Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1879/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Eduardem Belšánem, advokátem, sídlem Berounská 107, Lány, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 č. j. -221 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. března 2021 č. j. -174, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a P. Š. a nezletilého T. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v , a d (dále jen "") a právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené v y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") probíhá řízení o úpravě poměrů nezletilého druhého vedlejšího účastníka pro dobu před a pro dobu po rozvodu jeho rodičů, stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka. Rodiče se na úpravě styku předběžně dohodli, avšak stěžovatelka následně začala poukazovat na objektivní překážku v realizaci dohody spočívající v nařízení vlády ze dne 26. 2. 2021 o zákazu cestování mezi jednotlivými okresy. První vedlejší účastník proto podal návrh na nařízení předběžného opatření, jemuž bylo napadeným usnesením okresního soudu vyhověno a upraven styk. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že má za osvědčené bránění stěžovatelkou ve styku, a proto je třeba zatímně upravit poměry účastníků.

3. Stěžovatelka podala proti usnesení okresního soudu odvolání. V něm zejména uvedla, že tvrzení prvního vedlejšího účastníka byla lživá a zkreslená a že se snažila situaci řešit konstruktivně, avšak prvním vedlejším účastníkem nebyla vyvíjena žádná iniciativa. Dále popisovala okolnosti průběhu některých styků, resp. rozváděla důvody, pro které se první vedlejší účastník vyhýbal stykům v předběžně dohodnutých termínech, a nesouhlasila se závěrem, že by byla osvědčena nutnost zatímní úpravy poměrů. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu, se specifikací místa předání v případě nepřítomnosti druhého vedlejšího účastníka v předškolním zařízení. V odůvodnění konstatoval, že rodiče nejsou schopni se na styku dohodnout, dochází mezi nimi v přítomnosti druhého vedlejšího účastníka k nevhodné komunikaci a jako nejbližší osoby jednají bez ohledu na jeho nejlepší zájem.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka po rekapitulaci řízení před okresním soudem a krajským soudem a okolností uzavírání předběžné dohody o styku s prvním vedlejším účastníkem namítá pouze formální roli opatrovníka druhého vedlejšího účastníka, který s ním ani nevedl pohovor, na jehož základě by určil, jak v jeho zájmu postupovat. V postupu obou soudů spatřuje projevy svévole, neboť nedošlo k zohlednění řady skutečností opřených o předložené důkazy, a dodává, že ve spisovém materiálu obecných soudů nejsou obsaženy žádné podklady osvědčující potřebu zatímní úpravy poměrů. V této souvislosti stěžovatelka doplňuje, že první vedlejší účastník o důvodech neuskutečnění styku lhal. K oběma napadeným usnesením stěžovatelka rovněž uvádí, že v nich chybí řádné odůvodnění, kdy zejména usnesení okresního soudu se nikde nevypořádává s návrhy prvního vedlejšího účastníka, ani neuvádí, ze kterých konkrétních listin vycházel či jaké skutkové a právní závěry z těchto listin učinil. Stěžovatelka při analýze předpokladů nařízení předběžného opatření poukazuje na existenci dřívější hmotněprávní dohody, která vylučuje potřebu úpravy poměrů procesním rozhodnutím soudu. Tím mělo dojít i k porušení jejího práva na ochranu soukromého a rodinného života, neboť autoritativní předběžné opatření bylo nařízeno v době dohodnuté úpravy styku vyhovující potřebám všech účastníků. Stěžovatelka závěrem krajskému soudu rovněž vytýká nezohlednění jí uplatněných důkazů v odvolacím řízení, jež směřovala k vyvrácení tvrzení a zpochybnění důkazů uplatněných prvním vedlejším účastníkem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle odst. ly je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy soudů (y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.

7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s nařízením předběžného opatření upravujícího styk prvního a druhého vedlejšího účastníka. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), platí, že je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Z uvedeného je zřejmé, že vymezení i posouzení předpokladů nařízení předběžného opatření je předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

8. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že nemohl zohlednit stěžovatelčinu argumentaci vztahující se k údajným zásahům usneseními okresního soudu a krajského soudu do základních práv nezletilého druhého vedlejšího účastníka, neboť ústavní stížnost nebyla podána jeho jménem. To platí rovněž pro tvrzení stěžovatelky o údajně formální roli jeho opatrovníka.

9. Ústavní soud rovněž nemohl přihlédnout k tvrzením stěžovatelky polemizujícím s hodnocením podkladů, neboť nejsou právní, nýbrž skutkové povahy. Ústavní roviny dosahuje její argumentace ve dvou bodech, avšak není opodstatněná. Jde-li o výtku absence řádného zdůvodnění usnesení okresního soudu, uzavírá Ústavní soud, že náprava byla zjednána usnesením krajského soudu, jehož odůvodnění je podrobné a rozvádí jednotlivá kritéria, na jejichž základě bylo nařízeno předběžné opatření (srov. zejména body 7. až 10. odůvodnění usnesení krajského soudu). K tvrzení stěžovatelky, že krajský soud nepřihlédl k jejím tvrzením a důkazním návrhům obsaženým v odvolání, Ústavní soud uvádí, že i tento postup krajský soud řádně zdůvodnil (srov. bod 11. odůvodnění jeho usnesení).

10. Na tomto místě Ústavní soud stěžovatelce připomíná, že předběžné opatření nenahrazuje roli meritorního rozhodnutí a v žádném případě jej ani nepředjímá. Předpokladem nařízení předběžného opatření není zjištění skutkového stavu, nýbrž osvědčení akutní potřeby zatímně upravit poměry mezi účastníky, a to zejména za tím účelem, aby zjištění stavu věci a následnému vydání meritorního rozhodnutí nebránily žádné nedůvodné překážky. Proto se podle naléhavost potřeby zatímní úpravy posuzuje podle stavu v okamžiku vydání usnesení soudem prvního stupně. Předpokladem nařízení předběžného opatření v nyní posuzované věci tak nebylo, jak tvrdí stěžovatelka, uvěření lživým tvrzením prvního vedlejšího účastníka, nýbrž ochrana nejlepšího zájmu nezletilého dítěte jako předního hlediska chráněného Úmluvy o právech dítěte, a to v situaci, kdy rodiče nejsou schopni se na realizaci styku fakticky (byť právně dohoda uzavřena byla) dohodnout. Za těchto okolností byly okresní soud a krajský soud nuceni zatímně ochránit zájem dítěte, a to do doby nahrazení tohoto předběžného režimu meritorní úpravou. Údajné nepravdivosti tvrzení prvního vedlejšího účastníka, základním právům druhého vedlejšího účastníka i dalším argumentům stěžovatelky předestřeným v ústavní stížnosti by se měl okresní soud věnovat v řízení ve věci samé.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu