Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3214/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph. D., advokátky a insolvenční správkyně se sídlem Zemské právo 1574/3, 102 00 Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -44 ze dne 1. 9. 2020 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. -38 ze dne 27. 7. 2020 byla stěžovatelce jako likvidátorce v něm blíže označeného spolku přiznána odměna ve výši 5 000 Kč, jakož i náhrada hotových výdajů ve výši 175 Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že samotná odměna za likvidaci je nepřiměřeně nízká. Má za to, že není možné akceptovat závěr, dle něhož by likvidátor jmenovaný soudem neměl mít nárok na účelně vynaložené náklady spojené s procesem likvidace, pokud jsou tyto náklady řádně prokázány. Stěžovatelka též namítla, že jí nebyla přiznána náhrada výdaje za zveřejnění likvidace v Obchodním věstníku podle . Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiný vážný ústavně relevantní nedostatek v napadeném usnesení nezjistil. Výše odměny likvidátora je v současné době upravena v , jehož ustanovení stanoví, že skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč. Podle okolností případu lze tuto odměnu přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč. V případě stěžovatelky, na nějž určení odměny likvidátora dle citovaného ustanovení dopadá, dospěl krajský soud k úvaze o přiměřené odměně ve výši 5 000 Kč, odpovídající nutným úkonům při likvidaci nemajetného spolku. Krajský soud poukázal na to, že při likvidaci spolku nebylo třeba vynaložit zvýšené úsilí nebo provést úkony, které by se odchylovaly od úkonů prováděných při běžné likvidaci takové právnické osoby. S tímto pohledem se vrchní soud ztotožnil. Ústavní soud považuje tyto vývody v ústavní rovině za uspokojivé, pokládá však za vhodné podotknout, že přístup soudů k práci likvidátora, jenž byl soudem jmenován a jemuž byla tato role uložena, by mohl být přece jen vstřícnější. Pokud si stát objedná u likvidátora - podnikatele práci, měl by ji i odpovídajícím způsobem zaplatit. Mohla by tak být ušetřena práce odvolacího soudu a konečně i Ústavního soudu. Sjednocovat praxi v těchto otázkách však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Pokud jde o výtky stěžovatelky týkající se nepřiznání náhrady výdaje za zveřejnění likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč a drobných výdajů souvisejících s administrativou, Ústavní soud pokládá za vhodné poznamenat, že jde o částky bagatelní, jejichž nepřiznání zpravidla nedosahuje intenzity porušení základních práv (shodně např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 10. 2011,

sp. zn.

ze dne 26. 3. 2019 či bod 5 usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 9. 2020, jímž byla z téhož důvodu odmítnuta ústavní stížnost likvidátora proti rozhodnutí soudů o nepřiznání výdaje za postup dle ). Ani v této věci nespatřuje Ústavní soud nutnost se od takového závěru odchýlit.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu