Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2634/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. D. H., 2. D. S., 3. A. D. a 4. M. K., zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení ze dne 23. 6. 2021, č.j. KRPA-218391-167/TČ-2019-000092-ŠV, a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 1 KZN 323/2019-83, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení, a Městského státního zastupitelství v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2021 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") a Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství"), a to pro porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením policejní orgán dle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložil trestní věc podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle , 5 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit neznámý pachatel či skupina pachatelů, stručně řečeno tím, že uvedl či uvedli pod falešným příslibem anonymizace rodinného majetku v rámci ochrany před jeho rozprodáním rodinnými příslušníky v omyl zesnulého V. H. (dále jen "zesnulý") takovým způsobem, že tento v mylném domnění, že si podrží kontrolu nad majetkem, jej převedl na obchodní korporaci A, jejímž jediným vlastníkem se stala obchodní korporace B se sídlem v Seychelské republice, jejímž akcionářem se zesnulý podle dohody měl stát, avšak žádnou kontrolu nad touto společností ani nad majetkem neměl.

3. Stěžovatelé jako pozůstalí po zesnulém podali proti napadenému usnesení policejního orgánu stížnost, již však dozorová státní zástupkyně činná při státním zastupitelství zamítla svým usnesením dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Stěžovatelé s napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a považují je za obsahově špatné, neboť trestní řízení bylo vedeno povrchně a nedostatečně a nebyly v něm vykonány všechny úkony, které byly možné a účelné k objasnění věci.

4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatelů, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost však všechny tyto procesní předpoklady nesplňuje.

5. V prvé řadě se Ústavní soud zabýval otázkou, zda stěžovatele lze považovat za osoby oprávněné ve smyslu ve spojení s , neboť stěžovatelé jsou pozůstalí po zesnulém a v ústavní stížnosti sami deklarují, že o dědictví dosud nebylo rozhodnuto, přičemž dle § 45 odst. 3 trestního řádu přecházejí na právního nástupce poškozeného toliko práva, která trestní řád přiznává poškozenému, jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv i další procesní práva. Jelikož však státní zastupitelství stěžovatele i za této situace za oprávněné osoby k podání stížnosti zjevně považovalo, neboť ji nezamítlo dle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu pro podání osobou neoprávněnou, Ústavní soud, který zásadně není povolán k výkladu podústavního práva, tento postup akceptuje.

6. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

7. Řízení dle písm. d)y (dále jen "") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].

8. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].

9. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. Tak tomu je i v nynější věci. Stěžovatelé netvrdí ani neprokazují, že by podali podnět k výkonu dohledu dle , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní soud přitom dlouhodobě zastává právní názor, že podnět k výkonu dohledu dle zákona o státním zastupitelství je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623); nález

sp. zn.

ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485), bod 27.; či nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)].

11. Podnět k výkonu dohledu dle § 12d zákona o státním zastupitelství dlouhodobě Ústavní soud považuje za účinný právní prostředek ve shora nastíněném smyslu i v případě ústavní stížnosti směřující proti usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení o odložení věci dle § 159a odst. 1 trestního řádu (z poslední doby k tomu srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 9. 2021, bod 10.). Jelikož totiž odložení věci podle tohoto ustanovení nezakládá překážku věci rozsouzené, nic nebrání orgánům činným v trestním řízení ve věci činit další úkony vedoucí potenciálně i k zahájení trestního stíhání.

12. Jelikož ústavní stížnost stěžovatelů směřuje právě proti usnesení o odložení věci dle § 159a odst. 1 trestního řádu a proti usnesení o zamítnutí stížnosti proti němu, potenciální zásah nadřízeného státního zastupitelství na podkladě podnětu k výkonu dohledu dle § 12d zákona o státním zastupitelství mohl hypoteticky zhojit všechny vady těchto napadených rozhodnutí, které jim stěžovatelé vytýkali. Ústavní soud však podotýká, že právě vzhledem k nesplnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti napadená rozhodnutí nijak po věcné stránce nepřezkoumával, a tedy se k vadám, které v nich stěžovatelé spatřují, nevyslovuje.

13. Stěžovatelé přitom ani netvrdili, ani neprokazovali splnění některého z důvodů dle , umožňujících Ústavnímu soudu výjimečně ústavní stížnost neodmítnout pro nepřípustnost. Ústavní soud proto z meritorního hlediska nemůže jeho stížnost posoudit a je nucen ji odmítnout.

14. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle jako návrh nepřípustný dle , neboť před jejím podáním stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky ochrany, které jim zákon k ochraně jejich práv přiznává, a Ústavní soud v jejich věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2021

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu