Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 107/2022

KSPH 82 INS 24032/2020 77 ICm 974/2021 29 ICdo 107/2022-129

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věcižalobkyněJUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníků M. K. a K. K., zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Buzulucká 678/6, PSČ 160 00, proti žalovanému J. N., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem, se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, PSČ 266 01, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníkůM. K., a K. K., o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2022, č. j. , -91 ( ), takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1.

Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2021, č. j. -65:

[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, Ph.D., jako insolvenční správkyně dlužníků M. K. a K. K.) domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená dne 9. září 2020 dlužníky a žalovaným (J. N.), kterou dlužníci na žalovaného převedli (ve výroku specifikovanou) bytovou jednotku včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku a spoluvlastnický podíl ¼ k (ve výroku specifikovaným) pozemkům, vše v katastrálním území a obci XY (dále jen „nemovitosti“), je vůči věřitelům dlužníků neúčinná (bod I. výroku).

[2] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že nájemní smlouva uzavřená dne 15. září 2020 žalovaným (jako pronajímatelem) a dlužníkem M. K. (jako nájemcem) ohledně nemovitostí, na základě které dlužník uhradil žalovanému 420 000 Kč na „budoucí nájemné“, je vůči věřitelům dlužníků neúčinná (bod II. výroku).

[3] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 420 000 Kč do majetkové podstaty dlužníků (bod III. výroku).

[4] Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).

2. Insolvenční soud (v návaznosti na obsah insolvenčního rejstříku a spisu) vyšel v rozhodnutí zejména z toho, že:

[1] Žalovaný (jako kupující) a dlužníci (jako prodávající) uzavřeli dne 9. září 2020 kupní smlouvu, na základě níž dlužníci převedli na žalovaného nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“). Žalovaný uhradil kupní cenu 2 200 000 Kč tak, že první část (1 175 161 Kč) zaslal Československé obchodní bance, a. s. (dále jen „věřitel ČSOB“), na úhradu úvěru dlužníků a druhou část (1 024 839 Kč) zaslal dlužníkům.

[2] Vlastnické právo žalovaného k nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky k 15. září 2020.

[3] Žalovaný a dlužníci uzavřeli dne 15. září 2020 nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo přenechání nemovitostí k užívání dlužníkům (dále jen „nájemní smlouva“). Dlužníci uhradili žalovanému nájemné ve výši 7 000 Kč měsíčně za dobu od 1. října 2020 do 30. září 2025, tedy v celkové výši 420 000 Kč; k tomu použili peněžní prostředky získané úhradou druhé části kupní ceny žalovaným.

[4] Z druhé části kupní ceny dlužníci dále uhradili pohledávku věřitele M. M. (dále jen věřitel „M. M.“) ve výši 338 000 Kč a další pohledávky svých věřitelů; po těchto úhradách dlužníkům „zbyly“ peněžní prostředky v řádech desítek tisíc Kč.

[5] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníků bylo zahájeno dne 18. listopadu 2020 podáním dlužnického insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (A-1).

[6] Insolvenční soud usnesením ze dne 14. ledna 2021, č. j. -10, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil jim oddlužení a ustanovil žalobkyni insolvenční správkyní.

[7] Do insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky věřitelé Fair Credit Czech s. r. o.; BNP Paribas Personal Finance SA; EC Financial Services, a. s.; ČSOB; Home Credit, a. s.; Provident Financial s. r. o.; PROFI CREDIT Czech, a. s.; Benxy s. r. o.; Česká televize (dále jen „věřitel ČT“) a Česká spořitelna, a. s. (dále jen „věřitel Č“). S výjimkou „zcela bagatelní“ pohledávky věřitele ČT se staly pohledávky všech uvedených věřitelů splatnými až po uzavření kupní smlouvy a nájemní smlouvy.

3. Insolvenční soud – cituje ustanovení a 2, , a 3, a 2, a 2, , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a 2 , (dále též jen „ “), , , a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:

4. Dlužníci měli v době uzavření kupní smlouvy a nájemní smlouvy více věřitelů, jejich pohledávky ale v té době nebyly po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti; dlužníci tudíž nebyli v době uzavření smluv v úpadku ve formě platební neschopnosti. Na úpadek dlužníků „nelze usuzovat“ ani z existence pohledávky věřitele M. M., neboť ji byli schopni „bez dalšího“ uhradit z druhé části kupní ceny.

5. Žalobkyně přes poučení insolvenčního soudu neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzeného úpadku dlužníků „k rozhodnému okamžiku“, netvrdila žádné skutečnosti o tom, že uzavření kupní smlouvy a nájemní smlouvy vedlo k jejich úpadku, a neoznačila ani žádné důkazy k prokázání úmyslu dlužníků zkrátit věřitele.

6. V jednání dlužníků nelze spatřovat úmysl zkrátit věřitele; jejich jednání naopak mělo sloužit k uspokojení závazků. Dlužníci uvedli, že si byli vědomi své „nejednoduché situace spojené s koronavirovou epidemií“ a k prodeji nemovitostí přistoupili, aby její následky řešili.

7. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalovaného (co do výroku o nákladech řízení) rozsudkem ze dne 28. února 2022, č. j. , -91 ( ), zrušil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a IV. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku tak, že určil neúčinnost nájemní smlouvy vůči věřitelům dlužníka, a změnil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníků částku 420 000 Kč.

8. Odvolací soud – cituje ustanovení , (dále jen „o. z.“), ustanovení a 2, , , , , a a a 3 , a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu (a poté, co zopakoval a doplnil dokazování) dospěl k následujícím závěrům:

9. Dlužníci v insolvenčním návrhu a jeho doplnění uvedli, že smlouvami o úvěru s věřitelem Č a „i v jiných případech“ konsolidovali své starší závazky vůči „převážně nebankovním institucím“ vznikající od dubna 2016. Ohledně věřitele Č činil dluh dlužníků k 26. říjnu 2018 celkem 1 836 821 Kč a dlužníci opakovaně uzavírali dodatky o odložení splátek úvěru. Dlužníci „potvrdili“, že nebyli schopni své závazky splácet, a to ani z prodeje veškerého svého hodnotného majetku; do insolvenčního řízení vstoupili „s nulovým majetkem“ a proti tomu z kupní ceny uhradili nájemné na 5 let dopředu a zbytek „patrně sami zkonzumovali“. V době namítaných „právních úkonů“ dlužníci měli (jak sami uvedli) splatný závazek mimo jiné vůči věřiteli M. M. ve výši 340 000 Kč, vůči věřiteli ČT ve výši 1 215 Kč a dále vůči „blíže neuvedenému okruhu jejich známých i rodinných příslušníků“, které přednostně uspokojili z druhé části kupní ceny.

10. Insolvenční soud označil stav dlužníků „v rozhodné době“ jako „bezúpadkový“; tento stav ale dlužníci „uměle vytvořili“ konsolidací starších závazků, dohodami o odložení splatnosti, přijímáním nových závazků za účelem úhrady a překlenování starších závazků a pomocí přátel a rodinných příslušníků. Již v době uzavření namítaných „právních úkonů“ dlužníci řešili svou dlouhodobě nepříznivou finanční situaci shora uvedeným způsobem, až nakonec přistoupili „k rozprodání“ všeho hodnotného majetku bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu, což završilo „pyramidu jejich dluhové spirály“. I kdyby byl správný názor insolvenčního soudu, že dlužníci nebyli v době uzavření kupní smlouvy a nájemní smlouvy v úpadku, jejich jednání k úpadku „nepochybně vedlo“. Splatnost některých pohledávek věřitelů nastala v říjnu a listopadu 2020 „bezprostředně“ před zahájením insolvenčního řízení a věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení pohledávky ve výši více než 4 miliony Kč, ačkoli dlužníci v insolvenčním návrhu uvedli závazky toliko vůči třem věřitelům ve výši zhruba 150 000 Kč.

11. Nájemní smlouva představuje zvýhodňující „právní úkon“ ve smyslu , kterým se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu při poměrném uspokojení jeho nezajištěné pohledávky; povinností žalovaného tak je vydat přijaté plnění podle „v plné výši 420 000 Kč“.

12. V řízení nebylo prokázáno, že kupní cena za nemovitosti je cenou obvyklou v daném místě a čase, neboť insolvenční soud v tomto ohledu neučinil „žádné dokazování a zjištění“. Žalobkyně přitom navrhla provedení znaleckého posudku. Insolvenční soud proto v rámci nového projednání věci provede znalecký posudek podle návrhu žalobkyně a případně znovu posoudí úmysl dlužníků zkrátit věřitele.

13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým jej napadá v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení , argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, otázky, která má být posouzena jinak, a otázky, jež nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

14. Dovolatel má za nesprávný závěr odvolacího soudu, že dlužníci byli v době uzavření nájemní smlouvy v úpadku, respektive, že uzavření nájemní smlouvy vedlo k jejich úpadku. V tomto ohledu odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od (označené) judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se podmínky odporovatelnosti posuzují „ke dni vzniku právního úkonu“. Dovolatel uhradil první část kupní ceny „přímo“ zástavnímu věřiteli ČSOB, na bankovní účet dlužníka pak zaslal druhou část kupní ceny; z ní byla použita částka 420 000 Kč na úhradu sjednaného nájemného, takže dlužníci měli k dispozici „minimálně“ 604 839 Kč. I s ohledem na deklarovaný příjem dlužníků tak dlužníci nebyli v září 2020 v úpadku a uzavření nájemní smlouvy ani k jejich úpadku nemohlo vést, neboť dlužníci byli schopni hradit splátky svých závazků. Dovolateli tak nelze přičítat k tíži, že dlužníci následně „odklonili od věřitelů“ více než 604 000 Kč.

15. Dále dovolatel namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, zda měli dlužnici po uzavření nájemní smlouvy majetek postačující k uspokojení věřitelů; tím se měl odvolací soud odchýlit od (označené) judikatury Nejvyššího soudu.

16. Za neřešenou dovolatel považuje otázku, zda a jaký vliv na posuzování úpadkové situace dlužníků má skutečnost, že dlužníci využili ochrannou dobu ve smyslu , o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, tedy zákonný „odklad splátek“ do 31. října 2020. je „právním předpisem zvláštním“ k , takže k datu uzavření nájemní smlouvy neměli dlužníci pohledávky po splatnosti.

17. Dovolatel rovněž považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za „naprosto nedostatečné a nepřesvědčivé“.

18. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění .

19. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle a 2 Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace dovolatele.

20. Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že žalobkyně podanou žalobou odporuje právním jednáním dlužníka učiněným v září 2020; , , nahradil pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. a násl. o. z.) a ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v až 242 . K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 27/2021. Při absenci argumentace pro jiný závěr v rozhodnutích obou soudů bude Nejvyšší soud dále používat právní terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014, a to i při rekapitulaci závěrů starší judikatury Nejvyššího soudu.

21. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v následujících závěrech:

22. K naplnění skutkové podstaty neúčinných zvýhodňujících právních jednání podle se nevyžaduje dlužníkův úmysl zvýhodnit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního jednání v úpadku (nebo že toto právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku). Podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání [v poměrech se takto zkoumá, zda v době vzniku zvýhodňujícího právního jednání byl dlužník v úpadku, nebo zda takové právní jednání k jeho úpadku vedlo ( )]. Jestliže se podmínky odporovatelnosti ve smyslu posuzují ke dni vzniku právního jednání, znamená to, že ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního jednání další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. , jakož i judikaturu v důvodech tohoto rozhodnutí uvedenou].

23. Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním jednáním, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.].

Neúčinným právním jednáním může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního jednání dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních jednání zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména a ). Podstatou neúčinnosti právních jednání podle je především zajištění ochrany věřitelů před právními jednáními dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (podle ), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2020, pod číslem 29, jakož i judikaturu v důvodech tohoto rozhodnutí uvedenou).

24. Pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní jednání ve lhůtě vymezené ustanovením , je rozhodující okamžik, kdy právní jednání nabylo právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů tím, že se mu dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu ( ) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.].

25. Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky ( ), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh ( a ) nebo o neúčinnost právních jednání bez přiměřeného protiplnění ( ), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních jednání ( ) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 113/2014 Sb. rozh. obč.].

26. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že v době uzavření nájemní smlouvy (15. září 2020) dlužníci byli v úpadku, nebo uzavření nájemní smlouvy k jejich úpadku alespoň vedlo. V tomto směru odvolací soud poukázal na existenci vícero věřitelů (věřitel ČSOB, věřitel M. M., „známí a rodinní příslušníci“), jejichž pohledávky dlužníci ať již prostřednictvím dovolatele či sami uhradili z peněžních prostředků získaných prodejem nemovitostí. Pluralita věřitelů dlužníků tak byla v době uzavření nájemní smlouvy bezpochyby dána, s dovolatelem však lze souhlasit, že k závěru o úpadku dlužníků ve formě platební neschopnosti neměl odvolací soud dostatek skutkových zjištění o době splatnosti pohledávek těchto věřitelů ( , respektive ).

27. Napadené rozhodnutí je však v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (ohledně naplnění skutkové podstaty neúčinného zvýhodňujícího právního jednání podle ) potud, že uzavření nájemní smlouvy, v jejímž rámci se dlužníci zavázali uhradit nájemné na 5 let dopředu v částce 420 000 Kč, vedlo k jejich úpadku. Dlužníci si při uzavírání smlouvy byli vědomi (museli být vědomi), že mají vůči řadě dalších věřitelů dluhy v celkové výši v řádu milionů Kč a že tyto dluhy se stanou v nejbližší budoucnosti (v řádech týdnů) splatnými. Jestliže v takové situaci upřednostnili dovolatele, kterému na základě uzavřené nájemní smlouvy plně uhradili jeho pohledávku, pak tím přispěli ke své platební neschopnosti, která vzhledem k výši dluhů a finančním možnostem dlužníků nutně musela nastat.

28. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že v intencích ustanovení a 3 je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle , dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.

29. Dovolatel na více místech dovolání poukazuje na skutečnost, že dlužníkům z prodeje nemovitosti (po úhradě zajištěné pohledávky věřitele ČSOB a zaplacení nájemného dovolateli) zůstala k dispozici částka vyšší než 604 000 Kč; tím ale pomíjí skutková zjištění insolvenčního soudu (která odvolací soud nezpochybnil), že dlužníci z kupní ceny dále uhradili dluh vůči věřiteli M. M. ve výši 338 000 Kč, jakož i další pohledávky, takže jim zůstaly peněžní prostředky v řádu desítek tisíc Kč. Na neúčinnosti právního jednání dlužníků by se však nic nezměnilo, ani kdyby dlužníci uváděnou částku skutečně měli k dispozici. S ohledem na výši zjištěných pohledávek přihlášených věřitelů (4 067 117,67 Kč) a předpokládanou míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů za pět let trvání schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (75,06 %) [k těmto údajům srov. seznam přihlášených pohledávek a zprávu pro oddlužení a o přezkumu (B-10)] je závěr odvolacího soudu, že se žalovanému zvýhodňujícím jednáním dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího (plného) uspokojení pohledávky, než jaké by mu náleželo v konkursu při poměrném uspokojení jeho nezajištěné pohledávky, souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

30. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení věty první a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., a v poměrech ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.

31. Na otázce výkladu napadené rozhodnutí nespočívá (a ani spočívat nemělo), neboť skutečnost, že splatnost pohledávek přihlášených věřitelů byla uvedenou zákonnou úpravu odložena, nemá žádný vliv na posouzení právního jednání dlužníků jako neúčinného (srov. odst. 28. odůvodnění shora).

32. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné („odůvodněné naprosto nedostatečně a nepřesvědčivě“), vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která sama o sobě není dovolacím důvodem ( ), jestliže taková (tvrzená) procesní vada nezahrnuje (jako je tomu i v projednávané věci) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu Potud je nicméně napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele.

33. Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit ( ).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 7. 2024

Mgr. Hynek Zoubek

předseda senátu