Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1582/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Mitala, zastoupeného Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem, sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 č. j. -282, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2019 č. j. -247 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. července 2018 č. j. -217, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Mgr. Radana Vencla, sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, insolvenčního správce dlužnice Věry Kleňharové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen ""), právo vlastnit majetek zaručené v y a právo na spravedlivý proces zaručené v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastník se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") podle , o úpadku a způsobech jeho řešení (), domáhal určení neúčinnosti smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem, uzavřené dne 3. 11. 2011 mezi dlužnicí Věrou Kleňharovou (dále jen "dlužnice") a stěžovatelem, a vydání majetku z této smlouvy do majetkové podstaty. Předmětné nemovité věci byly prodány za částku 200 000 Kč, přičemž podle vedlejšího účastníka se obdobné věci ve stejné lokalitě prodávaly za cenu cca 1 300 000 Kč. Krajský soud napadeným rozsudkem určil, že kupní smlouva je právně neúčinná (I. výrok), žalobu na vydání majetku z neúčinné smlouvy zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až VII.). V odůvodnění krajský soud uvedl, že kupní cena byla podstatně nižší než cena obvyklá, že dlužnice měla v době převodu pohledávky vůči několika věřitelům a že stěžovatel o její finanční situaci věděl.

3. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu (vyjma II. výroku) odvolání. Uvedl, že dlužnice měla ze smlouvy náležitý prospěch a že si při jejím uzavírání počínal náležitě pečlivě. Dodal, že úpadek stěžovatelky nemohl poznat, resp. že uzavření smlouvy nemohlo vést k jejímu úpadku, a podle jeho názoru rovněž nebylo možné prokázat, že by sjednaná kupní cena byla nižší než obvyklá. Dále upozornil, že v době uzavření smlouvy dlužnice neměla žádný dluh po splatnosti. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku krajského soudu, změnil pouze výrok o nákladech řízení (I. výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Vrchní soud se v odůvodnění soustředil na všechny odvolací důvody uplatněné stěžovatelem, v první řadě zdůraznil, že z se nepodává, že by předpokladem neúčinnosti smlouvy byla vědomost druhé smluvní strany o stavu úpadku dlužníka, a ztotožnil se (s odkazem na závazky dlužnice ke svým věřitelům a časové souvislosti účinnosti posuzované smlouvy) se závěrem krajského soudu, že její uzavření vedlo k úpadku dlužnice.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost po zjištění, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by přípustnost jeho dovolání zakládala. Ve skutečnosti nebrojil proti právnímu posouzení věci vrchním soudem, nýbrž pouze nesouhlasil s jeho skutkovými závěry.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy tvrdí, že v okamžiku uzavření předmětné smlouvy nevěděl ani nemohl vědět o finančních závazcích dlužnice. Jde-li o procesní pochybení, poukazuje stěžovatel na výpověď samotné dlužnice, že v okamžiku uzavření smlouvy neměla žádný splatný závazek, nemohla proto být v úpadku. Rovněž nemohlo jít ani o jednání vedoucí k úpadku, neboť v předchozí době neměla z předmětných nemovitých věcí prospěch, byly v dezolátním stavu, a proto pro ni bylo výhodnější je prodat. Špatný stav nemovitých věcí byl potvrzen i výslechem svědka. Přijatou kupní cenu 200 000 Kč mohla použít k uspokojení věřitelů, není proto podle stěžovatele možné klást k jeho tíži, že tuto částku spotřebovala nezodpovědně. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti namítá porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti zákona a jeho srozumitelnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle odst. ly je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy soudů (y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.

8. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o neúčinnosti jím uzavřené smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem. Podle platí, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Z odstavce 2 tohoto ustanovení dále vyplývá, že bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Odstavec 3 konečně uvádí, že právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Z uvedeného je zřejmé, že neúčinnost právních jednání vedoucích k úpadku dlužníka je předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

9. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že krajský soud i vrchní soud se soustředily jak na časové souvislosti uzavření předmětné smlouvy a zjištění úpadku, tak i na materiální předpoklady pro závěr o její neúčinnosti. Bylo prokázáno, že předmětná smlouva byla uzavřena před uplynutím jednoho roku od zjištění úpadku, přičemž tomuto zjištění stěžovatel nic nevytýká. Jeho argumentace se výhradně soustřeďuje na otázku, zda předmětná smlouva mohla vést k úpadku dlužnice, či nikoliv. I tato otázka však byla ústavně konformně posouzena jak krajským soudem, tak i vrchním soudem, přičemž stěžovatel tyto závěry napadá pouze obecnou polemikou zpochybňující skutková zjištění, což však k důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje. Ústavní soud v této souvislosti akceptuje závěr vrchního soudu, že z jako předpoklad neúčinnosti právního jednání nevyplývá vědomost druhé smluvní strany o úpadku či hrozícím úpadku dlužníka, nýbrž se objektivně posuzuje, zda v okamžiku právního jednání byl dlužník v úpadku, či zda šlo o jednání, které by mohlo vést k úpadku. Právě tento druhý objektivní předpoklad byl krajským soudem a vrchním soudem řádně učiněn. Dospěly-li obecné soudy na základě řádného zdůvodnění, byť odchylně od představ stěžovatele, k závěru o neúčinnosti kupní smlouvy, jde o rozhodnutí nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu