Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2927/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Nymburského, právně zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, sídlem Wenzigova 14, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2017 č. j. -26 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2017 č. j. -15, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen " ").

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") proti vedlejší účastnici domáhal uložení zákazu provádět jakékoliv srážky z jeho starobního důchodu, který mu byl přiznán od 23. 2. 2017. V žalobě uvedl, že dne 23. 3. 2017 obdržel od vedlejší účastnice oznámení ze dne 21. 3. 2017 č. j. 530 406 131/44 o zahájení srážek z důchodu, které bylo spojeno s konkursem na jeho majetek prohlášeným usnesením krajského soudu ze dne 18. 7. 2006 sp. zn. . Podle stěžovatele nebylo možné považovat starobní důchod za příjem konkursní podstaty, provádění srážek proto označil za nezákonné.

3. Usnesením krajského soudu ze dne 24. 4. 2017 č. j. -15 byla žaloba stěžovatele podle odmítnuta. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že nyní posuzovaná věc je soukromoprávní povahy a spadá do pravomoci civilních soudů.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost spolu s žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Uvedl, že odůvodnění krajského soudu považuje za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Zdůraznil, že v žádném z ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění do 31. 12. 2007 (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), nebylo uvedeno, že by starobní důchod byl příjmem konkursní podstaty. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se závěrem, že v dané věci není dána pravomoc správních soudů.

5. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. -26 byla kasační stížnost zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný účastník nemá právo na jejich náhradu. Rozsudkem byla rovněž přiznána odměna ustanovenému zástupci stěžovatele. Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedl, že je-li napadeným rozhodnutím usnesení o odmítnutí žaloby, je možné z povahy věci v kasační stížnosti namítat pouze nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí. K tomu zdůraznil, že podle ustálené judikatury platí, že vznikne-li při správě úpadcova majetku spor, rozhoduje o něm konkursní soud.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména popsal průběh řízení před krajským a Nejvyšším správním soudem. Krajskému soudu vytýkal zejména nepřezkoumatelnost jeho usnesení, stejně tak se domníval, že rozhodnutí citované v odůvodnění na nyní posuzovanou věc nedopadá. Pochybení krajského soudu mělo dále spočívat v tom, že se v řízení vůbec nezabýval důkazy a skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem v žalobě, konkrétně že konkursní řízení dosud není skončeno a že provádění srážek ze starobního důchodu nemá zákonný podklad. Rovněž upozornil na odkaz v oznámení o zahájení srážek na a , , ve znění pozdějších předpisů, kdy tato právní úprava na prohlášený konkurs na jeho majetek nedopadá.

7. V obsahu ústavní stížnosti nejsou zřejmé žádné námitky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a krajského soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle odst. l y je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

11. Argumentace stěžovatele se převážně soustředí na popis řízení před obecnými soudy. Ústavní roviny dosahuje pouze jeho tvrzení, že krajský soud se v řízení nezabýval jeho tvrzeními a navrženými důkazy obsaženými v žalobě a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

12. Z obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že obecné soudy se primárně soustředily na otázku, zda nyní posuzovaná věc spadá do pravomoci správních soudů. Jestliže dospěly k závěru, že věc by měla být rozhodnuta civilním soudem v konkursním řízení a žalobu stěžovatele odmítly, nemohl již být v řízení procesní prostor pro zohlednění konkrétních tvrzení nebo navržených důkazů. Tímto postupem rovněž nedošlo k odepření soudní ochrany stěžovatele, neboť ten může svoji argumentaci uplatnit v řízení před orgánem, do jehož pravomoci nyní posuzovaný spor spadá.

13. Jde-li o samotný závěr obecných soudů, že nyní posuzovaná věc nespadá do pravomoci správních soudů, ani v tomto bodě nespatřuje Ústavní soud žádná pochybení. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, který rovněž cituje odůvodnění usnesení krajského soudu, vyplývá odkaz na ustálenou judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. , že vznikne-li při správě majetku v konkursní podstatě a při správě příjmů, jež konkursní podstata nabyla za trvání konkursu, spor o to, zda příslušný majetek nebo příslušná část takových příjmů náleží do konkursní podstaty, rozhoduje o něm v rámci výkonu své dohlédací činnosti konkursní soud podle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí krajského soudu ani Nejvyššího soudu nejsou nepřezkoumatelná nebo výsledkem svévole při rozhodování, přičemž ani sám stěžovatel správnost judikatorních závěrů nezpochybňoval. Uvádí-li stěžovatel, že zákon o konkursu a vyrovnání starobní důchody nezmiňoval, odkazuje Ústavní soud na § 6 citovaného zákona, podle nějž platilo, že konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu, přičemž se tímto majetkem rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy.

14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu