Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2510/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jaroslava Kotrby, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem, sídlem Puškinova 419/5, Vyškov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2020 č. j. -85 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. února 2020 č. j. -71, a o s ní spojeném návrhu na zrušení a , o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z , a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a y. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil a , o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelův návrh na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Jiřím Bulvasem pod sp. zn. 146 EX 558/19. Stěžovatel neuhradil dobrovolně (ani po první výzvě exekutora) vykonatelnou pohledávku vedlejší účastnice, pročež bylo podle okresního soudu v souladu se zákonem přistoupeno v provedení exekuce přikázáním pohledávky z bankovních účtů stěžovatele. Podle okresního soudu postup vedlejší účastnice, jakožto oprávněné, nelze považovat za rozporný s dobrými mravy, neboť představuje pouze výkon procesních práv. Za překážku vedení exekuce nelze považovat ani nepoměr mezi vymáhanou částkou a výší nákladů exekuce. Okresní soud zdůraznil, že výše těchto nákladů je upravena právními předpisy a oprávněný ji tudíž nemůže ovlivnit, přičemž proti konečné výši nákladů exekuce však může podat námitky.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") změnil usnesení okresního soudu tak, že částečně zastavil uvedenou exekuci ve způsobu provedení exekuce přikázáním pohledávky z jednoho účtu povinného. Ve zbývající části rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V posouzení důvodů zastavení exekuce jako celku se odvolací soud ztotožnil s argumentací okresního soudu, neboť vedlejší účastnice nemůže pohledávku vymáhat jinou cestou, např. daňovou exekucí. Bylo přitom na její svobodné vůli, zda zvolila cestu výkonu rozhodnutí (podle , , ve znění pozdějších předpisů) anebo cestu exekuce [podle o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Krajský soud uvedl, že obě tyto cesty přinášejí určité náklady, a to u nákladů oprávněného ve stejné výši. Jejich rozdílná výše není důvodem, který by však provedení jednoho druhu výkonu rozhodnutí bránil. Nutnost provedení exekuce lze přičítat pouze stěžovateli, který nereagoval na opakované výzvy vedlejší účastnice k dobrovolnému plnění. Následků svého jednání si musel být stěžovatel vědom, přičemž nevyužil ani možnosti snížit náklady na polovinu úhradou pohledávky po výzvě exekutora. Samotný exekuční titul podle krajského soudu nelze považovat za vadný (v duchu závěrů judikatury Ústavního soudu, např. nálezu ze dne 1. 4. 2019

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť jde o přiznanou náhradu nákladů řízení. Nejsou tedy dány žádné důvody pro zastavení exekuce. Na druhou stranu krajský soud přisvědčil stěžovateli, že nebylo nutné postihnout oba jeho bankovní účty, neboť na jednom z nich se nacházely dostatečné prostředky k uspokojení vymáhané částky.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práv přispěl krajský soud závěrem, podle nějž je na svobodné vůli oprávněného, jaký způsob vymožení své pohledávky si zvolí. V dané věci je takový závěr v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu, podle níž nemají náklady exekučního řízení přesahovat výši vymáhané částky. Soudy ignorovaly stěžovatelovu námitku k nutnosti dodržení ústavní zásady rovnosti účastníků v exekučním řízení. Dále soudy podle stěžovatele postupovaly v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010

sp. zn.

, ze dne 27. 3. 2015

sp. zn.

, ze dne 16. 7. 2015

sp. zn.

a ze dne 21. 5. 2019 ze dne .

5. K ústavní stížnosti připojil stěžovatel návrh na zrušení a Podle stěžovatele není ústavně přijatelné, aby exekutorovi náležela za provedení exekučního řízení částka 5 500 Kč bez ohledu na výši vymáhané částky. Tím daná ustanovení porušují princip proporcionality.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. , a y) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí; postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, není oprávněn zasahovat jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.

8. Ústavní soud se v dané věci plně ztotožňuje se závěry obecných soudů, které neshledaly žádný důvod pro zastavení exekuce. I kdyby snad náklady exekuce byly ve stěžovatelově věci nepřiměřeně přísným zásahem jeho majetkových práv, prostředkem nápravy není zastavení celé exekuce, nýbrž uplatnění námitek proti určení výše nákladů soudním exekutorem. Opačný závěr nevyplývá ani z judikatury, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti citoval. Zastavení exekuce a její začátek jiným způsobem by náklady, které lze připisovat pouze stěžovateli, nikterak nesnížilo, nýbrž naopak navýšilo o náklady dalšího řízení. Nutnost vedení exekučního řízení je zapříčiněna pouze stěžovatelovou neochotou uhradit částku přiznanou vedlejší účastnici řádným exekučním titulem (viz usnesení ze dne 23. 10. 2018

sp. zn.

). V dané věci pak nelze shledat ani porušení zásady rovnosti účastníků chráněné ve stěžovatelem citované judikatuře Ústavního soudu. Ta se týká možnosti uplatnění hlavních procesních práv (navrhování důkazů, možnost vyjádřit se k věci atd.). Nevyplývá z ní naopak to, že by povinný měl mít možnost určit způsob provedení exekuce. Takový výklad by odporoval samotnému smyslu exekučního řízení.

9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

10. Co se týče akcesorického návrhu na zrušení a , lze pouze uvést, že takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti ( ve spojení s ). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995

sp. zn.

(U 22/4 SbNU 351)]. V dané věci nebyl navíc stěžovatelem napadený právní předpis vůbec aplikován, jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí obsahu napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu