Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1185/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PERSONALHELP s.r.o., se sídlem Olšanská 54/3, Praha 3, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. , a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vyhověl usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. C 274216/RD19/MSPH, Fj 369530/2019/MSPH návrhu stěžovatelky na změnu zápisu v obchodním rejstříku, a sice na výmaz její jediné společnice a jednatelky Myroslavy Dobrovolské (dále jen "původní jednatelka") a současně na zápis Tetyany Gnetoyko (dále jen "nová jednatelka") jako jediné společnice a jednatelky stěžovatelky.

4. O odvolání stěžovatelky jednající původní jednatelkou, která uvedla, že podpis smlouvy o převodu podílu na ní byl vynucen, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že napadeným usnesením zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I.) a změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh zamítá (výrok II.). Konstatoval, že skutečná vůle původní jednatelky je sporná a závěr o ní tak musí mít podklad v dokazování. Přitom s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že procesní úprava řízení ve věcech obchodního rejstříku ovládaná registračním principem nedává rejstříkovému soudu prostor pro zjišťování sporných skutečností tak, jak je běžné v občanskoprávním (sporném či nesporném) řízení. Shledá-li proto soud v rejstříkovém řízení, že údaje o zapisovaných skutečnostech jsou sporné, a je-li zřejmé, že ke zjištění těchto skutečností bude třeba provést dokazování, pak nemůže takové řízení vést rejstříkový soud a návrh musí zamítnout.

5. Následné dovolání stěžovatelky jednající novou jednatelkou Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle V odůvodnění uvedl, že pokud v řízení vyšlo najevo, že je sporné, zda původní jednatelka platně převedla svůj podíl ve stěžovatelce, neboť v odvolání (které podala jménem stěžovatelky) uvedla, že na ní byl podpis smlouvy o převodu podílu vynucen a že tuto smlouvu podepsala "pod nátlakem", pak je závěr odvolacího soudu o tom, že je skutečná vůle původní jednatelky sporná a "závěr o ní musí mít podklad v provedeném dokazování, pro které není [...] v rejstříkovém řízení místo," plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že ani vrchní soud a poté ani Nejvyšší soud nevyložily tzv. registrační princip, který ovládá rejstříkové řízení, tj. , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ústavně konformním způsobem. Nyní přijaté závěry oběma soudy se prý jednak protiví dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. ze dne 23. 8. 2018, dostupné na www.nsoud.cz) a jednak jsou v rozporu s principem právní jistoty, ochrany dobré víry a legitimního očekávání. Stěžovatelka tvrdí, že dle zákona o veřejných rejstřících jsou soudy oprávněny pouze zkoumat, zda údaje o skutečnostech, které se do veřejného rejstříku zapisují, vyplývají z listin, které mají být k návrhu doloženy. Uvádí, že tvrzení původní jednatelky o právním jednání pod nátlakem by mohlo způsobit pouze relativní neplatnost jejího rozhodnutí jako jediného společníka, nikoliv však nicotnost. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, který zastává názor, že dokud není vyslovena neplatnost usnesení valné hromady (resp. rozhodnutí jediného společníka), je třeba na ně hledět jako na platné s tím, že takové rozhodnutí je způsobilým podkladem pro zápis změny v obchodním rejstříku. Stěžovatelka tvrdí, že k těmto námitkám se ani vrchní soud, ani Nejvyšší soud nevyjádřily. Přitom je přesvědčena, že pokud došly obecné soudy k závěru, že zde jsou přítomny "sporné skutečnosti", měly se rovněž vypořádat s otázkou, zda mají takovou povahu, aby způsobily nicotnost právního jednání; v opačném případě totiž nebylo zamítnutí návrhu stěžovatelky neodůvodněné.

7. Ústavní soud předesílá, že se při posuzování splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti zvláště nezabýval otázkou, zda je nová jednatelka způsobilá jednat za stěžovatelku a podat jejím jménem ústavní stížnost, neboť právě tato otázka představuje podstatu posuzované věci, a tedy i důvod podání ústavní stížnosti (obdobně viz usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 7. 2016, veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení vrchního soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Podstatou ústavní stížnosti je otázka výkladu a aplikace podústavního práva, a sice části § 90 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících, která zní: "Nebyl-li návrh na zápis odmítnut podle § 86, rejstříkový soud zkoumá, zda údaje o skutečnostech, které se do veřejného rejstříku zapisují, vyplývají z listin, které mají být k návrhu doloženy,..." Stěžovatelka jednající novou jednatelkou prezentuje v ústavní stížnosti výklad restriktivní, který by umožnil zápis této jednatelky do obchodního rejstříku pouze na základě předložených listin bez dalšího. Oproti tomu obecné soudy vzaly do úvahy i okolnosti, které návrh na zápis nové jednatelky provázely, a dovodil, že lze pochybovat o platnosti a účinnosti právního jednání původní jednatelky, zaznamenaného na předloženéě.

10. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že nemá a ani nemůže vystupovat jako další instance v systému obecného soudnictví a přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nyní projednávané věci nedošlo.

11. Ústavní soud totiž neshledal, že by v tomto případě obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní normy způsobem, který by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu. Odkazuje přitom na komentářovou literaturu, která názor obecných soudů potvrzuje: "Podle § 90 odst. 1 zák. o veř. rejstřících rejstříkový soud zkoumá, zda údaje o skutečnostech, které se do veřejného rejstříku zapisují, vyplývají z předložených listin, tedy zkoumá, zda z předložených listin plynou takové rozhodné skutečnosti (zda dokládají platné a účinné právní jednání nebo právní skutečnost), jež odůvodňují provedení navržených zápisů, resp. výmazů z veřejných rejstříků. Soud tak předloženéy hodnotí nejdříve z hlediska náležitostí formy (např. písemná forma či forma notářského zápisu) a dalších zákonných formálních předpokladů (např. úředně ověřené podpisy příslušných osob naě) a poté v mezích zák. o veř. rejstřících, také z hlediska obsahu. Při uplatňování těchto zásad převládá formální a evidenční přístup nad věcným přezkumem skutkového a právního stavu, byť má-li soud učinit závěr zda určitá skutečnost zy vyplývá, nemůže se vyhnout posouzení, zda podle práva k právnímu jednání resp. právní skutečnosti platně a účinně došlo... Takový způsob hodnocení ostatně dlouhodobě zastává i judikatura soudů vyšších stupňů..." (srov. Hampel P., Walder I. právnických a fyzických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 271). Obdobné závěry jsou obsaženy například i v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. , v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. a dalších.

12. Výklad, podle kterého je součástí zkoumání v intencích ustanovení § 90 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících i platnost a účinnost právního jednání, tedy považuje Ústavní soud za výklad ústavně konformní. Současně však připomíná, že zásah Ústavního soudu by za této situace byl možný teprve v případě, když by výklad provedený obecnými soudy vedl k protiústavním důsledkům; nikoliv již tehdy, umožňuje-li podústavní právní úprava vícero způsobů výkladu a obecné soudy zvolí jeden z nich - a to i tehdy, když by jej zdejší soud nepovažoval za nejlepší možný (což ovšem není případ nyní posuzované věci).

13. Jakkoliv je proto možno si samozřejmě představit i odůvodnění pečlivější, nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že by se nevěnoval námitkám stěžovatelky (viz odst. 10 a 11 odůvodnění napadeného usnesení) a dostatečně a přesvědčivě nevysvětlil, proč považuje rozhodnutí vrchního soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ani v tomto směru tak Ústavní soud neshledal pochybení ústavní intenzity, které by vedlo k jeho zásahu.

14. S ohledem na shora popsaný zdrženlivý přístup zdejšího soudu proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů a neshledal žádný rozumný důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího ani vrchního soudu, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, jimi porušena nebyla.

15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu