Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 987/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bříštěly, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 9. 2018, č. j. -107, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, č. j. -148, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "") a Nejvyššího soudu pro porušení d (dále jen "").

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "nalézací soud") ze dne 18. 4. 2017, č. j. -51 (dále jen "rozsudek nalézacího soudu"), a uložil stěžovateli zaplatit protistraně do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce částku 6 098, 40 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení a stejnou částku stejným způsobem na náhradě nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost, které rozhodnutí o odvolání předcházelo.

3. Rozsudek nalézacího soudu, který stěžovatel touto ústavní stížností nenapadá, uložil stěžovateli jakožto žalovanému povinnost zaplatit protistraně jakožto žalobci částku 91 000 Kč s příslušenstvím od 13. 7. 2014 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 37 363 Kč. Povinnost stěžovatele zaplatit uvedenou částku měla dle závěrů nalézacího soudu být dána z titulu půjčky, kterou stěžovatel sice částečně splácel, avšak po čase se splácením přestal. Stěžovatelova procesní obrana byla založena, stručně řečeno, na tom, že nebylo prokázáno, že by uzavřel s protistranou smlouvu o půjčce, že by od ní peníze převzal, že uzavření směnky ve výši poskytnuté půjčky nijak existenci půjčky neprokazuje a že částečně platil protistraně z jiného důvodu, jímž byla provize za poskytnuté realitní služby.

4. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že Nejvyšší soud dosud nevyřešil ve všech souvislostech otázky, které vymezil následovně: 1) právní povaha důkazu výslechem účastníka dle ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a okolnosti jeho provedení; 2) výzva a poučení účastníka řízení dle ust. učiněná na základě nesprávného posouzení důkazního břemene; 3) porušení povinnosti soudu dle ust. ) , odůvodnit neprovedení navrhovaných důkazů, jestliže bylo při jednání zjištěno jejich neprovedení; 4) charakter důkazních prostředků ve smyslu ust. ; 5) procesní úspěch žaloby pro zmatečnost ve vztahu k uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele odmítl svým napadeným usnesením dle , neboť stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by ve smyslu zakládala přípustnost dovolání.

III. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel obecným soudům vytýká: 1) nevymezení hranice vad řízení a otázek procesního práva Nejvyšším soudem; 2) vady dokazování; 3) nesprávné posouzení důkazního břemene; 4) nesprávné posouzení nově navržených důkazů; 5) přiznání náhrady nákladů žaloby pro zmatečnost protistraně. Podstatu jednotlivých námitek lze vystihnout takto:

6. Ad 1) stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení toliko uvedl, že stěžovatel vznesl procesní námitky, které jsou založeny na vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak nejde o otázky hmotného či procesního práva, které by zakládaly samy o sobě přípustnost dovolání, a tedy Nejvyšší soud by se jimi tak mohl zabývat jedině tehdy, kdyby dovolání bylo přípustné. Tímto odůvodněním však Nejvyšší soud dle stěžovatele nijak konkrétně nestanovil hranici mezi procesní vadou, která přípustnost dovolání nezakládá, a otázkou procesního práva, která ji zakládá. Protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu tak stěžovatel spatřuje právě v tom.

7. Ad 2) stěžovatel poukazuje na vady dokazování v řízení před nalézacím soudem, které nezhojil. Nalézací soud založil ve svém rozsudku skutkový závěr o poskytnutí půjčky toliko na základě jediného důkazu, jímž byl účastnický výslech protistrany. Stěžovatel zpochybňuje jeho věrohodnost a vyzdvihuje, že žádný jiný důkaz tuto skutečnost, tj. že by protistrana z titulu půjčky předala stěžovateli nějaké peníze, neprokazuje.

8. Ad 3) stěžovatel polemizuje s rozdělením důkazního břemene tak, jak je provedly obecné soudy. Obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatel nesl důkazní břemeno ohledně důvodu podpisu směnky, popíral-li, že mělo jít o směnku zajišťovací k poskytnuté půjčce, jakož i z toho, že měl prokázat svá tvrzení o jiném právním důvodu než půjčce, kvůli němuž několik měsíců platil protistraně určité částky. Dle názoru stěžovatele ho k žádné z těchto skutečností důkazní břemeno netížilo.

9. Ad 4) se stěžovatel neztotožňuje s tím, že obecné soudy zamítly jeho důkazní návrhy k prokázání majetkové situace protistrany, které vyhodnotily jako již nepřípustné, avšak dle stěžovatele se jednalo o tzv. nové důkazy ve smyslu , které připuštěny být měly, neboť jimi reagoval na tvrzení protistrany, která vznesla až v průběhu řízení.

10. Ad 5) stěžovatel nesouhlasí s tím, že protistraně byla přiznána náhrada nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost, ačkoliv v tomto řízení byl úspěšný stěžovatel. Uznává, že v kontextu celého řízení se jedná o marginálii, avšak i tuto považuje za stojící v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces.

IV. Posouzení Ústavním soudem

11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením písm. d)y jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nadu, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených muu, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení . To platí i pro nynější případ.

12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje toliko své procesní stanovisko, které uplatňoval již v řízení před obecnými soudy, znovu Ústavnímu soudu předkládá již v předchozím uplatněné námitky a dožaduje se jejich nového posouzení, aniž přitom reaguje na způsob, jakým se s nimi vypořádaly obecné soudy. Staví tak Ústavní soud do role orgánu neomezeného instančního přezkumu, což ovšem, jak uvedeno výše, rolí Ústavního soudu není. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:

13. K námitce 1) Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž se ani řízení o dovolání nevymyká garancím vyplývajícím z ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle y. Toto právo tak Nejvyšší soud může porušit např. tím, že odmítne dovolání pro nesplnění podmínek přípustnosti s odkazem na rozhodnutí, které řeší zcela jinou právní otázku, než jakou dovolatel ve svém dovolání předestřel, a tuto zcela opomene (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 1. 2020); že na otázku předestřenou dovolatelem vůbec nereaguje [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 5. 9. 2018 (N 151/90 SbNU 453) či nález

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2018 (N 47/88 SbNU 633)] či se jí vyhne [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2015 (N 108/77 SbNU 567)], resp. nereaguje na argumenty dovolatele způsobem odpovídajícím jejich závažnosti [nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2018 (N 124/90 SbNU 89)]; že svůj závěr o nepřípustnosti dovolání nijak neodůvodní [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47) či nález

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391)], přičemž však tomuto požadavku nevadí, je-li odůvodnění stručné [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33)]; že rezignuje na svoji úlohu sjednocovatele judikatury (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 9. 4. 2019); že jako nepřípustné vyhodnotí dovolání napadající rozhodnutí, které spočívá na právní otázce vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se dovolací soud odchyluje od judikatury Ústavního soudu [stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.; nález sp. zn.

ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353); nález

sp. zn.

ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353); či nález

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247)]; že účelově neidentifikuje judikaturu, o níž stěžovatel důvodnost svého dovolání opírá, a kterou v dovolání dostatečným způsobem označí [nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2018 (N 109/89 SbNU 619)], že účelově neshledá v dovolání vymezení jeho přípustnosti, ačkoliv v něm obsaženo je [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2018 (N 109/89 SbNU 619) či nález

sp. zn.

ze dne 26. 4. 2017 (N 67/85 SbNU 173)] nebo na toto vymezení má přehnaně formalistické požadavky [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018 (N 28/88 SbNU 411), nález

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2016 (N 165/82 SbNU 595) či nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607)]; že se odmítne věcně zabývat dovoláním, v němž je předložena otázka, o níž má Nejvyšší soud za to, že na ní napadené rozhodnutí nestojí [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2017 (N 212/87 SbNU 447); či nález

sp. zn.

ze dne 19. 4. 2017 (N 63/85 SbNU 145)]; že při předložení již vyřešené otázky, která by dle dovolatele měla být vyřešena jinak, toliko odkáže na rozhodnutí, která ji řeší, aniž se zabývá tím, proč není třeba se od tohoto řešení odchýlit [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 24. 10. 2016

(N 197/83 SbNU 179)].

14. Na druhé straně řádné vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2019), dovolacího důvodu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2020) i napadených nosných právních důvodů rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 4. 2019) je však zásadně věcí dovolatele. Na toho je rovněž třeba klást požadavek na jednoznačné odlišení právních otázek od skutkových tím, že spornou právní otázku určitým způsobem zevšeobecní [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 12. 2017 (N 236/87 SbNU 827) či nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845)].

15. V nynější věci se Nejvyšší soud žádného z výše uvedených pochybení, které by mohlo vést ke zrušení jeho napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti, nedopustil. Již ze samotné shora uvedené formulace otázek, které stěžovatel Nejvyššímu soudu ve svém dovolání předložil, vyplývá, že stěžovatel se ani nepokusil o vymezení určitých zobecňujících a dosud neřešených problémů, ale že se domáhal přezkumu konkrétních vad v řízení před odvolacím a nalézacím soudem ve své věci. Jestliže na to Nejvyšší soud reagoval tím, že pouze stručně stěžovatele upozornil, že právě tento druh vad přípustnost dovolání nezakládá, nijak tím jeho ústavně zaručená základní práva neporušil.

16. Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti neuvedl, v čem u každé z otázek spočívalo zobecnění, proč je považoval za nedořešené a k jakým konkrétním řešením s obecným přesahem měl Nejvyšší soud na podkladě jeho dovolání dospět. Pouhé necílené konstatování, že Nejvyšší soud nevymezil přesně hranici mezi konkrétní procesní vadou řízení a obecnou otázkou procesního práva ve smyslu tak není způsobilé odůvodnit závěr o porušení některého ze stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod, neboť k tomu by bylo zapotřebí, aby stěžovatel přesvědčil na základě konkrétních argumentů Ústavní soud o tom, že v jeho věci o obecné dosud neřešené otázky procesního práva šlo.

17. Námitka 2) se týká toliko způsobu hodnocení důkazů, k jehož přezkumu obecně Ústavní soud povolán není. Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je doménou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2010 (N 101/57 SbNU 305) či nález

sp. zn.

ze dne 19. 7. 2016 (N 131/82 SbNU 157)].

18. O takovou situaci v nynější věci nejde. vyvodil svůj skutkový závěr o tom, že mezi stěžovatelem a žalobcem byla uzavřena smlouva o půjčce a že půjčka byla stěžovateli předána z relevantních důkazů, zejména z potvrzení o provedených platbách, ze směnky, z výpovědi svědků a dalších důkazů, které vyvracely stěžovatelovu verzi o uzavření smlouvy o provizi s žalobcem atd. Zjevně tak účastnický výslech nebyl jediným důkazem, o nějž opřel svůj závěr o poskytnutí půjčky, což ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí také zdůraznil. To, že šlo o jediný přímý důkaz, na věci ničeho nemění, neboť tento byl podpořen důkazy nepřímými, přičemž stěžovatel neuspěl v tom, aby předložil důkazy, které by toto skutkové zjištění vyvrátily.

19. Své skutkové závěry také velmi precizně v odůvodnění svého napadeného rozsudku zdůvodnil (srov. zejména jeho body 13. až 19.). se přitom výslovně zabýval námitkami stěžovatele (viz bod 20. napadeného rozsudku), že tyto důkazy poskytnutí půjčky neprokazují, a vyložil, proč se s těmito námitkami neztotožňuje. Vyšel přitom mimo jiné z toho, že pozice stěžovatele v řízení byla nekonzistentní, neboť tento nejprve zpochybňoval poskytnutí půjčky, a teprve pod tlakem vývoje důkazní situace začal zpochybňovat účel každoměsíčních plateb, které žalobci on či jeho manželka poskytovali, jakož i z toho, že stěžovatel svá tvrzení o jiném skutkovém stavu nijak nedoložil. Jestliže za těchto okolností vzal za prokázanou skutkovou verzi uváděnou žalobcem a neuvěřil skutkové verzi uváděné stěžovatelem, nelze z ústavněprávního pohledu v takovém výsledku hodnocení důkazů v občanském soudním řízení sporném spatřovat žádný deficit.

20. Pro námitky 3) a 4) společně platí, že jimi stěžovatel polemizuje s určitým procesním postupem nalézacího soudu a podstata jeho námitek spočívá v tom, že proti němu nezasáhl . Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že stěžovatel neučinil předmětem řízení o své ústavní stížnosti také napadený rozsudek nalézacího soudu a postup předcházející jeho vydání. Ústavněprávní přezkum Ústavního soudu se tím zúžil toliko na způsob, jakým se v mezích podaného odvolání se stěžovatelovými námitky proti uvedeným procesním postupům vypořádal.

21. tak učinil ústavně konformním způsobem. Řádně zdůvodnil, proč důkazní břemeno tížilo stěžovatele ohledně jím uváděných tvrzení zpochybňujících skutková zjištění o poskytnutí půjčky a že si v těchto tvrzeních stěžovatel dokonce odporoval (viz zejména body 16. a 18. napadeného rozsudku odvolacího soudu), přičemž tato právní úvaha odvolacího soudu se a priori nejeví jako svévolná, neracionální či nelegitimní. Pokud vzal za prokázané, že částky, které stěžovatel protistraně platil, byly splátkami poskytnuté půjčky (viz výše), je zcela logické, že chtěl-li stěžovatel popřít tento jejich účel a dovolával-li se ve svůj prospěch jiných skutečností konstruujících jiný právní důvod, na jehož základě měl tyto částky platit, tížila jej co do těchto skutečností také povinnost důkazní dle obecného pravidla distribuce důkazního břemene, podle níž důkazní břemeno tíží toho, kdo něco tvrdí, nikoliv toho, kdo to popírá (onus probandi incumbit ei qui dicit, non ei qui negat). Nelze tedy spatřovat žádné porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces, pokud na něj po prokázání tvrzení žalobce obecné soudy přenesly důkazní břemeno ohledně skutečností, které tyto skutkové závěry měly zpochybnit.

22. Stejně tak vysvětlil i to, proč nepřipustil důkazy týkající se majetkové situace žalobce, a to pro rozpor s . Při prokázání skutečnosti poskytnutí půjčky nelze vyčítat, že tyto důkazy považoval za nadbytečné, jakož ani to, že tyto důkazy nepřipustil ani dle , neboť stěžovatel se ve skutečnosti nesnažil těmito návrhy zpochybnit věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívalo rozhodnutí nalézacího soudu, ale prokázat konkurenční skutkové tvrzení, tj. že k předání půjčky nedošlo. K tomu však tato výjimka dle neslouží [srov. např. JIRSA, Jaromír a kol. . Soudcovský komentář. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, citováno dle: ASPI (právní informační systém), k ], a tedy nepochybil, pokud tyto důkazní návrhy zamítl.

23. Konečně ani námitka 5) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Stěžovatel obecným soudům vytýká pouze to, že byl v řízení o žalobě pro zmatečnost úspěšný, avšak nijak nereaguje na odůvodnění odvolacího soudu v bodě 26. napadeného rozsudku, kde tento soud odůvodňuje přiznání náhrady nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost protistraně tím, že byla úspěšná v celé věci. Bez bližší stěžovatelovy argumentace proti tomuto závěru by další přezkum této námitky byl dotvářením ústavní stížnosti, což Ústavnímu soudu nepřísluší.

24. Nelze přitom odhlédnout ani od toho, že celkově šlo o částku 6 980,40 Kč, tedy o částku, kterou je ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu třeba považovat za tzv. bagatelní [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2013 (N 218/71 SbNU 557)]. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavní stížnosti, jejichž věcným jádrem je nepřiznání bagatelní částky, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2019).

25. To neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Pokud konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny posouvají, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím i zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139)].

26. Takovými okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2018), potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), nález

sp. zn.

ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289) či nález

sp. zn.

ze dne 13. 5. 2014 (N 93/73 SbNU 549)], popření samotné podstaty ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 4. 2012 (N 79/65 SbNU 87) či nález

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].

27. K takovému zásahu může dojít např. libovůlí [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)], odepřením přístupu soudu účelovým rozdělením žalované částky tak, aby proti rozhodnutí o ní nebyl přípustný opravný prostředek [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 12. 2017 či nález

sp. zn.

ze dne 27. 9. 2016 (N 182/82 SbNU 769)], přehlédnutím procesního úkonu účastníka soudem [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 1. 2016 (N 1/80 SbNU 25)], naprostým opomenutím stěžejního důkazu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739)] či nezohledněním zvláštní nespravedlnosti napadeného rozhodnutí vůči stěžovateli, zejména jde-li o spotřebitele ve sporu s velkou obchodní korporací [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599)], o jednotlivce ve sporu se subjektem navázaným na veřejné finance [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)] či o osobu, na niž má napadené rozhodnutí zvlášť tíživý dopad vzhledem k její tísnivé sociální situaci (nález

sp. zn.

ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495)].

28. Vždy však současně musí jít o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či nález

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Např. tak sám o sobě ani zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu přesah jednotlivého případu nezakládá (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 16. 4. 2019).

29. V nynější věci při absenci bližší stěžovatelovy argumentace nemůže Ústavní soud uzavřít, že by napadená rozhodnutí trpěla některou z těchto vad výjimečně umožňujících Ústavnímu soudu zásah i v případě tzv. bagatelní částky, a prostor pro kasační zásah proti nim se mu tak neotevírá.

V. Závěr

30. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle y. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu