Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1178/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Štěpánka, zastoupeného Mgr. Pavlem Matějkou, advokátem, sídlem Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2021 č. j. -118, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020 č. j. -92 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. září 2019 č. j. -55, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Ivanky Nováčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a na ochranu majetku.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice (jako žalované) uzavřít s ním kupní smlouvu, a to na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní na nemovitost ze dne 27. 4. 2018, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 71 786 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že podle ujednání smluvních stran měla být kupní smlouva uzavřena do 10. 5. 2018, přičemž dopisem ze dne 10. 5. 2018, předaným k poštovní přepravě téhož dne, stěžovatel vyzval vedlejší účastnici k jejímu uzavření (a to do 25. 5. 2018), ačkoliv ji měl vyzvat tak, aby mohla být uzavřena podle dohody (tj. do 10. 5. 2018), načež uzavřel, že nedošlo-li včas k podání řádné výzvy k plnění, zanikl závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí podle , .

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 52 200 Kč. Plně se ztotožnil s výše uvedeným názorem okresního soudu. Ke stěžovatelově námitce, že s ohledem na svůj zdravotní stav nemohl podat výzvu k uzavření kupní smlouvy a že proto došlo k přerušení běhu dané prekluzivní lhůty, krajský soud uvedl, že důkazy, které předložil stěžovatel, svědčí o tom, že byl schopen navštěvovat lékaře a že nebylo bezpodmínečně nutné, aby byl v klidovém režimu upoután na lůžko. Navíc mohl své právní jednání realizovat prostřednictvím jiné osoby, kterou by k tomuto výslovně zmocnil, případně další osoby, což se podle stěžovatelova tvrzení také stalo.

4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění pozdějších předpisů (dál jen " "), s tím, že stěžovatel nepředložil k přezkumu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost ( ).

II.

Stěžovatelova argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v soudním řízení bylo sporné, zda byla vedlejší účastnice vyzvána k uzavření kupní smlouvy do 10. 5. 2018, a že v něm prokázal odeslání výzvy uvedeného dne, jakož i to, že jejímu dřívějšímu odeslání bránilo vážné onemocnění, které doložil lékařskou zprávou. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že navrhl vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení jeho zdravotního stavu, soudy nižších stupňů však uzavřely, že v období své léčby nebyl vyloučen z právního jednání spočívajícího ve včasném podání poštovní zásilky, případně osobního doručení, byl-li schopen docházet k lékaři.

6. V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že šlo o otázku odborného posouzení, jejíž řešení soudu nepřísluší, a proto si měly obecné soudy vyžádat v souladu s odborné vyjádření, jak navrhoval.

7. Dne 25. 5. 2021 stěžovatel ústavní stížnost doplnil prostřednictvím svého právního zástupce. V doplnění uvádí, že vyžádaly-li by si obecné soudy odborné posouzení od ošetřujícího lékaře, soudní řízení by se výrazně neprodloužilo, ani by dramaticky nevzrostly jeho náklady. Dále upozorňuje, že v lékařské zprávě bylo uvedeno, že má podstoupit léčbu na lůžku, z čehož má podle něho plynout, že byl z provedení daného úkonu vyloučen, a obecným soudům vytýká, že své závěry o tom, že byl schopen použít jiné prostředky k doručení výzvy, neodůvodnily. Současně stěžovatel argumentuje, že při posuzování toho, zda šlo o omluvitelný důvod, je třeba podle judikatury Ústavního soudu (kterou specifikuje) vycházet z konkrétních okolností daného případu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudům nižších stupňů (usnesení Nejvyššího soudu navrhuje zrušit, aniž přímo proti němu vznáší námitky), že vadně zhodnotily provedený důkaz lékařskou zprávou a že neprovedly jím navržený důkaz znaleckým posudkem (nebo odborným vyjádřením, jak následně uvádí) o jeho zdravotním stavu v rozhodné době, v důsledku čehož vadně posoudily otázku, zda byl (slovy krajského soudu) vyloučen v důsledku svého zdravotního stavu z daného právního jednání, či nikoliv.

11. Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval; o svém zásahu do této rozhodovací činnosti by mohl uvažovat za předpokladu, že by skutkové (a potažmo právní) závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tj. neměly by v nich žádnou oporu, anebo dokonce by s nimi byly v rozporu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 79/4 SbNU 255), ze dne 11. 11. 2003

sp. zn.

(N 130/31 SbNU 165), ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; samotná skutečnost, že by provedené důkazy bylo eventuálně možné vyhodnotit i s jiným (stěžovatelem požadovaným) výsledkem, opodstatněnost ústavní stížnosti tedy založit nemůže.

12. Ústavní soud také připomíná, že není povinností obecného soudu vyhovět tomu kterému důkaznímu návrhu účastníka řízení; kvalifikovanou vadu tzv. důkazního řízení představuje až případ tzv. opomenutých důkazů, tj. když soud nevyhoví důkaznímu návrhu účastníka řízení, aniž by tento svůj postup řádně zdůvodnil (a to s použitím relevantního "typového" důvodu), případně provedený důkaz v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů nezohlední při ustálení skutkového stavu, tj. neučiní jej předmětem svých úvah v odůvodnění rozhodnutí, a to buď vůbec, anebo tak učiní neadekvátním způsobem, tj. neodpovídajícím jeho významu [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994

sp. zn.

(N 49/2 SbNU 87), ze dne 16. 2. 1995

sp. zn.

(N 10/3 SbNU 51), ze dne 15. 5. 1997

sp. zn.

(N 57/8 SbNU 69), ze dne 20. 2. 2002

sp. zn.

(N 19/25 SbNU 143), ze dne 11. 11. 2003

sp. zn.

(N 130/31 SbNU 165)].

13. V posuzované věci soudy nižších stupňů vyšly ze skutečností, jež plynou (které lze vyvodit) z lékařské zprávy, kterou stěžovatel jako důkaz o jeho zdravotním stavu v rozhodné době předložil, přičemž Ústavní soud neshledal, že by hodnocení daného důkazu bylo stiženo ústavně relevantní vadou, jak bylo naznačeno výše. Jde-li o neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu znaleckým posudkem, již Nejvyšší soud konstatoval, že to bylo přesvědčivě soudy nižších stupňů zdůvodněno s tím závěrem, že jde o důkaz nadbytečný, neboť stěžovatelův zdravotní stav dostatečně plyne ze zmíněné lékařské zprávy. Možno dodat, že předmětem posuzování obecných soudů nebyl samotný zdravotní stav stěžovatele, ale jeho dopady na stěžovatelovu (ne)způsobilost právně jednat, konkrétně vyzvat vedlejší účastnici k uzavření kupní smlouvy v dohodnutém termínu.

14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu