Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2826/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. T., zastoupeného Ondřejem Moravcem, advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -2481 ze dne 22. 7. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení , a d.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. -2425 ze dne 26. 5. 2021 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 3 písm. a) , jehož se měl dopustit celkem šesti dílčími skutky, blíže popsanými ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel "nově" uznán vinným fakticky toliko dílčími skutky pod body V a VI, neboť ve zbývající části byl uznán vinným již rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. -2329 ze dne 3. 9. 2019, který nabyl právní moci dne 17. 6. 2020. Toliko s ohledem na nutnost uložení společného trestu za pokračující delikt ( ve spojení s ) byl výrok o vině z posledně citovaného rozsudku krajského soudu zrušen a následně vysloven znovu, a to včetně nových dílčích skutků pod body V a VI. Za tuto trestnou činnost byl stěžovateli uložen společný trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 7 let. Vedle toho byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 1 456 000 Kč (sestávající ze 182 denních sazeb ve výši 8 000 Kč). Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byl Finanční úřad pro Kraj Vysočina, Územní pracoviště ve Žďáru nad Sázavou (dále též "finanční úřad"), odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání finančního úřadu Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se výroku o náhradě škody a v tomto rozsahu znovu sám rozhodl tak, že stěžovatele podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal povinností zaplatit na náhradě škody poškozené České republice (finančnímu úřadu) částku 3 350 878 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou Českou republiku (finanční úřad) odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že odvolací soud v napadeném rozsudku ponechal stranou hodnocení civilněprávní otázky soukromoprávní odpovědnosti stěžovatele za škodu, ačkoli jeho obhájce uplatnil stran této problematiky ucelenou argumentaci reagující na odvolání poškozeného. Ta přitom byla založena na interpretaci závěrů vyslovených v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 1. 8. 2014. Dle přesvědčení stěžovatele z tohoto usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že škodou, o jejímž nahrazení potenciálně může rozhodnout trestní soud v adhezním řízení, není daň samotná, nýbrž případný ručitelský závazek člena statutárního orgánu vyplývajícího ze soukromého práva. Zákonným soudem rozhodujícím o případném ručení stěžovatele za závazky společnosti, jejímž byl jednatelem, je však civilní soud. V tomto směru došlo dle názoru stěžovatele k porušení práva na zákonného soudce, a i z toho důvodu rozhodnutí trestního soudu netvoří zákonný podklad pro zásah do majetkových práv jeho osoby. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádro nesouhlasu stěžovatele s napadeným rozsudkem Vrchního soudu tkví v odlišném hodnocení závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v usnesení velkého senátu trestního kolegia sp. zn. ze dne 1. 8. 2014, uveřejněného pod č. 39/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní. Nejvyšší soud se v něm vyjádřil k možnostem přiznat náhradu škody státu u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle .

Nejvyšší soud v citovaném judikátu zdůraznil, že v adhezním řízení může být uplatňován a přiznán jen takový nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, který lze obecně uplatňovat v občanskoprávním řízení. V té spojitosti dovolací soud vyzdvihl, že zkrácená nebo neodvedená daň se nevymáhá žalobou v občanskoprávním řízení, nýbrž v daňovém řízení jako řízení správním. V jeho rámci vydá správce daně na její nedoplatek platební výměr, který je sám o sobě podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené (neodvedené) platby a zároveň i exekučním titulem pro případný nucený výkon rozhodnutí. Z tohoto důvodu nepřichází v adhezním řízení v úvahu nahrazovat uvedený postup rozhodnutím soudu podle § 228 tr. ř., a vytvářet tak jiný podklad pro další postup, včetně možného výkonu rozhodnutí.

Nelze však přehlédnout, že z právě zmíněného pravidla Nejvyšší soud dovodil určité výjimky. Jednou z nich je situace, v níž obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice správce daně vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle či dříve platného obchodního zákoníku, resp. dle , a násl. , potažmo na základě zákona o obchodních korporacích. Na tomto místě se sluší podotknout, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. řešení otázky ručitelského závazku blíže neozřejmil. Učinil tak ovšem v řadě svých následných rozhodnutí v trestních věcech, která již představují ucelenou rozhodovací praxi.

V usnesení č. j. -17041 ze dne 28. 4. 2021 dal Nejvyšší soud najevo, že ručení členů statutárního orgánu akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným je ručením ze zákona s odkazem na zjevně kogentní povahu ustanovení ať již dnes platného či v zásadě s ním totožného někdejšího obchodního zákoníku. Odtud Nejvyšší soud dovodil, že nebylo-li možno po povinné obchodní společnosti nic vymoci v rámci daňového, popřípadě následně vykonávacího, resp. exekučního řízení, tíží pachatele vzpomenutého trestného činu, který současně byl členem statutárního orgánu příslušné obchodní společnosti, povinnost k náhradě škody státu už jen s odkazem na citovaná zákonná ustanovení o zákonném ručení bez dalšího (viz zejm. body 49 - 51 cit. usnesení Nejvyššího soudu). Tento svůj názor Nejvyšší soud prezentoval i v dalších svých rozhodnutích (viz kupř. body 67 a 68 usnesení sp. zn. ze dne 28. 4. 2021, body 115 a 116 usnesení sp. zn. ze dne 25. 8. 2020 či usnesení sp. zn. ze dne 22. 4. 2020), která Ústavní soud jako ústavně konformní aproboval (viz usnesení ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

).

V nyní souzeném případě nebylo sporu o tom, že stát se prostřednictvím finančního úřadu řádně a včas připojil se svým nárokem na náhradu škody ve vztahu k jednání stěžovatele uvedenému pod bodem V výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Toto jednání, stručně řečeno, spočívalo v tom, že stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti X porušil ustanovení , o daních z příjmů, v rozhodném znění, při podání přiznání k dani z příjmů jmenované právnické osoby za zúčtovací období roku 2013 prostřednictvím daňového poradce. S úmyslem snížit základ daně a zkrátit ji zahrnul do účetnictví společnosti faktury za reklamní služby, které byly přeprodávány v řetězci daňových subjektů (tedy mezi spojenými osobami), kdy cena těchto plnění v řetězcích byla postupně extrémně navýšena, přičemž s ohledem na jeho zkušenosti z podnikání a malý rozsah poskytovaných reklamních služeb za tak vysoké částky si musel být vědom, že uvedené ceny fakturací za poskytnuté služby jsou značně nadhodnocené. Nebylo tedy pochyb o tom, že stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil v přímé souvislosti s funkcí jednatele, který je statutárním orgánem obchodní společnosti s ručením omezeným.

Dále je třeba upozornit, že vrchní soud v napadeném rozsudku připomněl, že obchodní společnosti X byla doměřena daňová povinnost, na niž bylo dosud uhrazeno pouze 55 Kč. Celkové daňové nedoplatky této obchodní korporace při zohlednění uplatněné daňové ztráty ovšem převyšují částku 14 milionů Kč, přičemž ani v rámci daňové exekuce nebylo možno dlužnou daň vymoci, respektive nebyl zjištěn žádný exekučně postižitelný majetek (srov. bod 15 napadeného rozsudku). S těmito vývody odvolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje. Lze tedy uzavřít, že v případě stěžovatele byl naplněn předpoklad vyřčený v judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. , dle něhož nárok na náhrady škody lze v adhezním řízení ze strany státu (správce daně) uplatnit tehdy, vydal-li správce daně vůči dotčené právnické osobě platební výměr, jímž jí doměřil zkrácenou daň, ale tento platební výměr je fakticky nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci.

Zbývalo tedy už jen doplnit, že stěžovatel se uvedeného trestného činu dopustil ve funkci jednatele coby statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným, na nějž se vztahovalo zákonné ručení za závazky společnosti bez ohledu na jejich povahu, jak plyne ze samotné dikce ustanovení nového (stěžovatel se měl dopustit jednání již za účinnosti , tedy po 1. 1. 2014). Je pravdou, že vrchní soud měl v odůvodnění na toto zákonné ručení výslovně poukázat, aby bylo sepětí s nárokem na náhradu škody v adhezním řízení dobře patrné. Neučinil-li tak, nečiní tento relativní nedostatek jeho rozhodnutí protiústavním, poněvadž z jím zvolené citace judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. je patrné, že tímto směrem se jeho úvahy také ubíraly.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu