Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 162/2023

-668

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Františka Červenky, se sídlem v Praze 6, Krásného 8/351, PSČ 162 00, jako insolvenčního správce dlužníka Ž. J., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, PSČ 120 00, proti žalovanému JB PROPERTY, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Ruská 2537/81a, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 27864839, zastoupenému Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, PSČ 150 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ž. J., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. , -636 (), takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Odpůrčí žalobou podanou 16. února 2011 se žalobce (Ing. František Červenka, jako insolvenční správce dlužníka Ž. J.) domáhal vůči žalovanému (JB PROPERTY, s. r. o.) určení, že kupní smlouva uzavřená 20. března 2007 mezi dlužníkem (jako prodávajícím) a žalovaným (jako kupujícím) [dále též jen „kupní smlouva“], jejímž předmětem byla označená bytová jednotka s podílem na společných částech domu a pozemku (dále jen „bytová jednotka“), je právně neúčinná.

2. Žalobu odůvodnil tím, že dlužník prodal bytovou jednotku žalovanému kupní smlouvou za kupní cenu ve výši 2,1 miliónu Kč. Obvyklá cena bytové jednotky přitom byla ke dni prodeje podstatně vyšší než dohodnutá kupní cena (podle znaleckého posudku z 2. dubna 2010 činila k tomuto datu 4.409.230 Kč). Uzavřením kupní smlouvy se tak dlužník zavázal poskytnout bytovou jednotku za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než cena plnění. Tím se snížila hodnota majetkové podstaty dlužníka a zkrátila se možnost uspokojení věřitelů ve smyslu ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení (). Dle tak jde o právní úkon bez přiměřeného protiplnění.

3. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly k 15. listopadu 2007, insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 3. listopadu 2009, usnesením ze dne 18. února 2010, č. j. -27, zjistil Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce a usnesením ze dne 8. dubna 2010, č. j. -16, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka. Kupní smlouva tak byla uzavřena v době 3 let před zahájením insolvenčního řízení.

4. Dlužník uzavřel kupní smlouvu s osobou blízkou, jelikož jednatelkou a jedinou společnicí žalovaného byla v době uzavření kupní smlouvy dlužníkova matka J. B. (dále jen „J. B.“). Ve smyslu se proto má za to, že dlužník tento úkon učinil v době, kdy byl v úpadku.

5. Rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. -54, insolvenční soud:

[1] Vyhověl odpůrčí žalobě (bod I. výroku).

[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o nákladech státu (bod III. výroku).

6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem z 8. ledna 2014 č. j. , -98 ():

[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 5. června 2012 tak, že žalobu zamítl (první výrok).

[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o nákladech státu (třetí výrok).

7. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2016, č. j. , , -127 [jde o rozsudek posléze uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále též jen „R 117/2017“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Usnesením ze dne 1. března 2017, č. j. , -154 (), odvolací soud zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 5. června 2012 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

9. Rozsudkem ze dne 15. srpna 2017, č. j. -191, insolvenční soud:

[1] Žalobu zamítl (bod I. výroku).

[2] Zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (bod II. výroku).

[3] Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

10. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 6. února 2019, č. j. , -214 ():

[1] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 15. srpna 2017 v bodech I. a III. výroku a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok).

[2] Odmítl odvolání proti bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu ze dne 15. srpna 2017 (druhý výrok).

11. Rozsudkem ze dne 11. května 2022, č. j. -600, insolvenční soud:

[1] Žalobě vyhověl (bod I. výroku).

[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (bod II. výroku), o nákladech státu (bod III. výroku) a o soudním poplatku (bod IV. výroku).

12. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení , a – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

13. V době, kdy se uskutečnilo odporované právní jednání, nebyl dlužník v úpadku a toto právní jednání nevedlo k jeho úpadku, takže nejde o neúčinné právní jednání podle .

14. Dlužník jednal při uzavření kupní smlouvy v úmyslu zkrátit minimálně jednoho ze svých věřitelů ( ).

15. Žalovaný nevyvrátil domněnku uvedenou v , takže platí, že dlužníkův úmysl mu musel být znám.

16. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 14. června 2023, č. j. , -636 ():

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 11. května 2022 v bodech I., III. a IV. výroku (první výrok, část věty před středníkem).

[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 11. května 2022 v bodu II. výroku jen tak, že určil jinou výši náhrady nákladů řízení (první výrok, část věty za středníkem).

[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

17. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení a a z judikatury Nejvyššího soudu představované především zrušujícím rozsudkem ze dne 30. června 2016 (R 117/2017), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. , rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. , uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2016, pod číslem 47, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021, sen. zn. , uveřejněném v časopise Vybraná judikatura, číslo 12, ročníku 2022, pod číslem 108 – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

18. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i závěry insolvenčního soudu, jež mají potřebnou oporu v provedených zjištěních a v obsahu spisu, na jehož rozsudek v podrobnostech odkazuje. Obstojí (tedy) závěr insolvenčního soudu, že právní jednání dlužníka spočívající v uzavření kupní smlouvy naplňuje skutkovou podstatu neúčinného úkonu (právního jednání) podle .

19. Dlužník tímto neúčinným právním jednáním zkrátil věřitele Tělovýchovnou jednotu Sokol Hradec Králové [se splatnou pohledávkou z titulu směnečného avalu za výstavce směnky společnost T & J Optical, Prague, s. r. o. (dále jen „společnost T“) ve výši 2.750.000 Kč], přičemž byl srozuměn s tím, že tento věřitel nebude uspokojen (nepřímý úmysl). Převodem bytové jednotky snížil dlužník hodnotu svého majetku minimálně o 1.800.000 Kč, tedy o rozdíl mezi tržním oceněním bytu a kupní cenou, přičemž v řízení nebylo ani postaveno najisto, zda žalovaný uhradil dlužníku kupní cenu. Z tohoto pohledu rozumnému uvažování odporuje, že si dlužník po prodeji bytové jednotky v roce 2008 půjčil od P. T. (dále jen „P. T.“) celkem 1 milión Kč; první půjčku (300.000 Kč) mu P. T. poskytl již 13. září 2007. V důsledku prodeje bytové jednotky pod cenou se aktiva dlužníka snížila na 10.340.000 Kč, takže pasíva (10.531.678,40 Kč) převýšila aktiva.

20. Odvolací soud sdílí i závěr insolvenčního soudu, že žalovaný jako osoba blízká dlužníku přes poučení (jehož se mu dostalo u jednání insolvenčního soudu dne 10. září 2019) nevyvrátil domněnku dle .

II. Dovolání a vyjádření k němu

21. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále též jen „“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jednak na vyřešené právní otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.

22. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žaloba se zamítá, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.

23. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel s poukazem na závěr odvolacího soudu, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i závěry insolvenčního soudu, nejprve ohlašuje, že se (proto) bude v rámci své argumentace v dovolání zabývat skutkovými zjištěními a závěry insolvenčního soudu. K tomu úvodem rozebírá způsob, jakým insolvenční soud vyhodnotil (coby „mírně nadstandardní“) příjem dlužníka.

24. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud vyřešil jinak než ve zrušujícím rozsudku (v R 117/2017) otázku „osoby blízké“, přičemž prosazuje, aby Nejvyšší soud tuto otázku vyložil (a vůli zákonodárce se přizpůsobil) stejně jako v , (dále též jen „o. z.“), podle kterého osobou dlužníku blízkou není právnická osoba, jejímž společníkem a jednatelkou je matka dlužníka.

25. Následně klade dovolatel Nejvyššímu soudu celkem 13 (v dovolání konkretizovaných) otázek, maje je za dovolacím soudem neřešené. Na základě těchto otázek pak dovolatel:

[1] Kritizuje závěr insolvenčního soudu, že majetek dlužníka „nebyl jednoduše likvidní“, maje tento úsudek za spekulativní a namítaje, že „likvidita majetku“ není kvantifikačním pojmem pro posuzování úpadku dlužníka podle stavu k 15. listopadu 2007.

[2] Kritizuje závěr insolvenčního soudu, že, v době prodeje bytové jednotky měl dlužník finanční problémy, které řešil půjčkami.

[3] Má za nepřezkoumatelný závěr (předpoklad) insolvenčního soudu, že společnost T 15. listopadu 2007 věděla, že jí 31. prosince 2007 neuhradí směnečný peníz.

[4] Míní, že při hodnocení subjektivní stránky jednání dlužníka nelze formalisticky odkazovat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. , vážící se k 15. listopadu 2007, když soud musí brát v úvahu i okamžik projevení vůle stran kupní smlouvy (podpisem kupní smlouvy 20. března 2007) a kritizuje názor insolvenčního soudu, že dlužník mohl od kupní smlouvy odstoupit nejpozději k 15. listopadu 2007 (s tím, že to neumožňoval zákon ani dohoda účastníků).

[5] Vytýká insolvenčnímu soudu, že při rozhodování vycházel z dějů, které nastaly po 20. březnu 2007, respektive po 15. listopadu 2007, pomíjeje obecně známou skutečnost, že v roce 2008 došlo k celosvětové finanční krizi, se kterou nemohl v reálném čase 2007 počítat nikdo. Postup, jímž insolvenční soud dovodil dlužníkův úmysl zkrátit prodejem bytové jednotky minimálně jednoho ze svých věřitelů (a odvolací soud tento postup aproboval), má dovolatel rovněž za rozporný sd.

[6] Kritizuje závěr insolvenčního soudu, že musel vědět o vystavených směnkách a jejich avalu.

[7] Má za překvapivé, jak insolvenční soud hodnotil výpověď svědkyně M. Č. K tomu dále uvádí, že jelikož J. B. věděla o majetku svého syna (dlužníka) a průběžně znala jeho životní úroveň, neměla ani nemohla mít pochybnosti o tom, že by se zbavoval svého osobního majetku proto, aby komukoliv z jakéhokoliv důvodu škodil. Míní, že k tomu, aby J. B. dostála insolvenčním soudem kladenému požadavku „náležité pečlivosti“, by musela udělat audit společnosti T.

[8] Dovozuje, že při rozumné míře „náležité pečlivosti“ vyvrátil domněnku uvedenou v .

III. Přípustnost dovolání

26. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

27. Dovolání, pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , je přípustné podle , když v posouzení osoby dlužníku blízké je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

29. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

30. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení a , (dále též jen „obč. zák.“):

()Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů

(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

(2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám.

(3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

§ 116 (obč. zák.)

Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

31. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení již v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (18. února 2010) a později změn nedoznalo. Ustanovení obč. zák. v citovaném (rozhodném) znění platilo již v době uzavření kupní smlouvy (20. března 2007) a do 1. ledna 2014, kdy byl , , zrušen , , změn nedoznalo.

32. Nejvyšší soud již ve své judikatuře uzavřel, že slovní spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ je nutno vykládat způsobem vymezeným legální definicí těchto pojmů v příslušných právních předpisech, tedy pro dobu před 1. lednem 2014 způsobem vymezeným ustanovením obč. zák., a ustanovením , obchodního zákoníku, a pro dobu od 1. ledna 2014 způsobem vymezeným ustanovením o. z. a ustanovením , o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích); srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., nebo odstavec [36] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 100/2020 Sb. rozh. obč. Pro poměry dané věci se tedy zkoumání, zda kupní smlouva byla právním úkonem, který dlužník učinil (ve smyslu ) ve prospěch osoby sobě blízké, řídí výkladem obč. zák.

33. Podle obč. zák. lze považovat za určitých okolností za osobu blízkou fyzické osobě i právnickou osobu; srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 53/2004“). Tak jako ve vztazích mezi fyzickými osobami není z hlediska ustanovení obč. zák. podstatná jakákoliv jejich vzájemná vazba, ale jen vztah určité kvality založený na poměru rodinném nebo na poměru obdobném poměru rodinnému, musí vztah fyzické a právnické osoby (má-li být právnická osoba považována za osobu blízkou osobě fyzické) vykazovat určité vlastnosti (srov. opět R 53/2004). Z důvodů vysvětlených v R 53/2004 je právnická osoba (zásadně bez dalšího) osobou blízkou členu svého statutárního orgánu. U ostatních osob je třeba posuzovat, zda mají k právnické osobě vztah obdobný vztahu rodinnému a současně zda by důvodně pociťovaly újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Pro založení poměru osob blízkých je ovšem nezbytný bezprostřední vztah dotčených osob; skutečnost, že právnickou osobu lze považovat za osobu blízkou jiné než dotčené fyzické osobě (byť by šlo o osobu této fyzické osobě blízkou ve smyslu obč. zák.), je sama o sobě nerozhodná.

34. Judikatorně ustálený je (proto) rovněž závěr, podle kterého okolnost, že právnická osoba na straně jedné a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké; srov. z recentní judikatury např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., který odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. , nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2015, pod číslem 7).

35. V rozsudku sp. zn. Nejvyšší soud na dané téma též dovodil, že ze skutečnosti, že společnost s ručením omezeným je osobou blízkou své jednatelce, bez dalšího neplyne, že tato společnost je (současně) osobou blízkou manželu jednatelky. V rozsudku ze dne 29. července 2019, sen. zn. , pak Nejvyšší soud na základě této judikatury uzavřel, že jen proto, že jednatel dlužníka (společnosti s ručením omezeným) a osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil odporovatelný právní úkon, jsou příbuznými v řadě přímé (syn a otec), není taková osoba osobou blízkou dlužníku.

36. V poměrech dané věci založily oba soudy závěr, že dlužník (coby prodávající) učinil právní úkon (kupní smlouvu) ve prospěch kupujícího (společnosti s ručením omezeným -dovolatele) jako osoby sobě blízké, na tom, že v rozhodné době byla jedinou společnicí a jedinou jednatelkou společnosti s ručením omezeným (kupujícího) matka dlužníka (J. B.).

37. Ve smyslu judikatury označené v odstavcích 33. až 35. shora však jen z toho, že osobami blízkými pro příbuzenství v řadě přímé jsou matka a syn, nelze bez dalšího dovozovat, že syn je ve smyslu ve spojení s obč. zák. osobou blízkou společnosti s ručením omezeným, jejíž jedinou jednatelkou a jedinou společnicí je jeho matka [jen proto nenastává ve vazbě na slovní spojení „osoba dlužníku blízká“ podle vyvratitelná právní domněnka, že společnosti s ručením omezeným (coby osobě, v jejíž prospěch učinil dlužník právní úkon), jejíž jedinou společnicí a jedinou jednatelkou je matka dlužníka, byl znám dlužníkův úmysl zkrátit uspokojení věřitele (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“)].

38. Právní posouzení věci v této otázce oběma soudy tak správné není a dovolání je (proto) důvodné.

39. Zbývá dodat, že pro účely formulace závěru shrnutého v odstavci 37. shora nebylo nutné korigovat závěry předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu v této věci (závěry R 117/2017), jak nesprávně mínil dovolatel. V R 117/2017 je na dané téma pouze řečeno, že:

„Úsudek odvolacího soudu, že žalobce neunesl břemeno tvrzení (a břemeno důkazní) ani k tomu, že tento dlužníkův úmysl byl druhé straně (žalovanému) znám nebo jí musel být znám, mohl v situaci, kdy odvolací soud přijal (dovoláním logicky nezpochybňovaný) závěr, že šlo o právní úkon (právní jednání) mezi osobami blízkými, obstát (aniž by založil vnitřní rozpory argumentace obsažené v napadeném rozhodnutí) jen ve vazbě na (shora již odmítnutý) úsudek o nutnosti zkoumat, zda šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo zda šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. V intencích totiž u úmyslně zkracujícího právního úkonu, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně opaku, je žalovaný.“

40. Nejvyšší soud tedy v R 117/2017 závěr, zda šlo o právní úkon, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké, nepřezkoumával, jelikož oním dovoláním nebyl zpochybněn; Uplatněným dovolacím důvodem je (totiž) Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

41. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2 ). Dalšími dovolatelem předestřenými otázkami se již Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) nezabýval (nehodnotil je ani v rovině způsobilosti založit přípustnost dovolání, což je u řady z nich výsostně sporné jak pro jejich skutkovou povahu, tak proto, že se míjejí s právním posouzením věci, na kterém napadené rozhodnutí skutečně spočívalo).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2024

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu