Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2188/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2021 č. j. -50 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2021 č. j. -37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle a 2d (dále jen ""), právo vyjádřit se k projednávané věci podle y a právo na ochranu vlastnictví podle y, a že soudy v její věci porušily y. V ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 6. 4. 2020 domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 30. 1. 2020 č. j. MSK18303/2020 zamítající její odvolání proti společnému rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "městský úřad") ze dne 31. 3. 2016 č. j. MUFO 10311/2016 jako opožděné. Městský úřad společným rozhodnutím rozhodl o umístění specifikovaného rodinného domu, byť stěžovatelka jako vlastník sousedního pozemku, na němž předmětný dům stojí, byla v tomto řízení o umístění stavby opomenuta. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění se ztotožnil se závěrem vedlejšího účastníka, že podala-li stěžovatelka odvolání proti rozhodnutí městského úřadu až dne 4. 9. 2017, ačkoliv bylo předmětné společné rozhodnutí doručeno poslednímu účastníku řízení dne 15. 4. 2016 a nabylo právní moci dne 3. 5. 2016, podala své odvolání po marném uplynutí objektivní lhůty jednoho roku ve smyslu , .

3. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že se vztahuje nejen na případy, kdy se účastník řízení sice účastnil celého správního řízení, avšak konečné rozhodnutí mu nebylo doručeno, ale i na případy, kdy potencionální účastník o probíhajícím správním řízení vůbec nevěděl a nevystupoval v něm, a tedy mu ani konečné rozhodnutí doručeno nebylo. Byť se právní úprava obsažená v může podle Nejvyššího správního soudu jevit v některých případech jako tvrdá vůči těm, kteří účastníky materiálně měli být, a přesto nedostali možnost reálně se účastnit řízení, je třeba vyjít z toho, že tato právní úprava je stanovena pro zajištění právní jistoty osob dotčených rozhodnutím a není žádoucí, aby i po letech po vynesení rozhodnutí dotčené osoby stále neměly jistotu konečného rozhodnutí ve věci.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že je opomenutým účastníkem řízení, který o probíhajícím řízení nevěděl, a nemůže jí jít k tíži nedodržení objektivní lhůty ve smyslu . Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v rozporu s jeho rozsudky ze dne 9. 1. 2008 č. j. -48 a ze 17. 2. 2009 č. j. -118. Bylo totiž prokázáno, že stěžovatelka účastníkem řízení měla být a tato skutečnost je sama o sobě důvodem pro zrušení předmětného společného rozhodnutí městského úřadu jako stavebního úřadu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.

7. Žádná relevantní pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal a k jejím konkrétním námitkám uvádí následující závěry.

8. Správní orgány i správní soudy vyložily ústavně konformním způsobem pro věc rozhodný stanovící mimořádnou lhůtu pro podání odvolání osobou, které rozhodnutí správního orgánu nebylo oznámeno. Předmětná zákonná konstrukce dává původně opomenutému účastníkovi řízení možnost podat opravný prostředek v dodatečné lhůtě, nicméně tuto možnost s ohledem na nutnost zajištění právní jistoty ostatních účastníků řízení omezuje jednoroční objektivní lhůtou. Omezení možnosti podat odvolání jen v jednoroční objektivní lhůtě není zpochybněno ani stěžovatelkou odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu č. j. -48 a č. j. -118, neboť je v nich řešeno - zjednodušeně řečeno - toliko určení, kdo je "opomenutým účastníkem řízení" pro účely dodatečné lhůty k podání odvolání, a okamžik nástupu účinků fikce doručení opomenutému účastníkovi řízení.

9. Z odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se nepodává, že by existence opomenutého účastníka řízení byla bez dalšího důvodem ke zrušení rozhodnutí správního orgánu (ve stěžovatelčině věci městského úřadu jako stavebního úřadu). Při opačném výkladu, který bez relevantní argumentace prosazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, by zakotvení nepřekročitelné objektivní lhůty v postrádalo smysl. Otázkou, zda stěžovatelka může nebo nemůže využít ve své věci jako další opravný prostředek návrh na obnovu řízení ve smyslu a násl. nebo přezkumné řízení podle a násl. , se Ústavní soud v nyní posuzované věci nemohl zabývat, neboť nebyla předmětem napadených rozhodnutí.

10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

11. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu