Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1220/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Peslara, zastoupeného Mgr. Bc. Hanou Vančurovou, advokátkou, sídlem Řeznická 367/1, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. -212, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Danuše Ryšavé, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle a 3d (dále jen ""), na soudní ochranu podle a 3y, na ochranu vlastnictví dle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy a právo na soudní ochranu podle y.

2. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 2. 10. 2019 č. j. -137, jež bylo zahájeno na základě žaloby vedlejší účastnice, bylo rozhodnuto o zúžení společného jmění manželů (SJM) o finanční prostředky ve výši 910 219,82 Kč (výrok I.), do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázal finanční prostředky uložené na účtu č. XXX (výrok II.), a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na její podíl částku 455 109,91 Kč (výrok III.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit k rukám právního zástupce vedlejší účastnice 64 640 Kč (výrok IV.). Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že v posuzované věci účastníci byli manželé, vedlejší účastnice se domáhala zúžení SJM a vypořádání částky na účtu stěžovatele ve výši 910 219,82 Kč, když stěžovatel jí odňal dispoziční právo. O zúžení SJM vedlejší účastnice žádala z obavy, aby stěžovatel nevyužil společné úspory na renovaci domu v jeho soukromém vlastnictví, případně jiným způsobem, nad kterým nemá žádnou kontrolu. Stěžovatel se zúžením nesouhlasil, protože SJM by se mělo vypořádat jako celek v souvislosti se zánikem manželství. Oponoval tím, že není marnotratný a nepodstupuje nepřiměřená rizika a nejsou tak naplněny zákonné důvody pro zúžení SJM.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. -194 změnil rozsudek městského soudu tak, že zamítl žalobu vedlejší účastnice a uložil jí nahradit náklady řízení stěžovateli za řízení před soudy obou stupňů ve výši 90 890 Kč.

4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. -212 k dovolání vedlejší účastnice změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že potvrdil rozsudek městského soudu. Stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 53 200 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 440 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), byl uplatněn dovolací důvod dle , jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení, napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že je důvodné. Odnětí dispozičního práva a znemožnění nakládat se společnými finančními prostředky postačí k závěru o existenci závažného důvodu k zúžení SJM, další trvání společného majetku může znamenat narušení či vážné ohrožení majetkových zájmů jednoho z manželů.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, které je dle jeho tvrzení nezákonné, neboť se neřídil zásadou volného hodnocení důkazů ( ) a nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Nejvyšší soud neměl všechny podklady pro to, aby mohl ve věci rozhodnout. Společné jmění manželů bylo na základě rozhodnutí soudu zúženo dle , (dále jen ""), až poté, co zaniklo a bylo tímto zneužito vlastnictví majetku na újmu jeho práv. Manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo rozvedeno rozsudkem městského soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. -49 právní moc dne 4. 9. 2020. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. -212 potvrdil rozsudek městského soudu ze dne 2. 10. 2019 (nesprávně uveden rok 2020) č. j. -137, nabyl právní moci dne 8. 3. 2021 o zúžení společného jmění manželů. Poukázal na změnu jména vedlejší účastnice, že Ing. Danuše Ryšavá žalobu o zúžení SJM podávala jako Ing. Danuše Peslarová a současně u městského soudu probíhalo řízení o výživné nerozvedené manželky, které je přerušeno (sp. zn. ). Dle jeho názoru, pokud měl Nejvyšší soud pochybnosti o právním názoru krajského soudu, měl rozsudek zrušit a vrátit k dalšímu řízení.

6. Nejvyšší soud nesprávně vypočítal náklady řízení (nárok jen na dva úkony právní služby, soudní poplatek 1 000 Kč uhradil stěžovatel) a přiznal vedlejší účastnici vyšší částku, než byla požadována, a to nikterak nezdůvodnil. Stěžovateli tím vznikla škoda, protože to pod hrozbou musel uhradit.

7. Jde-li o důvody ústavní stížnosti, stěžovatel tvrdil, že v souzené věci bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, princip právní jistoty, rovnost před zákonem a zásada volného hodnocení důkazů, přičemž napadené soudní rozhodnutí nepřiměřeně a tvrdě zasahuje do jeho práva, a to zcela bez zákonných důvodů. Uvedl, že smyslem zúžení SJM dle je ochrana majetku resp. jednoho z manželů, aby nedošlo k jeho krácení, aby obdržel zákonný podíl. Zopakoval, že nebylo prokázáno nepřiměřené utrácení společných prostředků stěžovatelem, ani jejich využívání na renovaci nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví. Stěžovatel odňal dispoziční právo vedlejší účastnici k účtu, protože hrozilo, že než bude manželství rozvedeno, vedlejší účastnice naspořené finanční prostředky spotřebuje a nebude již co ke dni zániku SJM vypořádávat. Vedlejší účastnice dle stěžovatele postupovala účelově a protahovala soudní řízení o zúžení SJM tím, že podala odvolání proti rozsudku o rozvodu manželství, poté co bylo pravomocně rozhodnuto, vzala odvolání zpět, což je v rozporu s dobrými mravy a takovýto výkon práv je nepřípustný. Pokud tedy stěžovatel jako majitel účtu přistoupil k odnětí dispozičního oprávnění vedlejší účastnice, přičemž nic dalšího ve vztahu k vážným důvodům a rozporům ohledně hospodaření se společnými prostředky nebylo prokázáno, nelze to bez dalšího považovat za závažný důvod pro zúžení stávajícího rozsahu SJM účastníků. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností, protože došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutné vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady) [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41); nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257); dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].

10. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Dle y se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Zákonodárce může a musí při vymezení "stanoveného postupu" určit bližší podmínky poskytování soudní ochrany (y). Účelem právní úpravy soudního řízení je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě [viz nález ze dne 25. 8. 2005

sp. zn.

(N 165/38 SbNU 319)].

12. Ústavní soud konstatuje, že úkolem Nejvyššího soudu je kromě ochrany práv jednotlivců rovněž zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy [ , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Plnění úkolu zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování zákonodárce uzpůsobil rovněž právní konstrukci institutu dovolání, které lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci ( ). Prostřednictvím je pak zajištěno, že pro Nejvyšší soud nejsou rozhodné posuny ve skutkovém a právním stavu, které nastaly po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, čímž je posílena úloha Nejvyššího soudu posuzovat v dovolacím řízení právní otázky a prostřednictvím jejich hodnocení sjednocovat rozhodovací činnost soudů. Ústavní soud spatřuje v úpravu tvořící součást nastavení řádného chodu spravedlnosti, k níž mohl zákonodárce přistoupit v rámci stanovení postupu domáhání se svého práva podle y.

13. Ústavní soud shledal, že stěžovatel zcela nedůvodně vytknul Nejvyššímu soudu, že se v době svého rozhodování neseznámil se spisovým materiálem a neprovedl řádně dokazování. Nejvyšší soud je při rozhodování vázán , dle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy, pro Nejvyšší soud byl rozhodující stav v době vydání rozhodnutí krajského soudu. Je tedy patrné, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu.

14. Jádrem ústavní stížnosti byl výklad , který stanoví, že je-li pro to závažný důvod, soud na návrh manžela společné jmění zruší nebo zúží jeho stávající rozsah. Podle závažným důvodem je vždy skutečnost, že manželův věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně tomuto manželu, že manžela lze považovat za marnotratného, jakož i to, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika. Jako závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.

15. Nejvyšší soud shrnul, že výčet důvodů zúžení SJM v je demonstrativní, samotné oddělené soužití manželů a nezájem o další zachování manželství, jenž je navenek dokládán probíhajícím rozvodovým řízením, nejsou skutečnostmi, které by samy o sobě představovaly vážný důvod pro zúžení či zrušení SJM. Přistoupí-li k nim však skutečnost další, která je způsobilá negativně ovlivnit manželské majetkové společenství, může se jednat o závažný důvod dle ke zúžení SJM. Rovněž poznamenal, že takovým závažným důvodem může být neshoda, která podstatným způsobem ztěžuje využití či nakládání se společnými věcmi či právy do té míry, že je způsobilá přivodit vznik závažné či těžko nahraditelné újmy na věci či právu, na právech jednoho z manželů, popřípadě i na společném majetku jako celku.

16. Je-li vedlejší účastnice zcela odkázána na vůli stěžovatele při správě celoživotních společných úspor náležejících do SJM, přičemž stěžovatel dal vedlejší účastnici najevo, že spolurozhodování, případně nakládání s těmito prostředky do vypořádání SJM neumožní, již tím je bezpochyby založeno riziko závažné újmy na právech vedlejší účastnice a není již dále podstatné, že nebyla prokázána tvrzení ohledně nepřiměřeného utrácení společných prostředků stěžovatelem, ani jejich využívání na renovaci nemovitosti ve výlučném vlastnictví stěžovatele. Závěry krajského soudu ohledně existence závažného důvodu pro zúžení SJM tak jsou nepřiměřené a tudíž nesprávné, proto Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí krajského soudu tak, že potvrdil rozhodnutí městského soudu v souladu s .

17. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany; byť se může citelněji dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU); nález ze dne 13. 10. 2016

sp. zn.

(N 193/83 SbNU 135)]. Rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případech extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. usnesení ze dne 5. 11. 2018

sp. zn.

). Silněji než jinde se právě ve věcech týkajících se nákladů řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení ze dne 8. 1. 2019

sp. zn.

a jiné).

18. Jak již bylo uvedeno Ústavní soud je při přezkumu nákladových rozhodnutí zdrženlivý a ani v tomto případě nezjistil mimořádné důvody pro svůj zásah; jeho povinností není přezkoumávat v další instanci rozhodnutí obecných soudů, čehož se stěžovatel fakticky domáhá. Je nutno uvést, že z ústavního pořádku právo na odvolání proti výroku dovolacího soudu o nákladech řízení v civilním řízení neplyne. Je věcí zákonodárce, jak systém opravných prostředků nastaví a v jakých případech je účastníkům řízení zpřístupní; ani tato tvrzená skutečnost porušení základních práv stěžovatele nezakládá. V rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.

19. Ústavní soud uzavírá, že neshledal zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle a 3y a Úmluvy, nelze považovat ani za porušení a 3 ve spojení s Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, neboť ústavní stížnost stěžovatele nedosahuje ústavněprávní dimenze a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění dovolacího soudu.

20. Ústavní soud přisvědčil námitce stěžovatele, že ve výroku I. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je nesprávně uvedeno datum vydání rozsudku městského soudu 2. 10. 2020 č. j. -137 (mělo být uvedeno 2. 10. 2019). Stěžovatel může požádat o opravu zjevné nesprávnosti postupem dle , aby bylo vydáno opravné usnesení předsedou senátu a doručeno účastníkům.

21. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2021

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu