Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1938/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného advokátkou Mgr. Adrianou Stiborkovou, sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 4. května 2021 č. j. -129 ve znění opravného usnesení ze dne 20. května 2021 č. j. -135, za účasti Okresního soudu v Opavě jako účastníka řízení, a obchodní společnosti H2 Europe s. r. o., sídlem V Zátiší 810/1, Ostrava-Mariánské Hory jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Opavě (dále jen "") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), právo vlastnit majetek podle y a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u okresního soudu domáhala po stěžovateli zaplacení částky 1 480 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že jí stěžovatel odcizil celkem 1 030 kusů kosmetického produktu Recovery H2, přičemž minimálně jeden z nich již nebude schopen vrátit, neboť jej prodal třetí osobě. Z rozsudku okresního soudu ze dne 6. 11. 2019 č. j. -730 se podává, že stěžovatel byl uznán vinným ze zločinu krádeže podle , odst. 4 písm. c) , , ve znění pozdějších předpisů, neboť si přisvojil shora uvedené věci ve vlastnictví vedlejší účastnice tím, že se jich zmocnil, čímž způsobil vedlejší stěžovatelce značnou škodu. Vedle uložení podmíněného trestu odnětí svobody uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu škody ve výši 994 560 Kč. Výrok o náhradě škody byl posléze usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2020 č. j. -785 zrušen a vedlejší účastnice byla se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení.

3. Napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost k zaplacení částky 1 480 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a povinnost k náhradě nákladů řízení v nevyčíslené výši (výrok II.). v odůvodnění svého rozsudku vycházel především z výše uvedených rozhodnutí v trestní věci stěžovatele a zdůraznil, že část odcizených kosmetických produktů byla nalezena při domovní prohlídce. Jeden kus kosmetického produktu však vrácen nebyl, jelikož jej stěžovatel podle skutkového zjištění okresního soudu prodal třetí osobě. Podle , , ve znění pozdějších předpisů, byl vázán rozhodnutím soudu o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin krádeže. Žaloba vedlejší účastnice byla podle okresního soudu důvodná, neboť stěžovatel způsobil vedlejší účastnici škodu ve výši prodejní ceny jednoho kusu odcizeného a nevráceného kosmetického produktu. Opravným usnesením ze dne 20. 5. 2021 podle opravil druhý výrok svého rozsudku tak, že doplnit částku představující náhradu nákladů řízení, která v rozsudku nebyla v důsledku zjevné písařské chyby uvedena.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudem a skutková zjištění orgánů činných v trestním řízení a uvádí, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho shora uvedených základních práv a svobod, jakož i k porušení y a zákazu zneužití práv podle Úmluvy.

5. V trestním řízení bylo podle stěžovatele prokázáno, že byl oprávněn si určité množství produktů ponechávat pro svou potřebu. Nelze přitom dovodit, že právě předmětný kus kosmetického produktu byl povinen vedlejší účastnici zaplatit. V trestním i občanskoprávním řízení navíc upozorňoval na to, že vedlejší účastnice kosmetický produkt za cenu 1 480 Kč nikdy neprodávala. podle názoru stěžovatele neprovedl důkaz trestním spisem, nýbrž pouze samotným trestním rozsudkem. Ten je však "jen sumářem důkazů pro odsouzení a sám o sobě důkazní hodnotu nemá". V té souvislosti stěžovatel navrhuje, aby bylo provedeno dokazování výslechem několika v ústavní stížnosti uvedených osob.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že je k projednání včas podané ústavní stížnosti příslušný, přičemž stěžovatel je v souladu s až právně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému rozhodnutí nebylo odvolání přípustné ( ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sama o sobě k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle y není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020

sp. zn.

, veřejně dostupné na internetu na adrese http://nalus.usoud.cz). Směřuje-li tedy ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost (viz např. usnesení ze dne 20. 10. 2020

sp. zn.

).

8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska ústavních pravomocí soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Napadený rozsudek se týká peněžité povinnosti ve výši 1 480 Kč, kterou je možno označit za tzv. bagatelní. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s bagatelní částkou, zakládá to bez dalšího důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové mimořádné okolnosti, které ji co do ústavní roviny významnou činí [srov. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89) nebo usnesení ze dne 15. 6. 2021

sp. zn.

]. Nebylo-li v dané věci s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné odvolání ( ), bylo by proti logice takového omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví (srov. usnesení ze dne 3. 5. 2016

sp. zn.

). V těchto případech je ústavní stížnost, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení - v některých extrémních případech - flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena.

10. Ústavní soud vychází z toho, že uložení výše uvedené peněžité povinnosti "již s ohledem na svou výši není schopno představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv" (viz usnesení ze dne 3. 5. 2016

sp. zn.

, přiměřeně srov. též usnesení ze dne 7. 8. 2013

sp. zn.

, ze dne 25. 2. 2014

sp. zn.

, ze dne 6. 1. 2015

sp. zn.

, ze dne 15. 9. 2015

sp. zn.

nebo ze dne 30. 1. 2018

sp. zn.

). Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. např. usnesení ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

nebo ze dne 15. 6. 2021

sp. zn.

). Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti neučinil. Ústavní soud přitom neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.

11. Stěžovatel ústavní stížností zpochybňuje správnost skutkových zjištění okresního soudu a fakticky i orgánů činných v trestním řízení co se týče řízení, které skončilo jeho pravomocným odsouzením. Ústavnímu soudu však v obecné rovině již s ohledem na jeho ústavní postavení nepřísluší provádět dokazování a přehodnocovat skutkové závěry soudů. V posuzované věci přitom Ústavní soud nehledal, že by právní závěry okresního soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními [viz nález ze dne 4. 8. 1998

sp. zn.

(N 81/11 SbNU 241)]. nepochybil ani tím, že vycházel z odsuzujícího rozsudku v trestní věci stěžovatele. Jak ostatně uvedl v napadeném rozsudku, byl podle vázán pravomocným výrokem soudu o tom, že se stěžovatel dopustil trestného činu krádeže. Jde přitom jak o vázanost skutkovými závěry, tak i právním hodnocením odsuzujícího rozsudku (srov. HROMADA, M. In SVOBODA, K. a kol. . Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 653).

12. Napadený rozsudek je sice odůvodněn stručně, je z něj však patrné, z jakých skutkových zjištění vycházel, a jaké právní závěry z nich na základě příslušných ustanovení právních předpisů učinil. Jde o výraz nezávislého soudního rozhodování, kterým nebylo porušeno žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu