Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1797/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, č. j. -3047, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. -3268, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel brojí proti výše vymezeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále jen " "), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení pro údajné porušení d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle zákona

č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), za nějž byl odsouzen dle k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl dle , 2 podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let, a současně dle , 3 k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce ve veřejné správě spojených s rozhodováním ve správním řízení na dobu sedmi let.

3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl jako vedoucí stavebního úřadu dne 27. 11. 2015 vydat správní rozhodnutí, jímž prodloužil provádění terénních úprav skládky X na dobu do 31. 1. 2021 ve prospěch podnikající fyzické osoby J. F., ačkoliv věděl, že toto rozhodnutí fakticky prodlužuje o dalších šest let předchozí rozhodnutí stavebního úřadu, které sám vydal, ale které bylo zrušeno rozsudkem správního úseku nalézacího soudu, čímž vědomě porušil své povinnosti uvedené v , o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť nehájil veřejný zájem a zájem vlastníků pozemků, ale rozhodnutí vydal se záměrem opatřit neoprávněný prospěch J. F., který oficiálně měl předmětnou skládku rekultivovat, fakticky ji však neoprávněně provozoval jako skládku a inkasoval za složení odpadu na ni finanční prostředky v přesně nezjištěné výši, nejméně však 500 000 Kč, přičemž následně bylo rozhodnutí ze dne 27. 11. 2015 zrušeno rozhodnutím krajského úřadu (dále jen "předmětný skutek").

4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání a v jeho neprospěch tak učinil i státní zástupce co do viny i trestu. Odvolací soud napadeným rozsudkem dle § 258 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a dle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního řádu, za nějž mu uložil prakticky stejné tresty jako , jen zkušební dobu podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody prodloužil na pět let. Stěžovatel napadl tento rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

III. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně představuje vlastní stížnostní argumentaci. Proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) neexistenci a neprokázání pohnutky; 2) nenaplnění objektivní stránky vydáním nicotného rozhodnutí; 3) neprokázání subjektivní vědomosti o tom, že předchozí správní rozhodnutí bylo zrušeno. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně:

6. Ad 1) stěžovatel namítá, že mu nikdy nebyla prokázána pohnutka. Podrobně rozebírá svůj názor na výklad pojmu "pohnutka" a jeho místo v systému znaků skutkové podstaty trestného činu obecně a trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle

zvláště. Vychází zejména z toho, že pohnutkou rozumíme motiv, cíl či záměr pachatelova jednání. Dospívá k závěru, že pohnutka je znakem této skutkové podstaty, v jehož prospěch se dovolává i judikatury Nejvyššího soudu, a s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí poukazuje na to, že i obecné soudy samy přiznaly, že pohnutka stěžovateli prokázána nebyla.

7. Ad 2) stěžovatel zastává názor, že vydáním nepravomocného nicotného rozhodnutí nemohl skutkovou podstatu dle nikdy naplnit, neboť jím nemohl založit jakákoliv práva a povinnosti. Proti inkriminovanému rozhodnutí navíc bylo přípustné odvolání, které má odkladný účinek, jejž stěžovatel nijak neumenšil. Prvostupňový správní orgán není účastníkem soudních řízení správních, takže se de lege nemá jak dozvědět, jak případné správní řízení soudní dopadlo, což platí

i v nynější věci, v níž bylo naopak prokázáno, že stěžovatel se sám aktivně na výsledek řízení dotazoval. Naopak druhostupňový správní orgán má metodicky vést orgán prvého stupně. Ačkoliv i odvolací správní orgán se se stěžovatelovým právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí později zrušeném ve správním řízení soudním ztotožnil, trestním řízením zatížen nebyl.

8. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že při rozhodování správního orgánu či soudu vždy rozhodnutí jedné straně řízení způsobí újmu a jiné prospěch. Právní názor, že

i nepravomocným nicotným rozhodnutím lze zneužít pravomoc, popírá dle stěžovatele kasační princip dvoustupňového rozhodování, neboť je pak zcela lhostejné, co po vydání nepravomocného rozhodnutí následuje.

9. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že odvolací orgán, který následně jeho inkriminované rozhodnutí zrušil, rozhodoval na základě spisového materiálu i rozsudku zrušujícího předchozí správní rozhodnutí, jež stěžovatel k dispozici v době rozhodování neměl, a kdyby je býval byl měl, nikdy by nebyl rozhodl tak, jak rozhodl. Právní zástupce stěžovatele seznamuje dále Ústavní soud s blíže nekonkretizovaným příběhem ze své vlastní praxe, v němž došlo k tomu, že státní zástupce ke stížnosti zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci, v níž předtím soud rozhodl usnesením o zajištění majetku, proti němuž podal obhájce stížnost, o níž soud bez znalosti spisu rozhodl po zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání tak, že ji zamítl. Dle stěžovatele tak soudce v logice právního názoru obecných soudů uplatněného v napadených rozhodnutích taktéž naplnil pohnutku coby znak subjektivní stránky.

IV. Posouzení Ústavním soudem

10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením písm. d) y (dále jen " ") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad u, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu u, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení . To platí i pro nynější případ.

11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Kompletní stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je toliko opakováním toho, co stěžovatel uplatnil v rámci své obhajoby v trestním řízení před obecnými soudy. Celá tato jeho argumentace byla rovněž přesvědčivě vyvrácena obecnými soudy a stěžovatel zcela ignoruje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž se vypořádal s každou výše uvedenou námitkou stěžovatele, nepolemizuje s nimi, nezpochybňuje je, tedy de facto se snaží dosáhnout toho, aby Ústavní soud znovu a samostatně všechny tyto námitky posoudil způsobem, který stěžovateli konvenuje, nepřihlížeje přitom nijak k tomu, jak se s nimi Nejvyšší soud vypořádal. K tomu však řízení o ústavní stížnosti neslouží.

12. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:

13. Námitka 1) postrádá opodstatnění. Stěžovatel nevznesl žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, toliko předkládá vlastní názor na obsah a význam pojmu "pohnutka" v oboru trestního práva. Polemizuje tedy toliko s výkladem normy podústavního práva.

14. Ústavní soud obecně konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález

sp. zn.

ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález

sp. zn.

ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález

sp. zn.

ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].

15. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález

sp. zn.

ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález

sp. zn.

ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález

sp. zn.

ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález

sp. zn.

ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].

16. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami

v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález

sp. zn.

ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2010

(N 176/58 SbNU 539)]

17. K tomu v nynější věci nedošlo. Stěžovatelem proponovaný výklad pojmu "pohnutka" se totiž v elementární rovině rozchází se závěry rozhodovací praxe i odborného diskursu. Teorie trestního práva považuje za pohnutku vnitřní faktor iniciace a směřování jednání člověka k určitému cíli (srov. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 300), vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin (srov. SOLNAŘ, V.; FENYK, J.; CÍSAŘOVÁ, D. Systém českého trestního práva. Díl II. Praha: Novatrix, 2009, s. 326 či ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 207), důvod, pro který se rozhodl pachatel čin spáchat (srov. ŠČERBA, F. a kol., . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 191) či stav subjektivní nespokojenosti se statusem quo, kolem něho a v něm (HATALA, V. Motív a trestný čin. Bratislava: Via iuris aurea, 2003, s. 203). Jde tedy o subjektivní znak trestného činu zaměřující se na důvod spáchání trestného činu, nikoliv na jeho výsledek, tj. odpovídající na otázku proč pachatel čin spáchal, nikoliv co jím sledoval. V tomto významu ustáleně s pojmem "pohnutka" operuje i rozhodovací praxe, a byť se v některých rozhodnutích směšují pojmy pohnutka a cíl, resp. druhý úmysl, jde toliko o terminologickou nedůslednost, která nezavdává žádných pochyb o obsahu jednotlivých znaků skutkových podstat ve zvláštní části .

18. z hlediska subjektivní stránky předepisuje tzv. druhý úmysl, tedy dolus coloratus či úmysl přesahující objektivní stránku. Pohnutka ve shora uvedeném smyslu tedy znakem této skutkové podstaty není. Je tedy lhostejno, jaký vnitřní důvod pachatele ke spáchání tohoto činu vedl, podstatné je jen to, zda jeho úmysl pokrýval i skutečnost, že zneužitím pravomoci jedním ze způsobů uvedených v až c) může někomu přivodit škodu či újmu či mu získat neoprávněný prospěch. Pachatel nemusí ani znát konkrétní osobu, vůči níž se tak může stát, a nemusí vůči ní mít ani žádný specifický vztah (srov. např. ŠČERBA, F. a kol. . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2591). I přes určitou terminologickou nedůslednost tuto podstatu znaku "v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch" vyjádřil přesně i Nejvyšší soud na s. 15nn svého napadeného rozhodnutí, přičemž na s. 16 výslovně rozlišil pohnutku coby vnitřní motivaci, která znakem trestného činu dle není, a úmysl přesahující objektivní stránku, který jím je.

19. Pro závěr o vině stěžovatele za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby tak nebylo nezbytné pohnutku pachatele ve smyslu vnitřní motivace jeho jednání zjišťovat. Pokud tak obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel tzv. druhý úmysl vztahující se k neoprávněnému prospěchu J. F. měl, neboť si byl vědom, že díky tomu přinejmenším po nějakou dobu bude moci J. F. výdělečně skládku provozovat, což by správně neměl, tento závěr je zcela v souladu s výkladem znaku subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci dle , který žádnou pochybnost o své ústavní konformitě nevzbuzuje.

20. Obdobný závěr je třeba učinit ohledně námitky 2). I zde stěžovatel opomíjí ustálený výklad objektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle . Pro vinu pachatele tímto trestným činem není rozhodné, zda lze zneužití jeho pravomoci napravit např. podáním opravného prostředku (srov. např. ŠČERBA a kol., . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2579), dokonce by na ní nic nezměnilo ani to, kdyby následně došlo ke zlegalizování výsledku zneužití pravomoci úřední osoby např. dodatečným schválením nadřízeného orgánu či dodatečnou legalizací stavby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1977, sp. zn. 30/77, publ. jako Rt 43/1978 SbNS či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. ).

21. Nejvyšší soud na s. 15 in fine rovněž uvedl zcela v souladu s ustálenou judikaturou, že reálné způsobení škody, újmy či získání neoprávněného prospěchu pachatelem, které je kryto jeho úmyslem (tj. účinek), není znakem skutkové podstaty dle , neboť trestní odpovědnost dle vzniká již samotným výkonem pravomoci v rozporu s jiným právním předpisem, neboť již tímto okamžikem jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty včetně primárního objektu, jímž není ochrana majetku či oprávněných individuálních zájmů jednotlivců, ale řádný a nedeformovaný výkon veřejné moci.

22. K tomuto výkladu se přihlásil i Ústavní soud (srov. usnesení

sp. zn.

, U 8/17 SbNU 377). Je tedy lhostejno, zda v případě, že má zneužití pravomoci povahu vydání správního rozhodnutí, toto rozhodnutí bylo perfektní, zda nabylo právní moci či zda existoval nějaký způsob, jak nastoupení jeho právních či faktických účinků zabránit. Pojem "pravomoci" je ostatně normativním znakem skutkové podstaty s autonomním výkladem pro potřeby trestního práva, tedy zneužití pravomoci může typicky spočívat v tom, co by dle norem správního práva za výkon pravomoci vůbec nebylo možno považovat, např. právě proto, že šlo o její zneužití (srov. ŠČERBA a kol. . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 3579). Obecné soudy tedy z ústavněprávního hlediska nemohly nijak pochybit, postupovaly-li v souladu s tímto právním názorem.

23. Dlužno ještě doplnit, že lichá je i stěžovatelova dílčí námitka, že by trestně odpovědný neměl být jen on, ale i úřední osoby odvolacího správního orgánu, které se původně s jeho právním názorem ztotožnily. Stěžovatel zde zaměňuje různé skutky, neboť předmětné rozhodnutí, jehož vydáním za prvostupňový správní orgán naplnil objektivní stránku trestného činu dle , odvolací správní orgán zrušil. Kromě toho podstatou trestného činu stěžovatele nebylo uplatnění právního názoru, ale účelové zneužití správního řízení k obstarání neoprávněného prospěchu jiné osobě. I Nejvyšší soud v této souvislosti připustil, že pouhé uplatnění odlišného právního názoru trestní odpovědnost za trestný čin zneužití pravomoci nevyvolává (viz s. 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

24. Ani námitka 3) nemohla dosáhnout ústavněprávní roviny, neboť je založena na zcela odlišném skutkovém stavu, než k jakému na základě dokazování dospěly obecné soudy. Expresis verbis se s ní vypořádal Nejvyšší soud na s. 12nn svého napadeného usnesení, kde poukázal na to, že vědomost stěžovatele o existenci rozsudku správního soudu zrušujícího původní správní rozhodnutí byla prokázána výpovědí svědka Aschenbrennera, protokolem o předání došlé pošty ze dne 18. 11. 2015, detailem datové zprávy ze dne 16. 11. 2015, jakož i informací Krajského úřadu Středočeského kraje o tom, že úřad dne 7. 10. 2015 předložil Nejvyššímu správnímu soudu vyžádaný spis a současně neformálně uvědomil stavební úřad, u nějž stěžovatel působil. Stěžovatel nijak v ústavní stížnosti tyto důkazy nezpochybnil ani nezmínil a Ústavní soud, který zásadně do procesu dokazování před obecnými soudy nezasahuje, nespatřuje v tomto odůvodnění Nejvyššího soudu jakýkoliv důvod k pochybnosti, že by skutkového závěru o vědomosti stěžovatele o zrušujícím rozsudku správního soudu bylo s oporou o tyto důkazy dosaženo ústavně vadným způsobem.

25. Jen jako obiter dictum považuje Ústavní soud za žádoucí stěžovatele, resp. jeho právního zástupce upozornit, že odkaz na nekonkretizovaný příběh z právní praxe jeho právního zástupce v jiné a nesouvisející věci, z níž pro nynější případ nic nevyplývá, nelze považovat za korektně uplatněný argument žádající si specifickou reakci ze strany Ústavního soudu.

V. Závěr

26. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2021

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu