Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 681/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Kubína, zastoupeného JUDr. Janou Pernicovou, advokátkou se sídlem Praha 7 Varhulíkové 1580/18, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. -170 ze dne 28. 12. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , , , a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech, Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2020 č. j. -120, vydané v exekuční věci, jako nepřípustné, neboť neobsahuje údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Dovolatel pouze obecně uvedl, že "vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak", aniž by vymezil otázku hmotného nebo procesního práva, od jejíhož řešení se má dovolací soud odchýlit.

Nejvyšší soud nadto shledal závěr odvolacího soudu, že návrh povinného na odklad exekuce odůvodněný podáním žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy a podáním dovolání proti usnesení o ceně je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva a soudní exekutor tak mohl v exekuci pokračovat, neboť nebyl dán důvod k odročení dražebního jednání, jako souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. sp. zn. , , , ). Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že soudní exekutor čekal až na prvostupňové soudní rozhodnutí, kterým byl návrh povinného na odklad exekuce (zatím nepravomocně) zamítnut, a z toho důvodu první dražební jednání odročil na nový termín, kdy se již dražba uskutečnila (nebyl-li povinný exekutorem vyrozuměn o odročení dražebního jednání, nemohl počítat s tím, že dražba neproběhne).

Stěžovatel s právním názorem Nejvyššího soudu nesouhlasí. Uvádí, že i když přesně vymezuje dovolací důvody, nemůže se rozhodování dovolacího soudu ocitnout mimo ústavněprávní rámec, když postupem exekutora bylo povinnému upřeno právo na spravedlivý proces, neboť důvodně předpokládal, že dražba se konat nebude, když exekutor již jedenkrát deklaroval, že při žádosti o odklad se dražební jednání v tomto konkrétním případě ruší. Je přesvědčen, že postup Nejvyššího soudu představuje nepřípustnou libovůli při soudním rozhodování, která svými důsledky nepochybně zasahuje do ústavněprávní roviny a základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y).

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu je především založeno na závěru, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Vůči tomuto závěru stěžovatel žádné výhrady neuvádí, pouze vyjadřuje přesvědčení, že i když nesplnil zákonem stanovené podmínky umožňující projednání dovolání, mělo být dovolání projednáno, neboť stěžovatel je přesvědčen o nesprávném postupu exekutora při provádění dražby.

Požadavky na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jsou však jednoznačně stanoveny a na jejich dodržení nelze rezignovat jen s poukazem na vlastní přesvědčení o nesprávnosti předchozích rozhodnutí. Pokud nebyly splněny obligatorní náležitostí dovolání ve smyslu a Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání v souladu s odmítl, nemohl se dopustit libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y. Tento závěr odpovídá i stanovisku Ústavního soudu sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání porušením y.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel ani neuvádí žádné výhrady vůči "nad rámec" vyslovenému závěru Nejvyššího soudu, že dovolání by bylo třeba posoudit jako nepřípustné, neboť je souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. I v tomto směru Nejvyšší soud své doplňující stanovisko řádně odůvodnil, přičemž závěr o nepřípustnosti dovolání podle judikatury Ústavního soudu zásadně (s výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu) nepodléhá jeho přezkumné pravomoci.

Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a své shora nastíněné závěry patřičně odůvodnil. Ústavní soud v projednávané věci proto neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího zpochybňoval.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu