Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3232/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Sosny, zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017, č. j. -65, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2016, č. j. -45, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Radka Kuberny, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2016 č. j. -45, změnil v exekuční věci vedené proti stěžovateli (povinnému) pro pohledávku ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím usnesení soudu prvního stupně tak, že se exekuce nezastavuje. Odvolací soud dovodil, že závazek vyplývající z exekučního titulu (soudem schváleného smíru), v němž se stěžovatel zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 35 000 Kč do 30 dnů od doručení nově vystavené faktury na tuto částku s dodacím listem stěžovateli, není podmínkou hmotného práva, na jejíž splnění by byla vázána vykonatelnost exekučního titulu [srov. a 2 , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], nýbrž obsahuje toliko stanovení splatnosti závazku, což představuje podmínku procesní.

3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. -65, odmítnuto jako nepřípustné podle věty první , protože směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [ srov. ]. Přestože šlo o návrh na zastavení exekuce, bylo třeba v intencích konstantní judikatury [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014

sp. zn.

] vycházet z exekuované částky.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve shrnuje průběh dosavadního řízení a obsah soudních rozhodnutí. Jeho námitky směřují v podstatě pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, který se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu zejména v otázce, že splnění podmínky v exekučním titulu nemusí být nikterak osvědčeno. Odvolacímu soudu vytýká přepjatý formalismus s tím, že akceptováním jeho postupu by došlo k vyloučení ochrany povinného před šikanózními exekučními návrhy. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že neposkytl ochranu dotčeným právům stěžovatele.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele v souvislosti s jeho tvrzením o porušení ústavně zaručených práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť z pohledu dovolacího řízení šlo o bagatelní věc [ ]. Stěžovatel však vůči tomuto rozhodnutí žádné námitky neuplatňuje, když pouze v obecné rovině Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítnutím dovolání neposkytl ochranu jeho právům. Ustanovení vymezuje výjimky z případů, kdy lze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním ( , a ). Jestliže Nejvyšší soud aplikoval způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá důvod takový závěr přehodnotit (srov. též usnesení ze dne 16. 7. 2013

sp. zn.

, ze dne 26. 8. 2013

sp. zn.

, ze dne 14. 3. 2017

sp. zn.

, ze dne 28. 2. 2017

sp. zn.

aj.).

7. Skutečnost, že dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, protože nebylo přípustné [ ], by měla vliv na hodnocení včasnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dvouměsíční lhůta stanovená v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), by počala plynout již ode dne doručení usnesení odvolacího soudu, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Nicméně vzhledem k zavádějící formulaci poučení stěžovatele o dovolání odvolacím soudem, když odvolací soud uvedl, že proti jeho usnesení "je přípustné podat dovolání pouze za podmínek ust. ", Ústavní soud ústavní stížnost za opožděně podanou nepovažoval, nicméně ji shledal také zjevně neopodstatněnou.

8. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že závazek stěžovatele zaplatit žalobci částku 35 000 Kč obsažený v soudem schváleném smíru uvozený slovy "do 30 dnů od doručení nově vystavené faktury na tuto částku s dodacím listem žalovanému" není podmínkou hmotného práva, nýbrž jde o podmínku procesní představující stanovení splatnosti závazku. Od svého odlišného názoru (že jde o podmínku hmotného práva) pak odvíjí úvahu vycházející z exekučního řádu popř. z , že k potvrzení o vykonatelnosti rozhodnutí je třeba připojit u vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrno, že se splnila podmínka, že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas (viz ). Argumentace stěžovatele se tak v daném případě nachází spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu, která vyplývá z jeho odlišného názoru na věc, avšak nemá potřebný ústavněprávní přesah. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za rozporné s y. O takový případ však nejde. Výklad provedený odvolacím soudem, že jde pouze o stanovení splatnosti závazku a nikoliv o hmotněprávní podmínku, není ústavně nekonformní.

9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu