Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1082/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Nadace Neziskovky.cz, sídlem Dukelských hrdinů 500/25a, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem, sídlem Na Rokytce 1081/8, Praha 8 - Libeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2020 č. j. -73 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. února 2020 č. j. -54, a s ní spojeném návrhu na zrušení věty druhé za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a spolku Advocatus civium o. s., sídlem Thámova 84/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v , a d (dále jen ""), jakož i y.

2. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle akcesorický návrh na zrušení věty druhé za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se vedlejší účastník domáhal po stěžovatelce zaplacení pohledávky v celkové výši 235 329,52 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud usnesením ze dne 3. 7. 2019 č. j. -26 stěžovatelce uložil povinnost, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která byla k usnesení připojena. Stěžovatelka byla mimo jiné poučena, že nevyjádří-li se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně, a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání ( ). Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 7. 2019 a ve stanovené lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení se stěžovatelka ve věci nevyjádřila. Své vyjádření k žalobě stěžovatelka soudu zaslala až dne 22. 8. 2019, tedy po uplynutí stanovené 30denní lhůty (která uplynula dnem 19. 8. 2019).

4. Obvodní soud, vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky podle v a , vydal rozsudek pro uznání, kterým určil, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 235 329,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky od 22. 4. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil jí zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši 62 012,70 Kč (výrok II).

5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I, ve výroku II změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 44 480 Kč, jinak se v tomto výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

6. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 2. 2021 č. j. -103, že se dovolání odmítá (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí, na něž stěžovatelka ve svém dovolání odkazovala, se po skutkové stránce relevantně odlišují od posuzované věci po skutkové stránce a stěžovatelce proto nemohlo být přisvědčeno, že se od nich obecné soudy odchýlily. Předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle obecné soudy naopak řešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka zejména uvedla, že vydání rozsudku pro uznání v době, kdy soud měl ve spise vyjádření stěžovatelky, které při rozhodování nebral v potaz, považuje za formalistický postup soudu vedoucí k odepření spravedlnosti. Stěžovatelka uvádí, že je jí známa judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 31. 5. 2016

sp. zn.

(N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.)], ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval k ústavní konformitě , kterou shledal v souladu s ústavní pořádkem. Ve věci stěžovatelky je však situace odlišná, neboť rozsudek pro uznání byl vydán za použití dvou fikcí, tj. fikce doručení kvalifikované výzvy a fikce uznání nároku. Stěžovatelka tuto situaci považuje za závažný zásah do jejího práva na soudní ochranu, který nemůže z hlediska ochrany ústavně zaručených práv obstát.

8. Vydání rozsudku pro uznání podle a 5 ve spojení s podle stěžovatelky neobstojí ani z hlediska proporcionality. Z hlediska testu proporcionality si stěžovatelka dovoluje poukázat na diametrálně odlišné a neproporcionální postavení žalovaného, má-li dotyčný žalovaný datovou schránku, či nikoli (viz "Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky."). Aplikací napadeného ustanovení dochází k podstatnému rozdílu v postavení žalovaných, aniž by tento rozdíl byl ospravedlnitelný legitimním cílem. Toto nerovné postavení je podle ní v rozporu s y. Stěžovatelka uvádí, že právní fikce coby nástroj odmítnutí, resp. předstírání reality právem je nástrojem výjimečným. Stěžovatelka tvrdí, že užití obou fikcí v posuzované věci, které vede k vydání rozsudku pro uznání, aniž by se mohla seznámit s doručovanými písemnostmi, žalobním návrhem, a aniž by mohla uplatňovat svá procesní práva obrany, považuje v civilním řízení za vybočení z této tendence výjimečnosti a za zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, který neobstojí v testu proporcionality. V daném případě se tedy v řízení předstírá, že se stěžovatelka seznámila s doručovanou písemností, a navíc, že uznává nárok uplatněný žalobou. Jak se později v řízení ukázalo, ani jedna z těchto fikcí neodpovídala skutečnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (viz sub 10).

10. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, nicméně je třeba uvést, že v petitu svého návrhového žádání požaduje pouze zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné (viz zejména bod 3 a 33 odůvodnění), že stěžovatelka svojí argumentací napadá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021 č. j. -103, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471).

13. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v jejich věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [srov. nález ze dne 9. 7. 1996

sp. zn.

(N 63/5 SbNU 481)].

14. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud (viz sub 10) v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními a také se svou ustálenou rozhodovací praxí i s judikaturou Ústavního soudu, na kterou velmi obsáhle v odůvodnění svého usnesení odkázal. Stejně tak postup obvodního soudu a městského soudu byl řádně odůvodněn.

15. Ústavní soud shledává, že závěr obecných soudů, že v dané věci byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle ve spojení s a odst. 5 , nutno považovat za ústavně konformní a nijak nevybočující z běžné (a zejména nikoliv neústavní) soudní praxe. Jak ostatně Ústavní soud dovodil již v usnesení ze dne 16. 11. 2006

sp. zn.

, byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na soudní ochranu postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. Ústavní soud tedy konstatuje, že pohybovaly-li se obecné soudy důsledně v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle , nelze mít vydání rozsudku pro uznání za výraz "přepjatého formalismu", ani za rozporné s pravidly práva na soudní ochranu.

16. Ústavní soud uzavírá, že marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení obvodního soudu ze dne 3. 7. 2019 č. j. -26 podle znamená založení procesního stavu, že stěžovatelka žalobou uplatněný nárok uznala, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává "ve skutečnosti". Nastaly-li účinky fikce, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání ( ) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později stěžovatelka uplatněnému nároku oponovala. Není ani z ústavněprávního hlediska významné, že se tak stalo podáním učiněným předtím, než obvodní soud rozhodl rozsudkem pro uznání.

17. Ústavní soud dále konstatuje, že dovolává-li se stěžovatelka porušení y, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997

sp. zn.

(N 104/9 SbNU 9)].

18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

19. Spolu s ústavní stížností byl podán akcesorický návrh na zrušení věty druhé za středníkem Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti ( ve spojení s ). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného posouzení návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995

sp. zn.

(U 22/4 SbNU 351)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu