Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3576/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Albert Česká republika, s.r.o., IČO 44012373, se sídlem Radlická 520/117, Praha 5, zastoupené Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2020, č. j. -89, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadá stěžovatelka výše specifikovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "") a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení pro rozpor s d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. V předmětném řízení před stěžovatelka vystupovala v procesním postavení žalované ve sporu s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky jakožto žalobkyní (dále jen "žalobkyně"). Napadeným rozsudkem stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 513 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 3. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 1 600 Kč jako náhradu nákladů řízení a České republice částku 604 Kč na náhradě nákladů řízení státu, a to obojí rovněž do tří dnů od právní moci napadeného rozsudku.

3. Skutkově šlo v daném sporu o to, že žalobkyně se domáhala na stěžovatelce zaplacení předmětné částky dle , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jakožto tzv. regresu za částku, kterou žalobkyně vynaložila na hrazené služby vůči zaměstnankyni stěžovatelky a současně své pojištěnce. Ta se měla zranit, zjednodušeně řečeno, při vynášení pytle s odpadky v provozovně stěžovatelky v důsledku zakopnutí o kolečka vozíku, který jí stál v cestě, načež upadla a poranila si nohu, což si vyžádalo lékařské ošetření. Stěžovatelka se v průběhu řízení bránila zejména poukazováním na to, že se nedopustila žádného protiprávního jednání, neboť svou zaměstnankyni řádně proškolila o všech požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, nic nezanedbala, a naopak sama zaměstnankyně si zavinila úraz sama, neboť v rozporu s vnitřními předpisy stěžovatelky nesla pytel s odpadky nevhodným způsobem, kvůli němuž vozík přehlédla. se však ztotožnil s argumentací žalobkyně, že stěžovatelka porušila své povinnosti vyplývající jí pro ochranu zdraví zaměstnanců

z a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a z navazujících právních předpisů, neboť předmětný vozík nebyl uložen na svém obvyklém bezpečném místě.

4. Jelikož byla stěžovatelka v napadeném rozsudku poučena, že dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), není proti napadenému rozsudku odvolání přípustné, obrátila se rovnou na Ústavní soud s nyní projednávanou ústavní stížností.

III. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v úvodu své ústavní stížnosti konstatuje, že si je vědoma skutečnosti, že v její věci jde o tzv. bagatelní částku, nicméně má za to, že napadeným rozsudkem extrémně rezignoval na vypořádání se s jejími argumenty, že je zjevně nespravedlivý a porušuje její ústavně zaručená základní práva. Žalobkyně v původním sporu přitom začala k překvapení stěžovatelky nově často uplatňovat obdobné nároky, o nichž je rozhodováno zpravidla rozsudky, proti nimž není odvolání přípustné dle , přičemž dle názoru stěžovatelky v nich nepřihlíží k uplatněným procesním obranám a rozhoduje zřejmě s vědomím, že proti jeho rozsudkům není přípustný opravný prostředek. Jelikož se nyní jedná o první z řady soudních sporů mezi stěžovatelkou a žalobkyní z původního řízení, obává se stěžovatelka obdobného přístupu i v dalších věcech.

6. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozvádí, které argumenty v rámci své procesní obrany vznesla, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dovozuje, že napadený rozsudek nedostál požadavkům na ústavní konformitu odůvodnění, neboť se neudržitelným způsobem vyhnul detailnímu vypořádání se s námitkami stěžovatelky. Konkrétně stěžovatelka opakuje své argumenty, že žalobkyně v původním řízení nesplnila povinnost tvrzení a neunesla důkazní břemeno, že způsobení škody není kryto stěžovatelčiným zaviněním, že úraz si spoluzavinila předmětná zaměstnankyně sama, že stěžovatelka neporušila předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a že mezi zaviněným protiprávním jednáním stěžovatelky

a škodou chybí příčinná souvislost.

IV. Posouzení Ústavním soudem

7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením písm. d)y (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nadu, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených muu. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení . Tak tomu je i v nyní posuzované věci.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V prvé řadě se Ústavní soud musí vyjádřit k tvrzení stěžovatelky, že je dán důvod k jeho zásahu i přesto, že předmětem sporu zde byla tzv. bagatelní částka [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne

18. 12. 2013 (N 218/71 SbNU 557)]. Takový důvod totiž dán v nynější věci není.

9. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavní stížnosti, jejichž věcným jádrem je nepřiznání bagatelní částky ve smyslu , zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2019). To neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Pokud konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny posouvají, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím i zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139)].

10. Takovýmito okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2018), potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), nález

sp. zn.

ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289) či nález

sp. zn.

ze dne 13. 5. 2014 (N 93/73 SbNU 549)], popření samotné podstaty ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 4. 2012 (N 79/65 SbNU 87) či nález

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].

11. K takovému zásahu může dojít např. libovůlí [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)], odepřením přístupu soudu účelovým rozdělením žalované částky tak, aby proti rozhodnutí o ní nebyl přípustný opravný prostředek [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 12. 2017 či nález

sp. zn.

ze dne 27. 9. 2016 (N 182/82 SbNU 769)], přehlédnutím procesního úkonu účastníka soudem [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 1. 2016 (N 1/80 SbNU 25)], naprostým opomenutím stěžejního důkazu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739)] či nezohledněním zvláštní nespravedlnosti napadeného rozhodnutí vůči stěžovateli, zejména jde-li o spotřebitele ve sporu s velkou obchodní korporací [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599)], o jednotlivce ve sporu se subjektem navázaným na veřejné finance [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)] či o osobu, na niž má napadené rozhodnutí zvlášť tíživý dopad vzhledem k její tísnivé sociální situaci (nález

sp. zn.

ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495)].

12. Vždy však současně musí jít o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či nález

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Např. tak sám o sobě ani zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu přesah jednotlivého případu nezakládá (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 16. 4. 2019).

13. V nynější věci neidentifikoval Ústavní soud žádnou takovou mimořádnou okolnost, která by i přes bagatelní výši předmětu původního sporu před byla způsobilá přivodit závěr, že některé ústavně zaručené základní lidské právo či svoboda stěžovatelky mohly být přesto zasaženy tak citelným způsobem, že by si případné pochybení nalézacího soudu vyžadovalo kasační zásah ze strany Ústavního soudu.

14. Napadený rozsudek nemá na stěžovatelku zvlášť tíživý dopad, nestojí na otázce, v níž by bylo nutné zásahem Ústavního soudu sjednocovat či korigovat judikaturu, základní procesní garance účinné soudní ochrany byly ze strany nalézacího soudu dodrženy, obě strany řízení měly možnost činit tvrzení a navrhovat či předkládat důkazy, reagovat na vyjádření protistrany atd., ostatně to ani sama stěžovatelka nezpochybňuje. Odůvodnění napadeného rozsudku dává poznat, jakými úvahami se řídil

a v zásadě i proč argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil, měl-li za to, že příčinou předmětného úrazu bylo nedodržení povinností k eliminaci možných rizik pro zdraví zaměstnanců stěžovatelkou. Tato úvaha se přinejmenším a priori jeví jako logická. Ačkoliv v napadeném rozsudku skutečně chybí podrobné vypořádání se s každou z námitek, které stěžovatelka vznesla, nelze jej proto považovat za projev libovůle či za extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti.

15. K tvrzení stěžovatelky, že k podobným sporům mezi ní a žalobkyní v původním řízení dochází častěji a tento je jen první v řadě, musí Ústavní soud uvést, že toto své tvrzení stěžovatelka nijak nedokládá. Ústavnímu soudu samotnému není z jeho rozhodovací činnosti ani známo, že by v současné době probíhala další řízení

o obdobných stěžovatelčiných ústavních stížnostech. Ústavní soud proto není přesvědčen, že by zde byl mimořádný důvod spočívající v systémovém pochybení obecných soudů vůči stěžovatelce, který by eventuálně mohl nadat nynější věc ústavněprávní intenzitou. Ústavní soud totiž nemůže sám vyhledávat, zda a kolik dalších obdobných sporů se v současnosti před obecnými soudy vede, natož jejich výsledek a kvalitu odůvodnění příslušných rozhodnutí. Stěžovatelce nic nebrání v tom, aby se v případě potřeby obrátila na Ústavní soud v jiné obdobné věci v budoucnu, bude-li to zapotřebí a bude-li schopna Ústavní soud přesvědčit konkrétními skutečnostmi o tom, že se či jakýkoliv jiný orgán veřejné moci vůči ní dopouští systematického porušování jejích ústavně zaručených základních práv popsaným způsobem. Nic takového však Ústavní soud nemůže předjímat.

V. Závěr

16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nalézacího soudu ani postupem předcházejícím jeho vydání nebyla ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu