Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1317/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Lockhart, a. s., sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1, zastoupené advokátkou JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. března 2021 č. j. -59, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2020 č. j. -75 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2019 č. j. -26, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavnímu soudu došla dne 18. 5. 2021 ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle d (dále jen " "), právo na soudní ochranu podle y a právo na zákonného soudce podle y.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "finanční úřad") ze dne 29. 3. 2018 č. j. 2509885/18/2001-52522-110763 byla stěžovatelce na základě výsledků postupu k odstranění pochybností o dodatečném daňovém přiznání ze dne 27. 9. 2017 doměřena daň z příjmů právnických osob nižší o částku 239 020 Kč za zdaňovací období roku 2012, když bylo postupováno na základě uplatnění odečtu daňové ztráty podle ve spojení s , o daních z příjmů, ve znění účinném do 1. 1. 2015 (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 4. 9. 2018 č. j. 39302/18/5200-11435-711918 odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí finančního úřadu. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 17. 7. 2019 č. j. -39 (dále jen "první rozsudek městského soudu"). Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že plně odkázal na právní názor vyslovený jiným senátem téhož soudu v rozsudku ze dne 14. 5. 2019 č. j. -36. Tím v zásadě přisvědčil námitce stěžovatelky, podle níž jsou doplňující podmínky pro uplatnění odčitatelných položek podle zákona o daních z příjmů v důsledku přijetí , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), za jehož účinnosti bylo podáno dodatečné daňové přiznání, nepoužitelné v důsledku jejich rozporu s daňového řádu.

3. Proti prvnímu rozsudku městského soudu podal vedlejší účastník kasační stížnost, na jejímž základě Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 11. 12. 2019 č. j. -26 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu") zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že "dikce ustanovení o daních z příjmů... je zcela jasná, přičemž není možné podle ní nepostupovat jen na základě toho, že v roce 2011 vstoupil v účinnost ... . Nejvyšší správní soud sice nepřehlíží, že ustanovení zákona o daních z příjmů jsou imanentně provázána s ustanovením procesního daňového práva, a je tedy na místě zvažovat jejich provázanost, a také jejich společnou smysluplnou aplikovanost. Na druhé straně však není možné na základě obecného ustanovení procesního práva (nadto zde v podobě základní zásady správy daní) bez dalšího úplně negovat určité, svou povahou kompletní, ustanovení hmotně právní úpravy... Pouze na základě toho, že ustanovení stanoví omezující podmínky pro uplatnění daňové ztráty v dodatečném daňovém přiznání, nelze hovořit o tom, že by toto ustanovení bylo nezákonné či neaplikovatelné pro rozpor se základními zásadami správy daní. Je totiž nutné vnímat smysl a účel zásad oproti výkladu a aplikaci jednotlivých institutů". Opačný závěr přitom nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014 č. j. -33, citovaného městským soudem.

4. Městský soud, jenž byl podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, zamítl rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. -75 (dále jen "druhý rozsudek městského soudu") správní žalobu stěžovatelky. Proti druhému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Tu Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 8. 3. 2021 č. j. -59 (dále jen "usnesení Nejvyššího správního soudu") odmítl pro nepřípustnost podle , když městský soud ve svém druhém rozsudku právní závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu plně následoval, což ostatně stěžovatelka v kasační stížnosti nezpochybnila.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka uvádí, že napadenými rozhodnutími, která jsou podle ní v rozporu s y a y, došlo k porušení jejích shora uvedených ústavně zaručených práv a svobod. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud nepostoupil věc podle rozšířenému senátu, neboť se odchýlil od právního názoru vyjádřeného devátým senátem v rozsudku ze dne 27. 2. 2014 č. j. -33.

6. Devátý senát Nejvyššího správního soudu podle stěžovatelky dospěl k závěru, že v důsledku "zavedení nového cíle správy daní nemohou omezující podmínky uvedené v § 38p zákona o daních z příjmů vycházející toliko z fiskálního zájmu obstát". S tímto názorem ostatně souzněl i zákonodárce, který omezující podmínky zakotvené v § 38p zákona o daních z příjmů následně zrušil. Toto ustanovení totiž nesledovalo jiný než fiskální cíl, což stěžovatelka shledává "v přímém rozporu se zásadou materiální správnosti základu daně a daně samotné vyjádřené právě novým cílem správy daní, který slouží jako výkladový korektiv..." Nad rámec toho stěžovatelka zdůrazňuje, že "by bylo proti zásadě rovnosti a materiální spravedlnosti, pakliže by jeho možnost uplatnit si vyšší daňovou ztrátu byla vázána toliko na to, zda v jeho věci správce daně zahájí či nezahájí kontrolní proces. Judikatura správních soudů totiž postupně dospěla k tomu, že v průběhu zahájené daňové kontroly lze uplatnit vyšší daňovou ztrátu bez omezujících podmínek".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů ( y), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997

sp. zn.

(N 26/7 SbNU 165)]. V řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s použitím § 38r zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 1. 1. 2015. Ten stěžovatelka odůvodňuje stručně tak, že po účinnosti daňového řádu bylo předmětné ustanovení rozporné s jeho § 1 odst. 2, podle kterého se správou daně "rozumí postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady". Ústavní soud v návaznosti na to připomíná, že vedení řízení, celkové zjišťování skutkového stavu, jakož i výklad podústavního práva a jeho použití na individuální případ, který stěžovatelka napadá, jsou v zásadě věcí obecných soudů. Proto se také Ústavní soud musí vyvarovat svévole, kterou orgánům veřejné moci sám neakceptuje, a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu u (viz např. usnesení ze dne 23. 2. 2021

sp. zn.

).

11. Ústavní soud nezjistil, že by byl výklad předmětných ustanovení zákona o daních z příjmů a daňového řádu provedený Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku svévolný, přepjatě formalistický, resp. ústavně neslučitelný. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je náležitě odůvodněn a argumentaci v něm obsaženou (srov. zejména jeho body 14 až 17) hodnotí Ústavní soud jako srozumitelnou a nevybočující z doktrinálně uznávaných pravidel právního výkladu. Jak poznamenal Nejvyšší správní soud, ustanovení obecného § 1 odst. 2 daňového řádu nemůže bez dalšího způsobit nepoužitelnost formulačně jasného § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů, obsahující vlastní hmotněprávní normu.

12. Uvádí-li stěžovatelka, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 27. 2. 2014 č. j. -33, pročež měla být věc podle postoupena rozšířenému senátu, nelze této námitce přisvědčit. Ostatně již Nejvyšší správní soud v bodu 17 odůvodnění svého rozsudku správně konstatoval, že v tomto rozhodnutí devátý senát "v žádném případě nekonstatoval, že by z důvodu přijetí daňového řádu bylo ustanovení nadále neaplikovatelné. Z příslušné právní věty vytvořené k tomuto rozsudku vyplývá pouze to, že daňový subjekt je oprávněn uplatnit daňovou ztrátu v řízení vyměřovacím, jehož účelem je stanovení daně, v řízení doměřovacím, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně, a to i v rámci postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly, jakož i v řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému ve vyměřovacím či doměřovacím řízení". Lze tak shrnout, že z předmětného rozhodnutí devátého senátu Nejvyššího správního soudu nevyplývá právní závěr prezentovaný stěžovatelkou. Proto také nebyl důvod, aby Nejvyšší správní soud při vydání napadeného rozsudku postupoval věc podle k rozhodnutí rozšířenému senátu.

13. Městský soud, kterému byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu vrácena věc k dalšímu řízení, byl podle vázán právním názorem vyjádřeným v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jak je přitom patrné z bodů 17 až 20 jeho odůvodnění, od tohoto právního názoru se městský soud neodchýlil. Tuto skutečnost přitom nezpochybnila ani stěžovatelka v kasační stížnosti, kterou Nejvyšší správní soud v souladu s odmítl jako nepřípustnou. Proti usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentačně nebrojí, resp. netvrdí, že by nebyly splněny zákonné podmínky pro její odmítnutí podle Ústavní soud tak může pouze v obecné rovině konstatovat, že napadené usnesení nevykazuje rysy soudní svévole a je s ohledem na svou povahu více než dostatečně odůvodněno.

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou ústavně slučitelná a srozumitelná, přičemž úvahy v nich obsažené neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými. Stěžovatelka neprokázala, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu