Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1904/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Melanie Borlové, právně zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Poděbradova 751, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. -310 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020 č. j. -257, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen ""), neboť má za to, že je v rozporu s jejími základními právy dle d (dále jen "Listina).

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby na zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu doplacení sjednané kupní ceny za tam specifikované nemovitosti, kterou podala stěžovatelka (žalobkyně) proti Aleši Jelínkovi (žalovaný). Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2017 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce shora uvedenou částku. rozsudkem ze dne 12. 9. 2018 toto rozhodnutí v meritu věci potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2019 dovolání žalovaného zamítl.

3. Ve věci nicméně rozhodl Ústavní soud nálezem

sp. zn.

ze dne 6. 3. 2020 tak, že rozsudek krajského a Nejvyššího soudu zrušil pro rozpor s y (zásada autonomie vůle) a y (zásada pacta sunt servanda). V nálezu nejprve připomněl, že jádro projednávaného případu tkvělo ve výkladu výrazu "zajistí", užitého v ujednání kupní smlouvy, které stanovovalo: "Prodávající (pozn. - stěžovatelka) a kupující (pozn. - žalovaný) se dále dohodli, že prodávající zajistí do 30. 11. 2009 (...) zrušení chráněného ložiskového území č. 18660000 nacházejícího se na některých předmětných nemovitostech. V případě, že nebude tato podmínka smlouvy dodržena, nebude kupující povinen uhradit prodávající třetí splátku kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč (...)." Ústavní soud vycházel při posouzení věci z toho, že je vždy třeba upřednostnit takový výklad smluvních ujednání, který zachovává jejich právní účinky, před výkladem, jenž jim právní účinky upírá. V kontextu posuzovaného případu přitom bylo možné vyložit slovo "zajistí" jakožto výraz z obecného jazyka dvěma způsoby. První z nich zvolily obecné soudy, když dospěly k závěru, že z pohledu stěžovatelky je právně nemožné rozhodnout o zrušení chráněného ložiskového území, pročež příslušnou smluvní podmínku je nutno považovat za nemožnou a nepřihlížet k ní. Druhou interpretační alternativu, jež by více odpovídala principu autonomie vůle smluvních stran a zásadě pacta sunt servanda, však obecné soudy zcela opomenuly. Tato druhá interpretační varianta spočívala v tom, že slovo "zajistit" lze chápat i ve smyslu "obstarat" či "opatřit". Ve vztahu k posuzované věci by to znamenalo, že dle stranami odsouhlaseného smluvního ujednání je na stěžovatelce, aby obstarala zrušení chráněného ložiskového území na prodávaných nemovitostech, jinak žalovaný nebude mít povinnost uhradit třetí splátku kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč. Jednalo by se tak o podmínku, jejíž splnění by stěžovatelka zčásti mohla ovlivnit (vyvinutím úsilí směřující k opatření potřebného rozhodnutí správního orgánu) a zčásti by jej ovlivnit či garantovat nemohla (vydání samotného rozhodnutí o zrušení ložiskového území), avšak nikoli o podmínku nemožnou. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že šlo o podmínku řádně sjednanou, přičemž nebyl dán důvod k tomu, aby obecné soudy upřely danému smluvnímu ujednání právní účinky a rozhodly v rozporu s principem autonomie vůle a principem pacta sunt servanda. Navíc Ústavní soud konstatoval, že a) objektivně nebylo vyloučeno, aby správní orgán chráněné ložiskové území zrušil a aby tak učinil ve stranami sjednaném termínu (ostatně žalovaný po koupi pozemku dosáhl jeho zrušení v nepříliš dlouhém časovém rámci), a b) ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatelka nevyvinula žádnou aktivitu směřující k opatření příslušného správního rozhodnutí o zrušení ložiskového území. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud konstatoval, že bylo porušeno základní právo žalovaného na svobodné jednání a autonomii vůle dle y a princip pacta sunt servanda dle y.

4. V důsledku přijetí nálezu

sp. zn.

rozhodoval ve věci znovu. Ústavní stížnosti napadeným rozsudkem rozhodl o stěžovatelčině žalobě tak, že ji zamítl (výrok I), uložil jí povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 100 430 Kč (výrok II), jakož i náklady původního odvolacího řízení ve výši 162 579 Kč, náklady dovolacího řízení ve výši 34 086 Kč a náklady tohoto odvolacího řízení ve výši 62 579 Kč (výrok III). V odůvodnění předně uvedl, že v oblasti skutkových zjištění nedošlo k žádné změně a v tomto ohledu nepanují rozpory ani mezi stěžovatelkou a žalovaným. V oblasti právního hodnocení vycházel z nosných důvodů nálezu Ústavního soudu. Dospěl proto k závěru, že v kupní smlouvě sjednaná podmínka byla sjednána platně, přičemž jejím obsahem byla povinnost stěžovatelky obstarat zrušení chráněného ložiskového území na prodávaných nemovitostech, jinak žalovaný nebude mít povinnost uhradit třetí splátku kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč. Jelikož stěžovatelka nevyvinula žádné úsilí směřující ke splnění této smluvní povinnosti, došlo k naplnění stranami sjednané negativní rozvazovací podmínky. proto konstatoval, že stěžovatelčina žaloba není důvodná, a zamítl ji. Na tomto závěru nemohou dle krajského soudu nic změnit ani nově uplatněná tvrzení stěžovatelky, neboť tato tvrzení byla uplatněna až po koncentraci řízení a po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu, jsou nekonzistentní a vnitřně rozporná a nemají oporu v důkazech. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle úspěchu ve věci.

5. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelčino dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech tohoto dovolacího řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 20 086 Kč (výrok II). Dovolací soud posoudil dovolání v intencích uplatněných dovolacích důvodů spočívajících mj. v tvrzení, že předmětné smluvní ujednání bylo veřejnoprávní smlouvou vtělenou do soukromoprávního závazkového vztahu, pročež možnost autonomie vůle smluvních stran byla výrazně omezena (ergo na posuzovaný případ dle stěžovatelky nedopadají závěry vyslovené v kasačním nálezu

sp. zn.

, jenž byl ve věci vydán). S touto argumentací se však Nejvyšší soud neztotožnil. Zaprvé poukázal na to, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zadruhé uvedl, že přiléhavá není ani argumentace stran toho, že předmětné ujednání bylo ve skutečnosti veřejnoprávní smlouvou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). V případě smluvního vztahu mezi žalovaným a stěžovatelkou nešlo o smlouvu, kterou by se převáděl dobývací prostor jako ve věci sp. zn. , nýbrž pouze o závazek zajistit zrušení chráněného ložiskového území, jenž vyplýval ze soukromoprávního vztahu.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu opakuje, že předmětné smluvní ujednání považuje za veřejnoprávní smlouvu vtělenou do soukromoprávního závazkového vztahu. Má za to, že obecné soudy pochybily, pokud tuto skutečnost nezohlednily a nedospěly k závěru, že nosné důvody nálezu

sp. zn.

na věc nedopadají, neboť v oblasti veřejnoprávních smluv se princip autonomie vůle uplatní pouze v omezeném rozsahu. Toto tvrzené pochybení obecných soudů dle názoru stěžovatelky zakládá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů a porušuje její základní právo na spravedlivý proces dle y. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu.

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

8. Jedná se však o zjevně neopodstatněný návrh dle .

9. Předně nutno podotknout, že stěžovatelka se svou ústavní stížností pouze snaží dosáhnout překonání závěrů, k nimž Ústavní soud ve vztahu k této věci dospěl v kasačním nálezu

sp. zn.

. Celá její argumentace směřuje k tomu, aby Ústavní soud v rozporu s y znovu přezkoumal a přehodnotil své předchozí rozhodnutí vydané v této věci. To však Ústavní soud učinit nemůže a nehodlá.

10. Stěžejní stížnostní námitka stěžovatelky pak spočívala v tvrzení, že předmětné smluvní ujednání bylo ve skutečnosti veřejnoprávní smlouvou vtělenou do soukromoprávního závazkového vztahu, pročež na něj nedopadají nosné závěry nálezu

sp. zn.

(tj. závěry stran autonomie vůle a principu pacta sunt servanda) a ve věci vzniká extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Tuto námitku nelze považovat za opodstatněnou.

11. Zásadní odlišnost mezi smlouvou soukromoprávní a veřejnoprávní ( až ) spočívá v tom, že veřejnoprávní smlouva upravuje veřejná subjektivní práva a povinnosti pramenící z norem veřejného práva, konkrétně zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti smluvních stran v oblasti veřejného práva (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -53 ze dne 7. 11. 2013). Ačkoli umožňuje také uzavírání veřejnoprávních smluv mezi subjekty soukromého práva, mohou tak učinit pouze za podmínek vymezených v správních řádu. To znamená, že a) jako subjekty soukromého práva mohou mezi sebou uzavřít veřejnoprávní smlouvu pouze "tzv. hlavní účastníci správního řízení (...), pokud by správní řízení podle části druhé probíhalo, popřípadě ti, kdož účastníky takového správního řízení jsou (správní řízení již probíhá)" (Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 792), b) tato veřejnoprávní smlouva se musí týkat převodu nebo způsobu výkonu práv nebo povinností těchto osob a c) příslušný správní orgán musí udělit souhlas s jejím uzavřením. Příkladem veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi subjekty soukromého práva je smlouva uzavřená podle stavebního zákona, dle něhož lze práva a povinnosti z regulačního plánu vydaného na žádost převést písemnou veřejnoprávní smlouvou, smlouva uzavřená podle zákona o elektronických komunikacích, dle něhož může podnikatel s předchozím souhlasem správního orgánu převést na jiného podnikatele příděl rádiových kmitočtů nebo jeho část, či smlouva uzavřená podle horního zákona, kterou jedna organizace může smluvně převést dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu obvodního báňského úřadu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 9. 12. 2015).

12. Z výše uvedeného je zřejmé především to, že shora uvedené smluvní ujednání, které bylo sjednáno mezi stěžovatelkou a žalovaným, nesplňuje materiální znak veřejnoprávní smlouvy, neboť jím nedošlo k založení, změně nebo zrušení povinností smluvních stran v oblasti veřejného práva. Předmětným smluvním ujednáním se stěžovatelka - v rámci mezí soukromého práva a pod pohrůžkou ztráty práva na doplacení kupní ceny ze strany žalovaného - pouze zavázala k tomu, že "zajistí" (v smyslu "obstará") zrušení chráněného ložiskového území na prodávaných nemovitostech. Tímto smluvním ujednáním však nedošlo k jakémukoliv založení, změně nebo zrušení povinností smluvních stran v oblasti veřejného práva. Neméně důležitou skutečností je také to, že uvedené smluvní ujednání nesplňuje ani další podmínky vymezené v . Jen stěží proto lze uvažovat o tom, že toto smluvní ujednání by mohlo být veřejnoprávní smlouvou, jak tvrdí stěžovatelka.

13. Ústavní soud rovněž nemohl přehlédnout, že stěžovatelka poprvé uplatnila námitku stran údajné veřejnoprávní povahy předmětného smluvního ujednání až v posledním (druhém) dovolacím řízení. V dovolání konkrétně uvedla: "soudy se až dosud zabývaly v této věci chybnou otázkou, kterou nastolil právní zástupce žalobkyně (pozn. - stěžovatelky) již v řízení před soudem prvního stupně, když právě on nastolil otázku "nemožné podmínky" dle ust. § 36 odst. 1 obč. zák. platného do 31. 12. 2013. (...) Dle přesvědčení dovolatelky (pozn. - stěžovatelky) jde však v dané věci o zcela jinou právní otázku (...). Dle přesvědčení žalobkyně totiž klíčovou otázkou v dané věci je, zda právní posouzení otázky platnosti ujednání o závazku dovolatelky zajistit zrušení výhradního ložiska do konkrétního data je soukromoprávním závazkovým vztahem, na který lze aplikovat ochranu autonomie vůle, či nikoli. Jak všechny soudy (...) správně dovodily, daný závazek dovolatelky je plně závislý na rozhodnutí orgánů veřejné moci, resp. správních orgánů. Jde totiž o veřejnoprávní smlouvu vloženou do soukromoprávního závazkového vztahu." Jinými slovy, stěžovatelka v dovolání a) připustila, že to byl její právní zástupce, kdo již na samém počátku soudního řízení nastolil nesprávnou nebo irelevantní právní otázku, b) přiznala, že námitku stran údajné veřejnoprávní povahy předmětného smluvního ujednání vznáší poprvé až v tomto dovolacím řízení, c) tuto námitku označila za právní otázku, která byla odvolacím soudem v napadeném rozsudku řešena (sic!) v rozporu s nijak nespecifikovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a d) následně tuto námitku odůvodnila nepříliš koherentním způsobem. Tutéž stížnostní námitku pak stěžovatelka vznáší i v ústavní stížnosti, v níž ji však poněkud překvapivě prezentuje již nikoli jako vadu v oblasti právního posouzení, nýbrž jako vadu v oblasti zjišťování a posouzení skutkového stavu věci.

14. Ve vztahu k toliko formálně napadeným nákladovým výrokům obecných soudů Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka v této oblasti neuplatňuje žádné konkrétní námitky, jež by svědčily o jejich protiústavnosti. K závěru o protiústavnosti nákladových výroků nelze dospět ani na základě obsahu napadených rozhodnutí.

1. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu