Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 694/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Michaely Ehrenbergerové, zastoupené Olgou Hudcovou, advokátkou se sídlem Koželuhova 4274/8, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -260 ze dne 26. 1. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -219 ze dne 17. 6. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -164 ze dne 29. 10. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a 3 a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 9 082 182,17 Kč s příslušenstvím směřující proti státu z titulu náhrady škody. Tu spatřovala ve vadném exekutorském zápisu, sepsaném soudním exekutorem mezi ní a dalšími osobami o závazku těchto osob splnit pohledávku stěžovatelky plynoucí z blíže specifikovaného právního vztahu. Vada zmíněného exekutorského zápisu měla spočívat v absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy a vyjít najevo v později vedeném exekučním řízení proti těmto povinným osobám. Stěžovatelka měla za to, že vinou vadného exekutorského zápisu v části týkající se smluvní pokuty jí vznikla citelná majetková škoda, neboť v důsledku neplatnosti zajišťovacích ujednání došlo k oslabení jejího postavení jako věřitele vůči dlužníkům.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v rámci svého dovolání namítla protiústavnost právních závěrů a postupu nalézacího i odvolacího soudu, čímž dle jejího názoru byl naplněn dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelka dále namítla, že soudy podaný výklad rozhodné právní úpravy není úplný, komplexní, rozumný, a představuje výraz interpretační svévole. V té souvislosti předestřela svůj vlastní výklad o odpovědnosti státu za pochybení soudního exekutora, který do exekutorského zápisu pojal ujednání stran o lichevní smluvní pokutě. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by se soudy zamítnutím stěžovatelčiny žaloby na náhradu škody dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání odmítl, když v něm stěžovatelka ponechala nedotčen právní závěr odvolacího soudu o tom, že soudní exekutor při zachycení existující dohody oprávněného a povinného v exekutorském zápisu není povinen, resp. oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu. Stěžovatelka tento vývod městského soudu v dovolání nenapadla, přičemž se jedná o závěr, který je sám o sobě způsobilý vést k zamítnutí žaloby bez dalšího. Za této situace nebyl dovolací soud povinen zabývat se v dovolání nastolenými otázkami hmotného či procesního práva, jelikož ani jejich případné zodpovězení ve shodě se stěžovatelkou by bylo nemohlo vést ke změně rozhodnutí městského soudu v její prospěch. Právě uvedené současně znamená, že nedostal-li Nejvyšší soud příležitost vyjádřit se k otázce odpovědnosti soudního exekutora za soulad dohody účastníků, zachycené v exekutorském zápisu, s hmotným právem, nejsou nynější námitky stěžovatelky proti tomuto závěru odvolacího, potažmo nalézacího soudu v řízení o ústavní stížnosti přípustné. Stěžovatelka totiž řádně nevyčerpala procesní prostor, který se jí v dovolacím řízení k ochraně jejích práv a zájmů nabízel ( ). Nadto jde o závěr, který Ústavní soud ve své judikatuře již jako ústavně konformní aproboval (viz body 12 a 13 usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018).

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu