Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 826/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Mikulíka Hameleho, Ph.D., sídlem Národních mučedníků 2354, Frýdek-Místek, zastoupeného Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020 č. j. -456, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2018 č. j. -425, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2017 č. j. -404 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015 č. j. -187, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Marcely Krplové, MBA, sídlem Maxe Švabinského 2239, Frýdek-Místek, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"), konkrétně došlo k porušení "principu zákazu překvapivých rozhodnutí" a "práva na řádné odůvodnění rozsudku". Napadenými rozhodnutí mělo dojít též k zásahu do práva vlastnit majetek ( y) a soudy nesplnily povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle y.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobou vůči vedlejší účastnici [bývalé správkyni konkursní podstaty obchodní společnosti AURA - INGSTAV Kojetín, spol. s r. o. (dále jen "úpadkyně" nebo "dlužnice")] domáhal zaplacení částky 211 200 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tak, že vedlejší účastnice uzavřela se stěžovatelem (jako advokátem) smlouvu o poskytování právních služeb. Předmětem uzavřené smlouvy bylo poskytnutí konzultací ve sporu o excindační žalobě proti konkursní podstatě úpadkyně. Vedlejší účastnice, jako konkursní správkyně, nezahrnula do konečné zprávy mezi pohledávky za podstatou odměnu za právní služby poskytnuté stěžovatelem, ač Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 1. 2015 č. j. -187 vyslovil závazný právní názor, že nárok stěžovatele na odměnu není osobním závazkem vedlejší účastnice jako bývalé konkursní správkyně, neboť ta uzavřela s předchozím souhlasem věřitelského výboru se stěžovatelem jako advokátem smlouvu o poskytování právních služeb v řízení o vylučovací žalobě, a proto stěžovatelova odměna za poskytnutí právních služeb je pohledávkou za podstatou; v rozsahu, ve kterém nebyla tato pohledávka uspokojena za trvání konkursu, přechází po zrušení konkursu závazek k její úhradě na dlužnici (úpadkyni). Krajský soud napadeným rozsudkem (třetím v pořadí) žalobu zamítl, protože stěžovatel podle něj neprokázal, že mu vznikla škoda v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením povinností vedlejší účastnice. Aby bylo možno zjišťovat existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinností ze závazkového vztahu, musel by stěžovatel skutkově vylíčit, jak majetkovou újmu, která mu vznikla, tak konkrétní porušení povinností vedlejší účastnice, což stěžovatel ani po poučení soudem neučinil. Neunesl tak podle krajského soudu břemeno tvrzení o porušení povinnosti vedlejší účastnice.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se ztotožnil s hodnocením věci provedeným krajským soudem, přičemž zdůraznil, že stěžovatel vyúčtoval odměnu za poskytování právních služeb až po vydání rozvrhového usnesení a vedlejší účastnice tak již nemohla nechat všechny stěžovatelem poskytnuté služby proplatit z konkursní podstaty úpadkyně. I z této skutečnosti vyplývá, že vedlejší účastnice nemohla porušit povinnost zajistit výplatu stěžovatelovy odměny z konkursní podstaty úpadkyně. Stěžovatel se podle vrchního soudu nedomáhal zaplacení dluhu po dlužnici.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením ze dne 15. 12. 2020 č. j. -456 odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v něm doplnil právní závěry krajského soudu a vrchního soudu o tom, že stěžovatel měl svoji pohledávku na odměnu za poskytování právních služeb uplatnit v konkursním řízení jako věřitel pohledávku za podstatou. Bezprostřední příčinou, která vedla k nemožnosti uspokojení pohledávky stěžovatele tak nebyla konečná zpráva a rozvrh navržený konkursnímu soudu vedlejší účastnicí, ale usnesení o schválení konečné zprávy a následné rozvrhové usnesení konkursního soudu, proti nimž stěžovatel mohl a měl jako věřitel pohledávky za podstatou (nezohledňovala-li jeho doposud neuspokojenou pohledávku) uplatnit zákonem předepsaným způsobem své námitky. Tohoto svého práva, jak se domoci úhrady opomenuté (nevypořádané) pohledávky, stěžovatel podle Nejvyššího soudu v konkursním řízení nevyužil. Závěr vrchního soudu, že odpovědnost za škodu vedlejší účastnici nevznikla a stěžovatel pohledávku za vedlejší účastnicí z titulu způsobené škody nemá, je v konečném důsledku správný.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel připomíná, že podle smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi ním a vedlejší účastnicí mu náležela odměna ve výši 186 000 Kč, část ve výši 10 000 Kč byla uhrazena, zbytek, který mu vedlejší účastnice dosud nezaplatila (tj. 176 000 Kč + daň z přidané hodnoty), se stal předmětem soudního sporu. Dále brojí proti závěru, z něhož vychází usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. -187, že smlouva o poskytnutí právních služeb uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla schválena věřitelským výborem, přestože tento závěr není podle stěžovatele pravdivý a nikdy nebyl v řízení prokázán, ani k němu nebylo vedeno dokazování. Stěžovatel v řízení opakovaně poukazoval na e-mail vedlejší účastnice z 8. 7. 2004, ze kterého je zřejmé, že vedlejší účastnice si byla a je vědoma obsahu a významu smlouvy. Obecné soudy měly podle něj posoudit smlouvu po právní stránce a zabývat se i chováním smluvních stran, když z úhrady čtyř předchozích faktur je zřejmé, jak strany věc vnímaly a jak se chovaly. V podrobnostech stěžovatel odkázal "na podané dovolání z dovolání stěžovatele z 19. listopadu 2018" (bod 8. ústavní stížnosti).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario). K přípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud odkazuje například na své usnesení ze dne 10. 10. 2017

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o obě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Na základě výše provedené rekapitulace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se argumentací zařazenou do ústavní stížnosti míjí s obsahem napadených rozhodnutí. I kdyby Ústavní soud přistoupil na stěžovatelovo tvrzení, že věřitelský výbor smlouvu o stěžovatelem poskytnuté právní službě neschválil (podle stěžovatele patrně v důsledku pochybení vedlejší účastnice, aniž by Ústavní soud reagoval na závěr vrchního soudu, že stěžovatel vyúčtoval svou odměnu za poskytnutí právní služby opožděně), pak stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nerozporuje závěr Nejvyššího soudu, že se nebránil proti rozhodnutí konkursního soudu o schválení konečné zprávy a proti rozvrhovému usnesení. To přesto, že se bránit mohl a měl, když tato rozhodnutí byla bezprostřední příčinou stěžovatelem tvrzeného vzniku škody. Protože stěžovatel na tento závěr Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti náležitě nereaguje, nelze vyloučit, že i stěžovatel si je tohoto pochybení vědom, a proto se pokouší - bez náležité věcné argumentace - zpochybnit závěr obecných soudů o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice.

9. Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu