Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 92/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Pavla Kubíčka, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020 č. j. -64, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená d (dále jen " ").

2. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala po stěžovateli zaplacení neuhrazeného televizního poplatku za období od srpna 2018 do září 2018 a od prosince 2018 do dubna 2019. Ještě před zahájením jednání ve věci samé vzala žalobu zpět z důvodu, že stěžovatel po podání žaloby uhradil dlužnou částku i s úroky z prodlení (celkem 1038 Kč). Obvodní soud pro Prahu 5 (dále "obvodní soud") usnesením ze dne 9. 9. 2020 č. j. -55 řízení zastavil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náklady řízení ve výší 3 057 Kč, z toho 1 000 Kč soudní poplatek a 2 057 Kč náklady právního zastoupení.

3. Po odvolání stěžovatele do výroku o nákladech řízení bylo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí soudu prvého v napadeném výroku potvrzeno.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí porušení práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného y tím, že se městský soud nevypořádal s jeho argumenty, které vznesl proti způsobu výpočtu nákladů řízení ze strany obvodního soudu. Konkrétně stěžovatel namítal a v ústavní stížnosti opakuje, že vedlejší účastnice doručovala předžalobní výzvu na nesprávnou adresu, ačkoli má přístup do centrální evidence obyvatel a měla doručovat na tam uvedenou adresu, jakož i to, že náklady právního zastoupení ve výši 2 057 Kč měly být soudem kráceny dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) do výše dlužné částky zvýšené o DPH.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997

sp. zn.

(N 26/7 SbNU 165)]. Ústavní soud zpravidla není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů [nález ze dne 13. 3. 2013

sp. zn.

(N 41/68 SbNU 419)].

8. V nyní posuzované věci se navíc ústavní stížnost týká nákladů řízení, navíc v bagatelní výši. Jak ke sporům o náklady řízení, tak ke sporům týkajícím se bagatelních částek, přistupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě. Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a samotný spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

či usnesení ze dne 6. 12. 2006

sp. zn.

, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. V bagatelních věcech je ústavní stížnost, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými dopady do sféry stěžovatelů, v podstatě vyloučena. Zpravidla totiž platí, že bagatelní částky "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv" (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 2016

sp. zn.

).

10. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že výše uvedená bagatelnost předmětu sporu zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89)]. Je přitom zejména na stěžovateli, aby vysvětlil a případně doložil, proč věc i přes svou bagatelní povahu vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

či ze dne 8. 12. 2020

sp. zn.

). Nic takového však stěžovatel netvrdí a ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné či výjimečné důvody, které by navzdory výše uvedeným principům zdrženlivosti odůvodňovaly nutnost meritorního přezkumu.

11. K námitce chybného doručování Ústavní soud dodává, že pokud městský soud v napadeném usnesení uvedl, že "zmíněné výzvy byly žalovanému doručeny na adresu (...) uložením na poště, resp. vhozením do jeho schránky" a "žalobkyně tudíž neměla žádný objektivní důvod pátrat po jiné adrese žalovaného", jde o reakci, byť velmi stručnou, na argument stěžovatele týkající tvrzeného pochybení při doručování, resp. povinnosti doručovat pouze na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Není nijak neobvyklé, že jednotlivci používají pro různé účely jinou doručovací adresu než tu, která je uvedena v centrální evidenci obyvatel. Možnost vedlejší účastnice nahlédnout do centrální evidence obyvatel nelze vykládat jako povinnost doručovat vždy na adresu tam uvedenou, neboť to může být nezřídka v rozporu s tím, jakou korespondenční adresu si jednotlivec vůči určité instituci sám zvolil. Ačkoli stěžovatel tvrdí a dokládá, že změnil trvalé bydliště již v roce 2010, nezaplacené televizní poplatky se týkají pouze dvou období v roce 2018, resp. 2019. Pokud vedlejší účastnice doručovala, mj. vhozením do poštovní schránky, opakované výzvy k úhradě televizního poplatku na poslední adresu, kterou stěžovatel sdělil vedlejší účastnici, nelze proti závěru, že "žalobkyně tudíž neměla žádný objektivní důvod pátrat po jiné adrese žalovaného", tedy např. využít informace z centrální evidence obyvatel, ničeho namítat.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2021

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu