Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 888/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JB Property, s. r. o., sídlem, Ruská 2537/81a, Praha 10 - Vršovice, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024 č. j. -709 (, ), rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2024 č. j. , -690 () a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2022 č. j. -600 (), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Františka Červenky, sídlem Krásného 351/8, Praha 6 - Veleslavín, insolvenčního správce dlužníka Žarko Jovanoviče, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v a d (dále jen "").

2. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak i tam uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "insolvenční soud"), tak i rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jakož i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008

sp. zn.

a ze dne 7. 12. 2004

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00].

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že odpůrčí žalobou podanou dne 16. 2. 2011 se vedlejší účastník jako žalobce (insolvenční správce dlužníka Žarko Jovanoviče) domáhal vůči stěžovatelce jako žalované určení, že kupní smlouva uzavřená dne 20. 3. 2007 mezi dlužníkem (jako prodávajícím) a žalovanou (jako kupující), jejímž předmětem byl byt č. X1 v budově č. p. X2 stojící na p. č. X3 a podíly na společných částech domu č. p. X2 a p. č. X3 a p. č. X1 v k. ú. Vinohrady, obec hl. m. Praha (dále též jen "kupní smlouva" nebo jen "smlouva"), je právně neúčinná.

4. Rozsudkem ze dne 5. 6. 2012 č. j. -54 městský soud odpůrčí žalobě vyhověl (výrok I.), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok I.) a o nákladech státu (výrok III.).

5. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2014 č. j. , -98 () uvedený rozsudek městského soudu ze dne 5. 6. 2012 změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o nákladech státu (výrok II.).

6. Na základě dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2016 sen. zn. rozsudek vrchního soudu ze dne 8. 1. 2014 zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění pozdějších předpisů, obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů (od 1. 1. 2014 právních jednání) dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní jednání ( ), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v , které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních jednání, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace na právní jednání dlužníka učiněné v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku. Vyslovil, že rozhodnutí vrchního soudu není správné, neboť v intencích totiž u úmyslně zkracujícího právního jednání, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno o opaku, je žalovaný.

7. Usnesením ze dne 1. 3. 2017 č. j. , -154 () vrchní soud rozsudek městského soudu ze dne 5. 6. 2012 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

8. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2017 č. j. -191 městský soud žalobu zamítl (výrok I.). Dále zamítl návrh vedlejšího účastníka na přerušení řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

9. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud usnesením ze dne 6. 2. 2019 č. j. , -214 () rozsudek městského soudu ze dne 15. 8. 2017 ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dále odmítl odvolání proti výroku II. rozsudku insolvenčního soudu ze dne 15. 8. 2017 (výrok II.). Vrchní soud dospěl zejména k závěru, že v řízení o vyloučení bytu z majetkové podstaty dlužníka, vedeném pod sp. zn. , v němž městský soud rozhodl o zamítnutí žaloby na vyloučení bytu z majetkové podstaty dlužníka (rozsudkem ze dne 24. 4. 2018 č. j. 178 ICm 1782/2017-55) s odůvodněním, že je předmětná smlouva neplatná pro porušení podmínek stanovených v , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a tyto své závěry převzal i do napadeného rozhodnutí, nelze s tímto odůvodněním souhlasit. K odvolání žalovaného (v postavení žalobce) vrchní soud rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 č. j. -96, jímž rozsudek ze dne 6. 2. 2019 změnil a byt vyloučil z majetkové podstaty dlužníka, neboť neshledal smlouvu neplatnou podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), pro porušení obchodního zákoníku. S ohledem na závěr vrchního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 6. 2. 2019 o platnosti smlouvy, jež se plně uplatní i v tomto řízení, vrchní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž se bude zabývat neúčinností smlouvy.

10. Rozsudkem ze dne 11. 5. 2022 č. j. -600 městský soud žalobě vyhověl a určil, že kupní smlouva ze dne 20. 3. 2007 uzavřená mezi stěžovatelkou a dlužníkem o převodu bytu, je vůči věřitelům v insolvenčním řízení dlužníka vedeném u městského soudu pod sp. zn. neúčinným právním jednáním (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II.), o nákladech státu (výrok III.) a o soudním poplatku (výrok IV.). Městský soud konstatoval, že je vázán právními názory vyjádřenými v předchozích rozhodnutích vrchního soudu v tom, že předmětná smlouva a následný převod jsou platnými právními jednáními, že dlužník a stěžovatelka byli k rozhodnému dni 15. 11. 2007 osobami blízkými [argumentace vedlejšího účastníka novou právní úpravou v novém není přiléhavá, když stěžovatelka zjevně nevzala v úvahu , (dále jen ""), navíc vzhledem k přechodným ustanovením se tato nová právní úprava ani nedá aplikovat na právní úkon učiněný před účinností nového ], a že rozhodným datem pro posuzování zákonných podmínek neúčinnosti není datum uzavření smlouvy, ale datum právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy datum 15. 11. 2007 a že kupní cena za převod vlastnického práva k bytu byla sjednána podstatně nižší, než jeho tržní hodnota. Městský soud uzavřel, že stěžovatelce se nepodařilo vyvrátit domněnku uvedenou v , a proto z ní vycházel, tedy že vzhledem ke všem okolnostem jí dlužníkův úmysl zkrátit věřitele prodejem bytu pod cenou musel být znám. Protože byly splněny všechny zákonné podmínky definující úmyslně zkracující právní jednání podle , městský soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

11. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2023 č. j. , -636 () rozsudek městského soudu ze dne 11. 5. 2022 ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I., část věty před středníkem). Změnil rozsudek městského soudu ve výroku II. jen tak, že určil jinou výši náhrady nákladů řízení (výrok I., část věty za středníkem). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatelka jako osoba blízká dlužníku nevyvrátila domněnku, že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele, jí byl znám, jak dovodil městský soud ve smyslu , neboť (a to i vzhledem k tomu, že byla na jednání konaném dne 10. 9. 2019 městským soudem vyzvána podle , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen "", k vyvrácení této domněnky) neprokázala, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem svého věřitele nevěděla, a ani nemohla vědět, když nevyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka. Napadené rozhodnutí [jeho skutkové a právní závěry k (ne)vyvrácení domněnky podle ] je přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

12. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Rozsudkem ze dne 28. 3. 2024 sen. zn. Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu ze dne 14. 6. 2023 zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil, že pro jeho další úvahy jsou rozhodné a , neboť pro poměry dané věci se zkoumání, zda předmětná smlouva byla právním úkonem, který dlužník učinil ve smyslu ve prospěch osoby blízké, řídí výkladem .

13. Rozsudkem ze dne 21. 8. 2024 č. j. , -690 () vrchní soud rozsudek městského soudu ze dne 11. 5. 2022 ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I., část věty před středníkem), změnil jej v bodu II. výroku jen tak, že určil jinou výši náhrady nákladů řízení (výrok I., část věty za středníkem). Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud dospěl k závěru, že vztah dlužníka a stěžovatelky jen proto, že dlužník je synem jednatelky stěžovatelky, není vztahem osob blízkých ve smyslu či ve spojení s . Dále vrchní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník prokázal, že stěžovatelce byl úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele znám, resp. se zřetelem ke všem okolnostem jí musel být znám. Proto se vrchní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že je důvod vyhovět odpůrčí žalobě, neboť kupní smlouva je neúčinným právním úkonem ve smyslu , když dlužník jím zkrátil svého věřitele a byl veden nepřímým úmyslem tak učinit a stěžovatelce tento úmysl dlužníka (úmysl dlužníka cum animo fraudandi) byl znám, respektive jí musel být znám se zřetelem ke všem okolnostem.

14. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2024 č. j. -709 (, ) bylo dovolání podle jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v posouzení dovoláním předestřené právní otázky souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

15. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v občanském soudním řízení jsou soudy vázány návrhy stran. Vymezil-li tedy vedlejší účastník svůj nárok vůči stěžovatelce skutkovou podstatou podle , je tím soud vázán. Vedlejší účastník jako důvod, pro který odporuje projednávanému právnímu jednání stěžovatelky, uvádí, že jde o "právní úkon bez přiměřeného protiplnění". Jen tímto důvodem vymezuje svůj žalobní návrh ve lhůtě podle , když a) účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 18. 2. 2010; b) žaloba byla podána dne 16. 2. 2011 (uplatnění skutkové podstaty podle , čímž vedlejší účastník jednoznačně vymezil předmět sporu); c) lhůta pro podání žaloby a uplatnění žalobního návrhu uplynula ke dni 18. 2. 2011; d) první jednání ve věci bylo nařízeno na 13. 3. 2012.

16. Stěžovatelka dovozuje, že rozšířil-li vedlejší účastník svůj návrh až po intervenci soudu na ústním jednání o další skutkovou podstatu podle , učinil tak až po uplynutí prekluzivní lhůty jednoho roku. Soudy nemohou svévolně posuzovat věc podle , neboť tento důvod byl vedlejším účastníkem uplatněn až po uplynutí roční prekluzivní lhůty. Nadto vedlejší účastník svým vyjádřením dne 21. 8. 2024 prekludovaný návrh podle skutkové podstaty podle sám stáhl, a také proto není možné se nadále tímto důvodem zabývat. Soudy se tedy měly zabývat jen skutkovou podstatou podle .

17. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v předmětném řízení nepřistupovaly ke stranám sporu nestranně, když preferovaly vedlejšího účastníka jakožto insolvenčního správce proti stěžovatelce tím, že a) jej poučovaly hmotně právně, aby upravil svá žalobní tvrzení, a především svůj návrh ve smyslu ; b) ačkoli vedlejší účastník výslovně trval na tom, aby jednání stěžovatelky a dlužníka bylo posuzováno podle , tuto vůli a žalobní návrh účastníka ignorovaly a věc posoudily podle přesto, že insolvenční správce je odborníkem v insolvenčním právu, tj. přiznaly vedlejšímu účastníkovi nárok, který nepožadoval; c) připustily rozšíření žalobního návrhu o další skutkovou podstatu po uplynutí roční prekluzivní lhůty, když vedlejší účastník podal dne 16. 2. 2011 žalobu pro právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ; d) přesto, že měly za to, že vedlejší účastník netvrdil a neprokázal skutkovou podstatu podle , poučily jej podle Vedlejší účastník na uvedené poučení nereagoval a nedoplnil tvrzení a důkazy, obecné soudy přesto určily, že kupní smlouva je neúčinným právním jednáním. Obecné soudy tak ignorovaly neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního vedlejšího účastníka a rozhodly v jeho prospěch na úkor stěžovatelky.

18. Stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti v občanském soudním řízení, nejednaly nestranně a porušily tak základní práva stěžovatelky. Ačkoliv vedlejší účastník jako profesionál a navíc právně zastoupený, požadoval plnění na základě chybného právního důvodu ( ), přesto mu obecné soudy vyhověly, a to dokonce poté, co se vedlejší účastník výslovně vyjádřil, že požaduje plnění ve smyslu a nikoliv ve smyslu a na výzvu podle nereagoval.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

21. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

22. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ačkoli vedlejší účastník svůj nárok vůči stěžovatelce vymezil podle , obecné soudy v předmětné věci tuto skutečnost nevzaly v úvahu, a svévolně věc posoudily podle , a přiznaly mu tak nárok po uplynutí prekluzivní lhůty.

23. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud se v usnesení vydaném v předmětné věci zabýval stěžovatelkou položenou otázkou včasnosti uplatnění odpůrčího nároku, když vedlejší účastník v odpůrčí žalobě uplatnil jako důvod neúčinnosti to, že šlo o "právní úkon bez přiměřeného protiplnění" (ve smyslu ). O tento právní úkon přitom podle obecných soudů nešlo. Jelikož účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly 18. 2. 2010, uplynula podle stěžovatelky prekluzivní lhůta k uplatnění odpůrčího nároku 18. 2. 2011, takže k rozšíření žaloby (o skutkovou podstatu podle ) došlo až po uplynutí prekluzívní lhůty.

24. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí k této otázce přiléhavě poukázal na to, že již v rozsudku ze dne 31. 1. 2022 sen. zn. (dále jen "R 101/2022") vysvětlil, že lze-li na základě vylíčení rozhodujících skutečností v odpůrčí žalobě při nezměněném žalobním návrhu (petitu) posoudit právní jednání dlužníka jako neúčinné podle , není takovému posouzení na překážku skutečnost, že žalobce požadoval určit neúčinnost právního jednání dlužníka podle . V odkazovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobně zabýval rozdíly mezi změnou žaloby a jinou právní kvalifikací téhož skutku. Nejvyšší soud poukázal na to, že při nezměněném žalobním žádání (tzv. petitu) pak vylíčení dalších tvrzení k výzvě (poučení podle ) insolvenčního soudu při jednání, které se konalo 13. 3. 2012 (srov. protokol o tomto jednání č. l. 36 a následně protokol o jednání ze dne 5. 6. 2012, č. l. 48-49), nemění (v intencích R 101/2022) skutkový základ sporu a ani nezakládá závěr o opožděnosti odpůrčí žaloby (co do neúčinnosti podle ). Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

25. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěru obecných soudů, že kupní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a stěžovatelkou je neúčinným právním úkonem ve smyslu , Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu