Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4064/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti GUERRA LP, se sídlem Edinburgh, St. Vincent Street 5, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 24, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2017 sp. zn. a usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 10. 2017 č. j. 2 ZN 2580/2016-54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, kterým byla podle § 79a odst. 4 trestního řádu zamítnuta její žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků na jejích účtech. Dále navrhuje zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení státní zástupkyně.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle , a 2 a d (dále jen " ").

Peněžní prostředky na účtu stěžovatelky byly zajištěny na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení ze dne 18. 7. 2016 č. j. KRPA-268712-6/TČ-2016-000093. Stěžovatelka namítá, že jak toto rozhodnutí o zajištění jejích peněžních prostředků, tak i napadená rozhodnutí jsou založena pouze na tom, že zajištěné peníze byly získány pravděpodobně z trestné činnosti spáchané v USA. Podle ní však chybí indicie o spáchání hlavního trestného činu, z něhož mají peněžní prostředky pocházet, z napadených rozhodnutí není jasné, o jaký trestný čin mělo jít a jaká měla být výše škody. Stěžovatelka rovněž poukazuje na skutečnost, že zajištění peněžních prostředků trvá již od poloviny roku 2016, přičemž orgány činné v trestním řízení doposud nutnost tohoto zajištění blíže neodůvodnily. Podle stěžovatelky rovněž v rámci řízení o zajištění peněžních prostředků došlo k nedůvodným průtahům a porušování trestního řádu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti ( y). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

a další).

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

Základní námitka stěžovatelky vychází z toho, že doposud nebyl dostatečně konkretizován trestný čin, z něhož mají zajištěné peněžní prostředky pocházet. K tomu však Ústavní soud podotýká, že ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu nepodmiňuje zajištění peněžních prostředků určitou konkretizací spáchaného trestného činu, ale hovoří obecně o výnosech z trestné činnosti.

V posuzované věci je nezbytné přihlížet zejména k tomu, že v době vydání napadených usnesení se trestní řízení stále nacházelo ve své počáteční fázi, kdy ještě nebylo vůči žádnému subjektu zahájeno trestní stíhání. Prověřovaná trestná činnost spočívající v legalizaci výnosů z trestné činnosti přitom z hlediska objasňování patří mezi nejsložitější případy, přičemž v dané věci jde navíc o trestnou činnost, k jejímuž spáchání mělo dojít v cizině a do níž mělo být zapojeno několik zahraničních subjektů, což její objasňování pochopitelně ještě více komplikuje.

Ústavní soud pokládá za významné, že od doby, kdy došlo k zajištění peněžních prostředků, pokračují orgány činné v trestním řízení v objasňování skutkového stavu potřebném k posouzení jeho dalšího trvání. Státní zástupkyně v napadeném usnesení (č. l. 3) poukázala na skutečnost, že policejní orgán shromáždil rozsáhlý spisový materiál listinného charakteru a že výsledky dosavadního prověřování potvrzují podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle , odst. 4 písm. b) . Odkázala přitom mj. na závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání písemností.

Z výše uvedeného vyplývá, že závěr orgánů činných v trestním řízení o tom, že zajištěné peněžní prostředky stěžovatelky pochází z trestné činnosti, nevykazuje znaky svévole a vychází jak z podezřelých transakcí specifikovaných v napadených rozhodnutích, tak i z dalšího prověřování.

Pokud jde o dobu, po kterou zajištění peněžních prostředků trvá, připomíná Ústavní soud svou ustálenou judikaturu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), z níž vyplývá, že o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení zajištění předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele garantovaného v y. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (§ 72a trestního řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, mohlo by se již jednat o neproporcionální, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů.

V nálezu

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že zatímco u kratšího zajištění platí, že se jedná o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

či

, která se týkala případů zajištění trvajících přibližně 2 roky) se však Ústavní soud zaměřuje toliko na posuzování výše zmíněných základních skutečností, tedy zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci byly všechny uvedené předpoklady pro rozhodnutí o potřebě dalšího trvání zajištění peněžních prostředků stěžovatelky splněny. Stěžovatelkou namítané průtahy při vyřizování její žádosti o zrušení zajištění přitom nebyly natolik zásadní, aby mohly být považovány za zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Napadená rozhodnutí tedy nevykazují žádný ústavněprávní deficit a Ústavní soud proto neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu