhovatelpodáním návrhu zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka. K tomu srov. usnesení Nejvyššíhosoudu ze dne 18. prosince 2013, sen. zn. , uveřejněnépod číslem 33/2014 (dále jen „R 33/2014“) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)

15. Je vyloučeno vykládat základní zásadu insolvenčního řízení obsaženou v ustanovení tím způsobem, že je nespravedlivé řešit existující úpadekdlužníka jen proto, že dlužník má pouze 2 věřitele, a že insolvenční navrhovatel(jenž řádně doložil v insolvenčním řízení pohledávku vůči dlužníku po lhůtě splatnosti) můžepohledávku uplatnit cestou nalézacího řízení (a následně exekučně). K tomu srov. usnesení Nejvyššíhosoudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. ; , uveřejněnév časopise Soudní judikatura č. 6, ročníku 2014, pod číslem 74.

16. Závěry napadeného usnesení (o pluralitě věřitelů dovolatelky a absenci šikanózního záměru insolvenčního navrhovatele) se výše uvedeným judikaturním závěrům neprotiví. Namítá-li dovolatelka, že insolvenční navrhovatel postoupil pohledávku v době nikoliv delší 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení, buduje své právní závěry (nepřípustně) na odlišných skutkových závěrech, než na těch, z nichž vyšel odvolací soud. Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.

17. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v následujících závěrech:

18. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je i skutečnost, že sporné skutečnosti týkají se pohledávky, kterou je navrhující věřitel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. I tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.).

19. Z těchto závěrů Nejvyšší soud ustáleně vychází a přihlásil se k nim např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč., či v usnesení ze dne 4. ledna 2016, sen. zn. . V usnesení ze dne 21. února 2012, sen. zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že samotná skutečnost, že probíhá řízení o zaplacení pohledávky, není bez dalšího důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu.

20. Jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127). Důsledkem vyvratitelné právní domněnky vzešlé z uznání dluhu je, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu v době uznání spočívá na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. ).

21. Písemné uznání dluhu dlužníkem co do důvodu a výše, jímž věřitel dokládá existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání i pro potřeby doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele ve smyslu ; v dotčeném ohledu neposkytuje žádný důvod pro odchylný závěr (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sen. zn. , jakož i judikaturu v důvodech tohoto usnesení odkazovanou).

22. Jakkoli jde v odstavcích 20. a 21. odůvodnění shora o judikaturu k institutu uznání dluhu (závazku) podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, není pochyb o tom, že tyto závěry se uplatní také při uznání dluhu podle o. z. K výkladu o. z. srov. především rozsudek ze dne 19. března 2019, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud též vyslovil k použitelnosti dosavadní judikatury k ustanovení , obchodního zákoníku, a , .

23. Rozhodnutí odvolacího soudu (který se přihlásil k závěrům insolvenčního soudu ohledně osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele pro účely rozhodnutí o úpadku) je s uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.

24. Jen pro úplnost (bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud podotýká, že podle insolvenčního rejstříku byly pohledávky insolvenčního navrhovatele a společnosti I následně zjištěny na základě pravomocných rozhodnutí insolvenčního soudu v odporových sporech ( ); incidenční spory byly v rámci insolvenčního řízení dlužnice vedeny u insolvenčního soudu pod sp. zn. (C-2) a sp. zn. (C-3).

25. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání (výroku) usnesení o prohlášení konkursu.

26. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužnice má povahu výroku závislého na výroku o zjištění úpadku dlužníka. V režimu ustanovení by tedy tyto výroky byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by ony výroky nemohly samostatně obstát. K tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví , se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 7. 2024

Mgr. Hynek Zoubek

předseda senátu