Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 734/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Vlasáka, zastoupeného JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2020 č. j. -88, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2019 č. j. -29 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2019 č. j. -10, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo podstatným způsobem zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu , odst. 2 a odst. 3d, dále jen ("Listina"), y a a odst. 2y, neboť stěžovateli nebylo umožněno soudní řízení u nepodjatého soudu a bylo mu odepřeno právo na soudní ochranu.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dle tvrzení stěžovatele vyplývá, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") pochybil, když chybně právně posoudil otázku podjatosti soudců a ani Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyšší soud to nenapravily. Stěžovatel uvedl ve svých podáních, že se jednalo o řízení před Okresním soudem v Berouně, Krajským soudem v Praze, Obvodním soudem pro Prahu 2, Obvodním soudem pro Prahu 4, Městským soudem v Praze a u všech věcí řádně uvedl spisové značky a stěžoval si na postup soudů.

3. Krajský soud vyzval stěžovatele k odstranění vad podání usnesením ze dne 17. 12. 2018 č. j. -5, ale ve stanovené lhůtě15 dnů ode dne doručení usnesení podání řádně nedoplnil. Krajský soud usnesením ze dne 18. 3. 2019 č. j. -10 odmítl nejasné podání stěžovatele a rozhodl, že žádný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. Vrchní soud přezkoumal odvolání stěžovatele a dospěl k závěru, že není důvodné, proto usnesením ze dne 17. 10. 2019 č. j. -29 potvrdil usnesení krajského soudu a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.

5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele dle , protože stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jen citoval ustanovení . V dovolacím řízení nebylo možné pokračovat pro existenci vad. Náklady řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů a uvádí, že došlo k porušení ustanovení procesních předpisů, a to , dle kterého nemůže příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni, musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně. V jeho věci byly splněny důvody vyloučení soudců dle ustanovení , podle něhož soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

7. Stěžovatel má za to, že mu nebylo umožněno soudní řízení u nepodjatého soudu a bylo mu odepřeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Dále platí, že Ústavní soud setrvale judikuje, že funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce ( věta prvníy) v demokratickém právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (y), pak i ochranu základním právům a svobodám (y) [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení, avšak svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 127/28 SbNU 95); nález ze dne 23. 10. 2018

sp. zn.

, např. usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 1. 2019].

11. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal právní závěry krajského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný dle . Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů opírající se o a . Stěžovatel přitom své tvrzení o podjatosti soudců v předchozích řízeních nijak nedoložil.

12. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele dle , protože posuzované dovolání neobsahuje náležitosti stanovené , neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle ? a v dovolacím řízení nebylo možné pro tuto vadu pokračovat. Stěžovatel jen obecně konstatoval, že dovolání je přípustné podle , protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel toliko vytýkal vrchnímu soudu, že nenapravil vady v řízení před krajským soudem ve věci vyloučení soudkyně Mgr. Pavly Peltrámové (určené k projednání a rozhodnutí věci), neformuluje však žádnou otázku, na níž napadené rozhodnutí záviselo a která by měla být předmětem dovolacího přezkumu, ani neuvádí judikaturu, od níž se měl vrchní soud odchýlit. V dovolacím řízení nebylo možné pokračovat pro existenci vad. Náklady řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

13. Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní deficity napadeného usnesení, ve kterém Nejvyšší soud vyhověl ústavním kritériím kladeným na odůvodnění rozhodnutí, když se neomezil na pouhý odkaz na zákonná ustanovení a ve stručném odůvodnění nastínil rovněž právní úvahu, která jej vedla k odmítnutí dovolání. Závěry napadeného usnesení Nejvyššího soudu odpovídají jeho ustálené rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. , ze dne 29. 11. 2018 č. j. -83 či ze dne 28. 1. 2020 č. j. -79).

14. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Na nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ), a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ), nic nemůže změnit tvrzení stěžovatele, že z obsahu dovolání je zřejmé, že s výrokem o nevyloučení soudkyně nesouhlasí a žádá jeho změnu. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

).

15. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení usnesení vrchního soudu a krajského soudu.

16. Nejvyšší soud postupoval způsobem předvídaným v větě první , neboť nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil, tedy nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz ). Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ), Ústavní soud konstatuje, že postup vrchního soudu i krajského soudu byl řádně odůvodněn s přihlédnutím k nejasnému obsahu podání stěžovatele. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanovenímiy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, přičemž i samotná ústavní stížnost trpí nejasným obsahem, stejně jako předchozí podání stěžovatele. Ústavní soud neshledal návrh stěžovatele důvodným a nepřiznal mu zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem státem vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o ústavní stížnosti úspěšný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 22. dubna 2021

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu