Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2001/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky AAA INSOLVENCE OK v. o. s., se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, zastoupené Mgr. Janem Šrajem, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. -49 ze dne 27. 4. 2021 Krajského soudu Ostravě č. j. -40 ze dne 29. 1. 2021, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti COPPER RECYCLING COMPANY s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 2632/18, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka je jako insolvenční správkyně soudem ustanoveným likvidátorem nemajetné vedlejší účastnice. Napadenými usneseními rozhodly obecné soudy o určení výše její odměny a hotových výdajů ve smyslu , stanovujícího základní odměnu likvidátora při nedostatečném likvidačním zůstatku částkou 1 000 Kč, kterou je podle okolností případu možné zvýšit maximálně do 20 000 Kč. Krajský soud v Ostravě určil odměnu stěžovatelky částkou 5 000 Kč a schválil hotové výdaje ve výši 172,12 Kč; Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky uvedené usnesení co do výše odměny změnil a odměnu stěžovatelky určil částkou 7 000 Kč, schválení hotových výdajů ponechal v téže výši jako soud prvního stupně.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu (dále jen "")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení ve spojení s a d (dále jen ""), kterého se obecné soudy měly dopustit tím, že stěžovatelce určily odměnu v nedostatečné výši a nepřiznaly jí částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Námitky stěžovatelky nebyly řádně vypořádány a odůvodnění odvolacího soudu není nepřesvědčivé, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Stejně jako v minulosti, kdy měl Ústavní soud příležitost rozhodovat ve věcech týkajících se odměny likvidátora (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 11. 2020 anebo

sp. zn.

ze dne 8. 12. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) dospívá i ve věci stěžovatelky k závěru, že (z vícero důvodů) postrádá ústavněprávní rozměr.

5. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že se pod vlivem judikatury Ústavního soudu posouvá ve své rozhodovací praxi a určuje odměnu likvidátora v podobné situaci částkou 7 000 Kč namísto dřívějších 5 000 Kč. Reflektuje tím výše zmíněné usnesení

sp. zn.

, jímž byla sice ústavní stížnost likvidátorky (ve vztahu k odměně ve výši 5 000 Kč) rovněž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, současně si však Ústavní soud neodpustil poznámku k úpravě výše odměny likvidátora a rozhodování o ní a uvedl, že "přístup soudů k práci likvidátora, jenž byl soudem jmenován a jemuž byla tato role uložena, by mohl být přece jen vstřícnější. Pokud si stát objedná u likvidátora - podnikatele práci, měl by ji i odpovídajícím způsobem zaplatit. Mohla by tak být ušetřena práce odvolacího soudu a konečně i Ústavního soudu. Sjednocovat praxi v těchto otázkách však Ústavnímu soudu nepřísluší." Na tomto stanovisku (zejména na poslední větě citovaného úryvku) Ústavní soud trvá i nadále a nespatřuje v napadených rozhodnutích excesy, které by jej mohly přimět k uplatnění kasační pravomoci.

6. Podle odvolacího soudu likvidace nemajetné právnické osoby zahrnuje několik rutinních, nenáročných úkonů, a odměnu ve výši 7 000 Kč (vědom si rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, který obvykle přiznává částku 10 000 Kč) považuje za standardní situace za maximální možnou, aby mohla být ještě považována za adekvátní vykonané práci. Stěžovatelka sice s uvedeným hodnocením nesouhlasí, neuvádí však, že by učinila více konkrétních (a náročnějších) úkonů, než je u likvidace nemajetné společnosti běžné; její argumentace se nese pouze v obecné rovině tvrzení, že určená odměna neodráží ekonomickou realitu. Ústavní soud se z jejího podání ani nedozvídá, proč by měl ve věci spatřovat ústavní rozměr navzdory jejímu bagatelnímu charakteru (jaká citelná újma je stěžovatelce napadenými rozhodnutími způsobena, popř. jaké mimořádné okolnosti věc doprovázejí). Bez kvalifikovaného odlišení od jiných bagatelních věcí (které zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry) se Ústavní soud ve svém přezkumu omezuje na prověření, zda se obecné soudy nedopustily svévole, tedy že by absentovalo odůvodnění, nebo že by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2009,

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2009, nebo nález

sp. zn.

ze dne 15. 2. 2012 a contrario). Nic takového ovšem Ústavní soud v projednávané věci, jak je popsáno výše, nezaznamenal. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí logicky a srozumitelně, ústavním požadavkům kladeným na kvalitu soudního rozhodování a jeho výstupů dostál.

7. Je-li odměňování likvidátorů skutečně natolik neutěšené a neodpovídající ekonomické realitě, jak naznačuje stěžovatelka (a před ní dlouhodobě i jiní), pak nezbývá než doporučit využití jiných formálních, či neformálních kroků k dosažení lepšího výsledku; Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti v tomto směru s ohledem na podústavní rozměr věci zjevně není s to kýžený efekt poskytnout.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu