Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
118394.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 2564/21
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16. července 2021 č. j. 1 VZN 294/2014-204 a jinému zásahu Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, ve věci vedené pod sp. zn. 3 KZN 1083/2014 a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Expozitury Olomouc, ve věci vedené pod sp. zn. NCOZ-1098/TČ-2016-417801, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud vysloví, že "postupem orgánů činných v trestním řízení, dozorového státního zástupce a policejního orgánu v trestní věci vedené Policí České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Expozitury Olomouc, pod č. j. NCOZ-1098/TČ-2016-417801, dozorované Krajským státním zastupitelstvím v Brně - pobočkou ve Zlíně, pod sp. zn. 3 KZN 1083/2014, došlo k neoprávněnému zadržení stěžovatele jako podezřelého dne 10. 2. 2021, k překročení maximální délky zadržení, kdy stěžovatel byl propuštěn ze zadržení až dne 12. 2. 2021 v 12.30 hodin, tedy po více jak 51 hodinách od zahájení jeho výslechu dne 10. 2. 2021 v 9.20 hodin, a k vystavení stěžovatele jako zadrženého ponižujícímu zacházení spočívající v opakovaném bezdůvodném přikládání pout, a tím bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na osobní svobodu dle čl. 7 odst. 2 , čl. 8 odst. 1 , 2 a 3 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ")".
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, SKPV, Expozitura Olomouc (dále jen "policejní orgán"), prověřuje podezření z trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 , odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník , ve znění pozdějších předpisů. Policejní orgán dne 10. 2. 2021, po souhlasu dozorového státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajské státní zastupitelství") zadržel stěžovatele jako podezřelého, provedl u něj domovní prohlídku, dne 12. 2. 2021 jej vyslechl a ve 12.30 hodin jej propustil. Stěžovatel se podáním ze dne 19. 5. 2021 domáhal u Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") provedení instančního dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb. , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství ") nad činností dozorového krajského státního zastupitelství. Předmětem dohledu mělo být přezkoumání důvodnosti, naléhavosti a délky zadržení stěžovatele policejním orgánem. Vrchní státní zastupitelství napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělilo, že v postupu krajského státního zastupitelství a policejního orgánu neshledalo zásadnější pochybení, nezjistilo ani, že by policejní orgán překročil zákonnou 48denní lhůtu pro zadržení stěžovatele, když jeho předchozí kontakt s policejním orgánem dne 10. 2. 2021, kdy podával vysvětlení, nepovažovalo za omezení na svobodě.
3. Stěžovatel svůj návrh odůvodňuje přesvědčením, že jeho omezení na svobodě bylo nezákonné, nedůvodné a překračující zákonnou 48hodinovou lhůtu. Polemizuje přitom se závěry vrchního státního zastupitelství obsaženými v napadeném vyrozumění a tvrdí, že dohledové vrchní státní zastupitelství, které neshledalo v postupu dozorového krajského státního zastupitelství a policejního orgánu zásadních nedostatků, mu neposkytlo ochranu.
4. Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem o Ústavním soudu , jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústav y vázán. V posuzované věci shledal, že jeho věcný přezkum je vyloučen.
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústav y a čl. 2 odst. 2 Listin y).
6. Pravomoci Ústavního soudu, vycházející v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y jsou v případě návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti konkretizovány v § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Z předmětného ustanovení vyplývá, že stížnostní návrh může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je v návaznosti na to oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí (kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele), Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ].
7. Žádá-li stěžovatel v návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, aby bylo vysloveno, že postupem orgánů činných v trestním řízení (konkrétně popsaným v petitu ústavní stížnosti) bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, Ústavní soud s odkazem na shora vymezené pravomoci upozorňuje na to, že v oblasti ústavních stížností nemůže vydávat jiná rozhodnutí, než předpokládá shora citované ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu , které rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně.
8. Stěžovatel se s odkazem na jiný zásad orgánů činných v trestním řízení, v podstatě domáhá přezkoumání postupu příslušných státních orgánů, který byl však zakončen vydáním rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Napadené vyrozumění je totiž konečným rozhodnutím ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , neboť za "rozhodnutí" způsobilé zasáhnout do ústavních práv stěžovatele je dle ustálené judikatury Ústavního soudu možno považovat i sdělení (vyrozumění) vyššího státního zastupitelství, kterým byl podnět podle § 12d zákona o státním zastupitelství k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství vyřízen [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014
sp. zn. II. ÚS 2166/14
(U 14/74 SbNU 623)]. Není přitom podstatné, jak je příslušné rozhodnutí označeno či jakou má vnější podobu. Vyrozumění vrchního státního zastupitelství jako poslední rozhodnutí ve věci však stěžovatel zrušit nenavrhuje, byť s ním obsáhle polemizuje.
9. K tomu je třeba uvést, že jakkoliv zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu umožňuje kromě "rozhodnutí" napadnout rovněž "jiný zásah orgánu veřejné moci" [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ], připadá tato možnost do úvahy pouze tehdy, jestliže ve věci samotné rozhodnutí vydáno nebylo. Jinak vyjádřeno, spatřuje-li stěžovatel porušení svých základních práv v rozhodnutí orgánu veřejné moci, pak je samozřejmě v řízení o ústavní stížnosti přezkoumáván i proces, který k vydání takového rozhodnutí vedl. Jestliže tedy v nyní posuzovaném případě stěžovatel brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho věci, pak bylo namístě petitem ústavní stížnosti navrhnout kasaci vyrozumění vrchního státního zastupitelství coby rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ochrana základních práv totiž musí být účinná, což by logicky neplatilo, když by Ústavní soud třeba i vyhověl stížnostnímu návrhu na konstatování porušení ústavních práv v konkrétním řízení, avšak bez možnosti zrušit konečné rozhodnutí.
10. Za dané situace nelze než uzavřít, že Ústavní soud není k projednání navrhované ústavní stížnosti příslušný. Postupoval proto podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj