Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2869/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Filipem Cimickým, advokátem se sídlem Hornokrčská 707/7, Praha 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2021, č. j. -50, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. 7. 2021, č. j. -32, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen " ") a usnesení Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Jičíně napadeným usnesením nevyhověl stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Napadeným usnesením krajského soudu pak byla dle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta navazující stížnost stěžovatele.

3. Stěžovatel namítá, že jeho žádost o podmíněné propuštění byla hodnocena mechanicky, nikoli dle aktuálního stavu. Soudy totiž nezohlednily jeho chování v době rozhodování, zejména kladná hodnocení z věznice, udělené pochvaly a výpověď vychovatele stěžovatele, a naopak přihlédly k dřívějším odsouzením a k nepříznivé prognóze stěžovatelovy resocializace, která však byla posuzována v letech 2014-2015. Stěžovatel se domnívá, že vzorným přístupem k plnění osobních i pracovních povinností prokázal své polepšení. Dále, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu připomíná, že každý případ je nutné hodnotit individuálně a rozhodnutí soudu je nutné odůvodnit ve vztahu ke konkrétnímu odsouzenému a s ohledem na jeho možný vývoj a nápravu ve VTOS.

4. Stěžovatel současně v rozhodnutí soudů postrádá návod, co konkrétně by měl pro prokázání polepšení vykonat, nepostačuje-li jeho kladné hodnocení, plnění programu zacházení či získané pochvaly. Ke spolupráci s úředníkem Probační a mediační služby (dále jen "PaMS") uvádí, že v ní nebylo možné pokračovat, neboť by to znamenalo zpětvzetí podané žádosti o podmíněné propuštění (což on sám považuje za omezení práva odsouzeného podat žádost dle svého uvážení).

5. Další námitka stěžovatele směřuje ke způsobu vypořádání nenaplnění podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu oběma soudy, neboť je považuje za obecné a nedostatečně odůvodněné. Nadto případný požadavek soudu na aktivní spolupráci s PaMS jde podle názoru stěžovatele zcela nad rámec zákonných požadavků, které se týkají podmíněného propuštění dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník").

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

7. Podmíněné propuštění upravené v § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.

8. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li činnost obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015,

sp. zn.

(N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014,

sp. zn.

(N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005,

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017,

sp. zn.

; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].

9. Přestože však Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001,

sp. zn.

(N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s y, či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle y [nález ze dne 12. 5. 2011,

sp. zn.

(N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016,

sp. zn.

(N 185/83 SbNU 37)].

10. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014,

sp. zn.

(N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015,

sp. zn.

(N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018,

sp. zn.

; nález ze dne 1. 12. 2005,

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.

11. Z výše uvedeného vyplývá, že si stěžovatel vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z VTOS nemůže nárokovat. V nyní rozhodované věci obecné soudy při posuzování žádosti sice shledaly, že stěžovatel splnil formální podmínku spočívající ve výkonu potřebné délky uloženého trestu, avšak druhé a třetí podmínce, tedy prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu i k prognóze vedení řádného života po propuštění na svobodu, již nedostál.

12. V nyní posuzované věci je rozhodující především okolnost, že obecné soudy rozhodnutí odůvodnily způsobem, který považuje zdejší soud za ústavně konformní, přičemž vycházely i z jeho vlastní judikatury. K námitkám stěžovatele je možné uvést, že obecným soudům nelze důvodně vytýkat, že je hodnocení stěžovatele nepřesvědčilo o završení účelu výkonu trestu, když například počet udělených kázeňských odměn považoval za relativně nízký či vzal do úvahy, že se k žádosti nepřipojil ředitel věznice.

13. Za dostačující nepovažovaly soudy ani stěžovatelem předložené záruky vztahující se ke splnění podmínky vedení řádného života v budoucnu a v jeho neprospěch zjevně svědčilo odmítnutí spolupracovat s PaMS, přestože se mu dostalo poučení, že žádost o podmíněné propuštění lze podat i souběžně se započetím této spolupráce. Ostatně právě tato spolupráce byla ze strany krajského soudu označena jako konkrétní okolnost, která by mohla vyvolat příznivější náhled soudu na žádost o podmíněné propuštění, a proto nelze přisvědčit stěžovateli, který takový návod v rozhodnutí obecných soudů postrádal.

14. Z předložených rozhodnutí obecných soudů proto jednoznačně vyplývá, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS zabývaly řádně a své závěry dostatečně odůvodnily. Tato odůvodnění přitom nelze považovat za obecná, naopak reagují na konkrétní a aktuální okolnosti průběhu výkonu trestu stěžovatele. Jak je již uvedeno výše, Ústavní soud při jejich rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.

15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

16. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu