Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3064/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 785/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -243 ze dne 25. 8. 2021 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. -201 ze dne 4. 11. 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -173 ze dne 4. 3. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Před obecnými soudy bylo vedeno řízení o žalobě stěžovatele proti vedlejší účastnici, kterou se domáhal omluvy a odčinění majetkové a nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a průtahy v trestním řízení - jak plyne z napadených rozhodnutí, ve všech stupních soudní soustavy neúspěšně z důvodu uplatnění promlčeného nároku [viz , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""], neboť odvíjel počátek běhu promlčecí lhůty od doručení písemného vyhotovení zprošťujícího trestního rozsudku, nikoli od jeho právní moci, která nastala okamžikem vyhlášení (jemuž byl přítomen).

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu (dále jen "")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení ve spojení s d (dále jen ""), neboť obecné soudy neshledaly státem důvodně vznesenou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Svou stížnost podporuje odkazem na nálezy

sp. zn.

ze dne 8. 10. 2019 (N 172/96 SbNU 197) a

sp. zn.

ze dne 28. 4. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. V duchu odkazovaných nálezů i zde platí, že stát musí vystupovat jako vzor svým občanům a že na posuzování otázky mravnosti jeho postupu je třeba klást vyšší nároky. Toto východisko však neznamená, že každá námitka promlčení vznesená státem v řízení o nároku podle by byla automaticky nemravná; takový závěr neplyne ani z nálezu

sp. zn.

, který stěžovatel považuje za klíčový, ani z jiných rozhodnutí Ústavního soudu. Již Nejvyšší soud tento odkaz vypořádal a z pohledu Ústavního soudu tak učinil přiléhavým způsobem. U stěžovatele nejde o případ vypořádávání s minulostí (nedemokratickým režimem), při jejichž posuzování bývá Ústavní soud obvykle citlivější. Současně ani z jiných okolností neplyne, že by vina stěžovatele na marném uplynutí promlčecí lhůty byla přinejmenším sporná.

5. Jak vyplynulo z provedeného dokazování (viz bod 13 rozsudku odvolacího soudu), stěžovatel byl s výrokem i odůvodněním zprošťujícího trestního rozsudku seznámen osobně při jeho vyhlášení a okolnosti podstatné pro uplatnění žalovaného nároku od toho okamžiku znal. Výklad počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je spojován s právní mocí konečného rozhodnutí, která u zprošťujícího trestního rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nastává (byť atypicky) jeho vyhlášením (nikoli doručením jeho písemného vyhotovení). Jde o racionálně odůvodněný ustálený výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Aplikovaný právní názor není novinkou ani výsledkem složitého judikatorního vývoje (střetu více možných přístupů), které by eventuálně mohly svědčit ve prospěch nemravnosti uplatněné námitky promlčení státem.

6. Obecné soudy tedy nijak nevybočily z ústavních mantinelů rozhodovací činnosti, jestliže upřednostnily v zájmu principu právní jistoty zásady vigilantibus iura scripta sunt a ignorantia iuris non excusat a neshledaly námitku promlčení nemravnou pro absenci okolností, které by jejímu rozporu s dobrými mravy nasvědčovaly. V řízení bylo vypořádáno i to, proč se obecné soudy nezabývaly důvody, pro které byl zprošťující rozsudek písemně vyhotovován po dobu pěti měsíců - za daných skutkových okolností a učiněných právních závěrů by zjevně šlo o nepodstatné zjištění.

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu