Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 143/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2020 č. j. -958, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v a d.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl stížnost obhájce stěžovatele JUDr. Michala Račoka (dále jen "obhájce") proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 8. 2020 sp. zn. , kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nahrazení vazby zárukou důvěryhodných osob. Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že stížnost byla ve smyslu § 142 odst. 1 trestního řádu podána osobou neoprávněnou, neboť z celého obsahu podané stížnosti sepsané obhájcem dne l4. 8. 2020 se ani na jediném místě neuvádí, že stížnost podal obhájce v zastoupení stěžovatele. Vždy důsledně uvedl, že ji podal sám jako obhájce. Nejvyšší soud poukázal na to, že tato okolnost vyplynula jak z nadpisu nad bodem I. stížnosti (,,Stížnost obhájce proti usnesení.,."), tak i z dalšího textu (např. ,,Obhájce je přesvědčen...", nebo ,,...obhájce je toho názoru..."). Rovněž v závěrečném bodu XIV. bylo výslovně uvedeno: ,,Obhájce proto navrhuje, aby....". Pod tímto textem bylo pak na závěr uvedeno pouze jméno obhájce.

3. V závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl, že v současné době se stěžovatel již nenachází ve vazbě, neboť vrchní soud v dané trestní věci usnesením ze dne 27 8. 2020 sp. zn. podle § 256 trestního řádu zamítl odvolání stěžovatele, čímž nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. l0. 2019 sp. zn. , jímž byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle odst. l, odst. 4 písm. b), odst. 5 , (dále jen ""), za což mu byl podle ve spojení s uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, který v současné době vykonává.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stížnost proti usnesení vrchního soudu ze dne 10. 8. 2020 sp. zn. podal obhájce jeho jménem. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nebylo-li ani s ohledem na jiné okolnosti možno jednoznačně stanovit, zda obhájce podal za obviněného odvolání v souladu s jeho vůlí, je povinností odvolacího soudu opatřit si před rozhodnutím o takovém odvolání k této otázce příslušné vyjádření obviněného. Skutečnost, že pod text odvolání obhájce uvedl své jméno, a nikoliv jméno obviněného, není nedostatkem, který by sám o sobě mohl být důvodem pro zamítnutí odvolání jako opravného prostředku podaného osobou neoprávněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. či ze dne 20. 8. 2002 sp. zn. ). Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu, neboť Nejvyšší soud předmětnou stížnost věcně neprojednal a z ryze formálního důvodu ji zamítl, ačkoliv pro takové rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

7. V nyní posuzované věci spatřuje Ústavní soud jisté pochybení v tom, že Nejvyšší soud, přestože je třeba souhlasit s jeho vyjádřením, že obhájce podává stížnost vždy v zastoupení obhajoby a nikoli svým jménem, neboť není osobou se samostatným stížnostním právem, čemuž by měl obhájce přizpůsobit i formulaci opravného prostředku, si za stavu, kdy ze stížnosti proti usnesení vrchního soudu jednoznačně nevyplývalo, zda ji obhájce podal v zastoupení stěžovatele či sám za sebe, k tomu neopatřil vyjádření stěžovatele, ani se náležitě nevypořádal s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu obsaženou např. v odkazovaných usneseních Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. či ze dne 20. 8. 2002 sp. zn. (viz dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. , publikované pod č. 28/2003 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, část trestní), která z logiky věci, byť se vesměs týká odvolání, musí platit i ohledně stížnosti jako řádného opravného prostředku proti usnesením.

8. Současně však nelze přehlédnout, že stěžovatel se v době rozhodování Nejvyššího soudu (tj. dne 21. 10. 2020) již nenacházel ve vazbě, ale ve výkonu trestu odnětí svobody, což uvedl Nejvyšší soud také v odůvodnění svého napadeného usnesení (viz bod 3 shora).

9. Za daného stavu by případná kasace napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu, že zamítl stížnost obhájce stěžovatele proti usnesení vrchního soudu, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nahrazení vazby zárukou důvěryhodných osob, nemohla mít podle přesvědčení Ústavního soudu žádný vliv na konečný stav řízení a byla by proto pouhým formalismem.

10. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že již mnohokrát v rámci své rozhodovací činnosti konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016

sp. zn.

, ze dne 25. 11. 2015

sp. zn.

aj.).

11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (y), a ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu