Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3599/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Štrochové, zastoupené Mgr. Soňou Kozovou, advokátkou sídlem Kvítková 124, Zlín, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 6. 2016, č. j. -999, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 8. 2016, č. j. -1174, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. -1203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle 36 odst. 1 a d (dále jen " ") a y.

Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") shora označeným usnesením žalobcům - stěžovatelce a jejímu synovi (dále jen "žalobce") - nepřiznal právo na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a neustanovil jim právního zástupce. Toto usnesení k odvolání žalobců potvrdil Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že v předchozí věci byli žalobci od soudních poplatků osvobozeni a byl jim ustanoven advokát, přičemž se jejich majetkové, osobní a sociální poměry od té doby nezměnily. Obecné soudy prý dospěly ke zjištěním, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a nezabývaly se ani případným částečným osvobozením. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v této souvislosti uvádí, že si je žalobce vědom toho, že by se jeho finanční situace zlepšila, našel-li by si stálé zaměstnání, nicméně jeho zdravotní stav to neumožňuje.

II.

Ústavní soud je podle České republiky (dále " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu].

Ústavní soud především konstatuje, že se věcí stěžovatelky zabýval již v řízení vedeném pod

sp. zn.

. V uvedeném řízení byla žalobcem, zastoupeným stejnou advokátkou, podána z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie identická ústavní stížnost, kterou byla napadena totožná rozhodnutí jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud o výše označené ústavní stížnosti rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2017,

sp. zn.

, tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 10. 2005, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení , podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zjevných excesů.

Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená , o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu y [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.

Jak konstatoval Ústavní soud již v usnesení

sp. zn.

, k věci samé je totiž nutno v prvé řadě uvést, že obecné soudy (zvláště soud nalézací) v napadených usneseních podrobně a přesvědčivě popsaly, z jakých důvodů požadovanému osvobození nevyhověly. K námitce stěžovatelky, že v předchozí věci byli žalobci od soudních poplatků osvobozeni a byl jim ustanoven advokát, okresní soud zcela případně konstatoval, že osvobození od soudních poplatků učiněné v minulosti automaticky neznamená, že by se jednalo o věc rozhodnutou, jelikož v čase se mění konkrétní okolnosti (ekonomický vývoj, věkový posun účastníků, navýšení důchodu žalobkyně, informace o dalších dluzích žalobců atp.). Okresní soud navíc poukázal na skutečnost, že v této věci nebylo možno vycházet ani z blíže specifikovaných rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu ve Zlíně - pobočky ve Zlíně, neboť v daném případě bylo zjištěno zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

Důvod, pro který obecné soudy předmětné žádosti žalobců nevyhověly, spočíval v nevěrohodnosti jejich tvrzení, resp. v neposkytnutí potřebné součinnosti směřující k věrohodnému zjištění jejich skutečných sociálních, rodinných, výdělkových a majetkových poměrů. Oba žalobci totiž uvedli, že žijí sami, stěžovatelka má příjem jen z důchodových dávek a žalobce nemá příjmy žádné. Přitom se však jedná o matku a syna, kteří bydlí na stejné adrese a je proto nevěrohodné, že by nevedli společnou domácnost. V případě žalobce pak není vůbec zřejmé, z čeho žije, když uvádí pouze to, že nemá žádný příjem a pouze dluhy. Přitom je v produktivním věku a nemá žádné zdravotní omezení, takže má možnost opatřit si disponibilní finanční prostředky. Okolnost, že údajně trpí častým onemocněním průdušek, přitom zjevně nepředstavuje omezení, které by jej limitovalo v přístupu k zaměstnání či podnikání.

Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a logicky odůvodněna a proto Ústavní soud neshledal - i s ohledem na zmíněný restriktivní přístup k přezkumu rozhodnutí týkajících se nákladů řízení - žádný rozumný důvod, pro který by je měl z ústavněprávního hlediska zpochybňovat (usnesení ze dne 28. 11. 2017,

sp. zn.

).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu