Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 941/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. A., zastoupené Mgr. Petrou Královou, advokátkou se sídlem Nám. T. G. Masaryka 456/22, Jižní Předměstí, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021 č. j. -3845, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného napadeného rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno její právo na ochranu majetku garantované d (dále jen "") a právo na soudní ochranu garantované y.

2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021 č. j. -3845 bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2020 č. j. -3709, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto o uložení ochranného opatření - zabrání části majetku stěžovatelky, a to nemovitosti v D. č.p. X1 - pozemek parcelní číslo st. X2 v obci M., katastrální území D., číslo LV X3 a veškeré stavby na něm se nacházející, vč. rodinného domu č.p. X1.

3. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze připustil, že v řízení před nalézacím soudem došlo k porušení některých procesních stěžovatelčiných práv; stěžovatelka sice byla v přípravném řízení proti svému otci vyslechnuta jako svědek a odepřela výpověď, k tomu však došlo již dne 14. 8. 2019 (č.l. 2518 spisu), k zajištění nemovitosti pak došlo až následně dne 10. 3. 2020 (č.l. 3472). O zajištění nemovitosti bylo ponejprv rozhodnuto v přípravném řízení již dne 15. 8. 2019 (tedy rovněž až po odmítnutí výpovědi stěžovatelkou), předmětné usnesení sp. zn. 2 Zt 42/2019 byl usnesením Okresního soudu Plzeň - město dne 3. 12. 2019 sp. zn. zrušeno z formálních důvodů a nedostatečného odůvodnění. Stěžovatelce jako zúčastněné osobě bylo nutné poskytnout možnost, aby se k věci vyjádřila. Dalším právem je být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat případech v zákoně uvedených opravné prostředky. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poučit zúčastněnou osobu o jejích právech. Odvolací soud proto napravil tato pochybení, doručil stěžovatelce jako zúčastněné osobě předmětný rozsudek a zajistil její účast u odvolacího řízení, poskytl jí právo se k věci vyjádřit. Svá práva pak stěžovatelka vykonávala až poté, co si zvolila právního zástupce. I po takto doplněném řízení dospěl vrchní soud k závěru, že výrok o uložení ochranného opatření - zabrání části majetku je správný. Podle lze uložit zabrání části majetku, pokud pachatel některým z trestných činů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a soud má za to, že určitá část jeho majetku pochází z trestné činnosti vzhledem k tomu, že hodnota majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu nebo do majetku ve svěřeneckém fondu v době nejdéle 5 let před spácháním takového trestného činu, v době jeho páchání nebo po jeho spáchání, je v hrubém nepoměru k příjmům pachatele nabytým v souladu se zákonem nebo byly zjištěny jiné skutečnosti odůvodňující takový závěr. Předmětná nemovitost byla zakoupena za částku 1 498 000 Kč, která byla v den koupě vložena na bankovní účet stěžovatelky, přičemž není zřejmé, jakým způsobem tyto prostředky získala. Již v předchozím usnesení krajského soudu týkajícím se zajištění nemovitosti bylo zjištěno, že stěžovatelka ode dne 26. 5. 2005 pobírá invalidní důchod, jehož výše se v posledních třech letech pohybovala mezi částkami cca 9 000 Kč - 10 400 Kč měsíčně. Nalézací soud se rozsáhle zabýval příjmy stěžovatelky a dospěl k závěru, že souhrn všech těchto příjmů by nepokryl úhradu kupní ceny v situaci, kdy stěžovatelka nutně musela hradit své náklady na obživu a bydlení. Zároveň důvěryhodnosti tvrzení, že se jedná zčásti o prostředky stěžovatelky, z nichž byla nemovitost pořízena, nesvědčí ani způsob, jakým byly finanční prostředky na účet stěžovatelky připsány, tedy jednorázovým vkladem a v týž den, co byla uvedená částka 1 498 000 Kč na zakoupení nemovitosti uhrazena. Ke všem těmto pochybnostem je nutné dále poukázat na okolnosti úhrady kupní ceny nemovitosti, veškeré rekonstrukce a režijní poplatky byly hrazeny obžalovanými, v daném místě byla páchána drogová trestná činnost velkého rozsahu. Stěžovatelka nebyla přítomna jednání s realitním makléřem, její otec - odsouzený za drogovou trestnou činnost při tomto jednání uvedl, že nemovitost kupuje pro dceru.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že s možností investice do nemovitosti byla oslovena v roce 2018 ze strany svého otce a bylo dohodnuto, že stěžovatelka ze svých prostředků zakoupí vyhlédnutou nemovitost a tuto pronajme otci za minimální nájemné s tím, že otec provede rekonstrukci a zhodnocení nemovitosti. Stěžovatelka dotčená ustanovení vykládá tak, že jí nemohla být zabrána věc, kterou její otec nevlastnil, a tedy ji nemohl na stěžovatelku převést. Úvahy vrchního soudu o tom, že její otec byl reálným vlastníkem nemovitosti, neobstojí, neboť vlastnictví k dané nemovitosti nebylo zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastnictví stěžovatelčina otce. Stěžovatelka dále uvádí, že nabytí jejího vlastnického práva nemá žádnou souvislost s trestnou činností jejího otce a nemůže být jejím výnosem. Zabrání nemovitosti je dále hrubě nepřiměřené s ohledem na osobu stěžovatelky, která je těžce zdravotně postižená a prostředky vložené do nemovitosti představovaly její celoživotní úspory. Zhodnocení těchto prostředků v rámci investice do dané nemovitosti pak mělo být jejím finančním zajištěním do budoucna.

5. Stěžovatelka má navíc za to, že Krajským soudem v Plzni došlo ve vztahu ke stěžovatelce jako zúčastněné osobě k několika porušením jak procesního, tak hmotného práva. Stěžovatelka měla být od doby, kdy orgány činné v trestním řízení začaly omezovat její vlastnická práva, v pozici zúčastněné osoby. Důvodem je to, že v daném trestním řízení se jednalo mj. o zajištění nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky a poté o návrhu zabrání nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Orgány činné v trestním řízení nepoučily stěžovatelku jako zúčastněnou osobu o jejích právech a ani ji neposkytly možnost jejich uplatnění. Podle stěžovatelky nelze akceptovat vyjádření Vrchního soudu v tom smyslu, že jakožto odvolací soud napravil předchozí pochybění orgánů činných v trestním řízení a dodatečně stěžovatelku poučil a stěžovatelce umožnil toliko právo se k věci vyjádřit.

6. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované . Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí ve věci. Ústavní soud se poté seznámil s ústavní stížností a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s y je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště paku. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle písm. d)y, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy

sp. zn.

in fine (N 53/21 SbNU 451),

(N 52/36 SbNU 555),

(N 178/35 SbNU 375),

(N 42/36 SbNU 445),

(N 177/38 SbNU 421),

(N 132/42 SbNU 57),

(N 206/43 SbNU 303),

(N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je řádně odůvodněno, vypořádává se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám toto odůvodnění nevykazuje logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález

sp. zn.

ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález

sp. zn.

ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález

sp. zn.

ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další].

9. Již ze samotné stěžovatelčiny argumentace plyne, že napadá spíše jen skutková zjištění obecných soudů či jejich právní závěry na úrovni podústavního práva.

10. Stěžovatelkou tvrzené procesní vady v řízení před krajským soudem vrchní soud připustil, avšak v průběhu odvolacího řízení tyto vady odstranil tím, že stěžovatelku řádně poučil, vyslechl, dal jí možnost se k věci vyjádřit a poukázal i na to, že při zásadních úkonech byla právně zastoupena.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly, neboť toto rozhodnutí nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno vrchnímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu