Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 784/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Cashdirect, a. s., sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti III., IV. a V. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. -210 a II. a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. dubna 2020 č. j. -172, ve znění opravných usnesení ze dne 19. května 2020 č. j. -185 a ze dne 20. května 2020 č. j. -186, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Martiny Herzánové, notářky, sídlem Na Florenci 1055/35, Praha 1 - Nové Město, JUDr. Veroniky Ordnungové a Zdeňky Nezvalové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků specifikovaných rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen ""), právo vlastnit majetek zaručené v y a právo na spravedlivý proces zaručené v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") proti první vedlejší účastnici domáhala vydání akcií z notářské úschovy v celkové jmenovité hodnotě 1 999 000 Kč. Obvodní soud připustil vstup druhé a třetí vedlejší účastnice do řízení, neboť šlo o vlastnice akcií, a rozsudkem ze dne 23. 4. 2020 č. j. -172 (ve znění opravných usnesení) žalobu zamítl (I. výrok). O nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici 160 688 Kč (II. výrok) a druhé a třetí vedlejší účastnici 321 376 Kč (III. výrok). Nákladové výroky odůvodnil podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a vycházel z tarifní hodnoty 2 000 000 Kč podle nominální hodnoty předmětných akcií.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž zejména namítala neúplné zjištění skutkového stavu. K nákladovým výrokům namítala, že výpočet výše přiznaných nákladů vycházel z nesprávné tarifní hodnoty, neboť cena akcií měla být určena za použití způsobů oceňování podle , o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2020 č. j. -210 potvrdil I. a II. výrok rozsudku obvodního soudu (II. výrok) a změnil III. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že výše náhrady nákladů činí 255 359 Kč, jinak ho potvrdil (III. výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici 40 172 Kč (IV. výrok) a druhé a třetí vedlejší účastnici zaplatit 63 840 Kč (V. výrok). K rozhodnutí o nákladech řízení městský soud uvedl, k argumentaci stěžovatelky o nesprávné tarifní hodnotě, že její námitky nesdílí, protože vycházel ze závěrů Nejvyššího soudu, podle nichž lze určit tarifní hodnotu podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. a ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. ). V nyní posuzované věci i podle městského soudu bylo možné vycházet z tarifní hodnoty 2 000 000 Kč, neboť nominální hodnota akcií byla známa.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se po stručné rekapitulaci řízení před obecnými soudy zaměřila na rozhodování o nákladech řízení, je-li předmětem řízení vydání akcií. Upozorňuje zejména na usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. , v němž je uvedeno, že předmět kupní smlouvy na prodej akcií obchodní korporace je sice objektivně penězi ocenitelný, avšak reálně v řízení zjistitelný jen s nepoměrnými obtížemi, a proto nelze při stanovení tarifní hodnoty v řízení o určení neplatnosti takové smlouvy aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu. V nyní posuzované věci, mimo jiné s ohledem na to, že nelze aplikovat žádné ze speciálních ustanovení § 9 odst. 2 až 4 advokátního tarifu, bylo podle stěžovatelky třeba vycházet z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč, tedy podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Nesprávným postupem obecných soudů došlo k excesivnímu přiznání nákladů řízení v celkové výši 520 059 Kč. I z tohoto důvodu mají nákladové výroky napadených usnesení potenciál zasáhnout do jejích základních práv, zejména do práva vlastnit majetek. Postup a rozhodnutí obecných soudů označuje za svévolné s prvky extrémního excesu při výkladu i užití obecně závazných předpisů. Stěžovatelka dále upozornila na nenaplnění jejího legitimního očekávání, že obecné soudy budou rozhodovat v souladu s judikaturou.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle odst. ly a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy soudů (y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí i pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

7. Předmětem ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelky s výpočtem výše nákladů uložených jí k náhradě vedlejším účastnicím. Podle účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, přičemž mezi tyto náklady podle patří i náklady právního zastoupení a jejich výpočet je upraven . Z uvedeného je zřejmé, že přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výčet jsou předmětem podústavního práva a výpočet odměny advokáta předmětem podzákonného předpisu, jejichž výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do rozhodování o těchto otázkách zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

8. V nyní posuzované věci je v prvé řadě třeba odmítnout námitku stěžovatelky o nenaplnění legitimního očekávání, že náklady řízení budou přiznány podle judikatury. Z ústavní stížnosti i přiložených rozsudků je zřejmé, že žaloba stěžovatelky byla podána několik let před vydáním odkazovaného usnesení vrchního soudu. Stěžovatelka jako žalobkyně proto měla dostatečně zvážit podání žaloby proti první vedlejší účastnici, zejména posouzením pravděpodobnosti úspěchu ve věci, včetně případných negativních následků plného či částečného neúspěchu v podobě uložení povinnosti hradit druhé straně náklady řízení [k nevhodnosti nahodilosti určování výše nákladů řízení srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017

sp. zn.

(N 187/87 SbNU 71)]. Jde-li o závěry vyslovené ve stěžovatelkou odkazovaném usnesení vrchního soudu, upozorňuje Ústavní soud na znění § 9 odst. 1 advokátního tarifu, jež lze užít pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Konstatování možnosti zjištění hodnoty předmětu řízení jen s nepoměrnými obtížemi je výsledkem individuálního posouzení každé věci, přičemž jediným orgánem povolaným k učinění takového závěru je obecný soud, před nímž rovněž k této otázce probíhá dokazování [k nepoměrným obtížím při určování hodnoty předmětu řízení srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017

sp. zn.

(N 230/87 SbNU 763)]. To platí i pro individuální závěr vyslovený vrchním soudem v odkazovaném rozhodnutí, přičemž je třeba rovněž zmínit, že šlo o skutkově odlišnou věc, kdy navíc nesoulad názorů o hodnotě akcií souvisel s kupní cenou, a nikoliv s jejich nominální hodnotou. Ústavní soud proto uzavírá, že je zásadně povolán nikoliv k revizi výpočtů, nýbrž k posouzení naplnění kritérií řádného procesu, které má splňovat i odůvodnění rozhodnutí. V nyní posuzované věci je zejména z rozsudku městského soudu dostatečně zřejmé, z jakých důvodů obecné soudy nepovažovaly určení hodnoty předmětu řízení za obtížně proveditelné, resp. proč vycházely z tarifní hodnoty 2 000 000 Kč. Rozhodnutí se proto nevyznačují žádnými prvky svévole a pro stěžovatelku nemohou znamenat překvapivý výsledek.

9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu