Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3591/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MUDr. Pavla Bočka, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 15. 9. 2017 č. j. 1 ZN 2075/2016-28 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 5. oddělení ze dne 21. 8. 2017 č. j. KRPA-412102-43/TČ- 2016-000075, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 5. oddělení, kterým bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v případě podezření ze spáchání zločinu podvodu podle , odst. 4 písm. d) , kterého se měl dopustit Ing. Václav Marek. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle y a , a d.

Stěžovatel v uvedené trestní věci vystupoval v postavení oznamovatele, který mj. tvrdil, že podezřelý Ing. V. Marek spáchal trestný čin podvodu, když využil špatného zdravotního stavu manželů K. a uzavřel s nimi darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, a že tímto trestným činem byl poškozen. Namítá, že došlo k exemplárnímu porušení práva na efektivní vyšetřování, zejména v důsledku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními policejního orgánu a právními závěry, jež z nich vyvodil. Upozorňuje zejména na znalecký posudek znalkyně z odvětví psychiatrie, z něhož vyplynulo, že K. byla minimálně v červenci 2013 postižena demencí, a nebyla proto schopna posoudit právní úkon v podobě uzavření darovací smlouvy. Za racionálně neobhajitelný a extrémně rozporný s tímto zjištěním pak stěžovatel považuje závěr policejního orgánu, že podezřelý svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména znak jednání jako znak charakterizující objektivní stránku trestného činu. Policejnímu orgánu dále vytýká, že se nezabýval možností posuzovat daný skutek jako trestný čin lichvy či jako trestný čin poškození cizích práv a že se nevypořádal s věrohodností provedených výpovědí. Stěžovatel konečně odmítá úvahy policejního orgánu o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.

Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování i v případech, kdy mu měla být způsobena škoda na majetku. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

). Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci policejní orgán i státní zástupce těmto povinnostem dostáli.

Jak uvádí sám stěžovatel, policejní orgán nechal na základě jeho trestního oznámení vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to za účelem zjištění zdravotního stavu manželů K. v době uzavření předmětných darovacích smluv, resp. zhodnocení jejich schopnosti posoudit obsah těchto smluv a důsledky jejich uzavření. Kromě toho si policejní orgán vyžádal vysvětlení od podezřelého a některých svědků a opatřil i další důkazy. Již z toho je zřejmé, že policejní orgán nebyl při prověřování trestního oznámení stěžovatele pasivní a že řádně usiloval o dostatečné objasnění skutkového stavu.

Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává žádný extrémní rozpor mezi výsledkem výše popsaného dokazování a právními závěry policejního orgánu, resp. státního zástupce. Je třeba připustit, že policejní orgán zatížil odůvodnění svého rozhodnutí některými vadami, zejména když argumentoval zásadou subsidiarity trestní represe, která v dané věci nemohla nalézt uplatnění, a když hovořil o nedostatku znaku spočívajícího v jednání, avšak ve skutečnosti se věnoval nedostatku zavinění na straně podezřelého. Zmíněné vady podle Ústavního soudu nedosahují potřebné intenzity, aby mohly být hodnoceny jako zásah do ústavně zarušených práv.

Nicméně právě úvahy policejního orgánu o absenci dostatečných důkazů svědčících o podvodném úmyslu podezřelého se nejeví jako nelogické, resp. rozporné s provedenými důkazy. Policejní orgán v této souvislosti upozornil na skutečnost, že teprve lékařské zprávy z konce roku 2013, resp. z roku 2014 konstatují u K. demenci mírného až středně těžkého stupně. Úsudek policejního orgánu, že v červenci 2013 proto podezřelý, který neměl medicínské vzdělání ani zkušeností s péčí o staré osoby, nemohl rozpoznat u K. duševní poruchu, lze pokládat za racionální. Ústavní soud podotýká, že pokud policejní orgán konstatoval, že nemůže podezřelému žádným způsobem prokázat, že o duševní poruše K. věděl a využil ji k vlastnímu obohacení, ani sám stěžovatel nezmiňuje žádný důkaz či způsob, který by mohl vést k lepšímu objasnění této otázky.

Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, že se policejní orgán nezabýval možností odlišné právní kvalifikace prověřovaného jednání, konkrétně možností posuzovat toto jednání jako trestný čin lichvy či trestný čin poškození cizích práv. Tento nedostatek totiž částečně napravil státní zástupce, který v napadeném usnesení vysvětlil, proč jednání podezřelého nelze posuzovat ani jako trestný čin lichvy podle . Pokud jde o trestný čin poškození cizích práv podle , výše uvedenou argumentaci policejního orgánu týkající se absence podvodného úmyslu lze plně vztáhnout i na tuto právní kvalifikaci.

Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že v napadených rozhodnutích ani v postupu orgánů činných v trestním řízení, který jim předcházel, neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu