Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 475/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem, sídlem Husinecká 808/5, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. listopadu 2020 č. j. -241, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "") s tvrzením, že jím byl porušen zákaz dvojího trestání za týž trestný čin podle Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 8. 10. 2020 č. j. -224 rozhodl, že podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovateli jako odsouzenému ponechává v platnosti podmíněné propuštění vyslovené ve věci vedené pod sp. zn. a že se stěžovateli zároveň prodlužuje zkušební doba o jeden rok za současného trvání dohledu. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil zejména tím, že se stěžovatel ve zkušební době dopustil sedmi přestupků v dopravě, takže nelze rozhodnout o jeho osvědčení, ale rozhodnutí o výkonu zbytku trestu by bylo nepřiměřeně přísné.

3. O následné stížnosti stěžovatele podané podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") rozhodl napadeným usnesením tak, že jí jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění zejména zdůraznil, že se stěžovatel ve zkušební době nedopustil žádného trestného činu a podroboval se uloženému dohledu, ovšem na druhou stranu se v době od 22. 12. 2018 do 30. 9. 2019 dopustil sedmi přestupků v dopravě. Proto lze rozhodnutí okresního soudu považovat za adekvátní. I podle krajského soudu zatím nebylo možné odpovědně rozhodnout, zda se stěžovatel v původní zkušební době osvědčil či nikoliv. Byť spácháním několika přestupků zavdal příčinu k rozhodnutí o výkonu trestu, lze podle krajského soudu vzhledem k okolnostem případu a osobě stěžovatele ve smyslu podmíněné propuštění s dohledem ponechat v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o jeden rok. S ohledem na charakter a četnost spáchaných přestupků je ale nelze bagatelizovat, tedy rozhodnout o tom, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s prodloužením zkušební doby a připomíná, že za spáchání přestupku byl již jednou potrestán pokutami. Je-li argumentováno ve prospěch prodloužení zkušební doby podmíněného propuštění předmětnými přestupky na úseku dopravy, jde podle něj o porušení zásady zákazu dvojího trestání za totéž, tedy o porušení principu ne bis in idem. Rovněž není podle stěžovatele přiměřené (a ve svém důsledku to znamená porušení y), aby poměrně běžné přestupky v dopravě byly hodnoceny tak, že zavdávají příčinu pro prodloužení zkušební doby. Z uvedeného navíc podle něj vyplývá, že přestupky na úseku dopravy vyhodnotil tak, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život. Stěžovatel k definici řádného života poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2010

sp. zn.

, které má podle stěžovatele výslovně hovořit o nepáchání opakovaných přestupků, a to zejména v souvislosti s činností, pro kterou byl ten který stěžovatel odsouzen. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018

sp. zn.

(N 195/91 SbNU 411) týkající se zákazu dvojího přičítání při rozhodování soudů o podmíněném propuštění.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

7. Ustanovení výslovně označuje ponechání podmíněného propuštění v případě, že se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu, za výjimečné, proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu zbytku trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je použít jen v mimořádných případech. Tato výjimka byla aplikována ve prospěch stěžovatele, byť ji stěžovatel vnímá jako nespravedlnost, ač v původně stanovené zkušební době nevedl zcela řádný život. Přitom závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, když dodržoval právní řád, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží tedy na celkovém chování odsouzeného.

8. Je notorietou, že pro závěr, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodující recidiva trestné činnosti, ale nařízení výkonu zbytku trestu nebo prodloužení zkušební doby mohou odůvodnit i jiné aspekty života odsouzeného ve zkušební době, a to i když se případné prohřešky přímo netýkají jím původně páchané trestné činnosti. Stěžovateli nelze přisvědčit, domnívá-li se, že soudy při takovémto řízení nesmějí přihlížet k protiprávní činnosti odsouzeného přestupkového charakteru (srov. k tomu např. usnesení ze dne 12. 3. 2019

sp. zn.

nebo i stěžovatelem odkazované usnesení

sp. zn.

, v němž se uvádí: "... jedním ze znaků řádného života je dodržování právních norem, a to nikoliv toliko norem práva trestního; připomenout lze i normy přestupkové, jež se nacházejí na pomyslném pomezí mezi právem správním a trestním"; skutečnost, že stěžovatel poněkud dezinterpretuje část následující věty z odůvodnění citovaného usnesení, na uvedeném závěru nemůže nic změnit). V návaznosti na to je nedůvodná námitka stěžovatele o porušení zákazu dvojího přičítání v jeho trestní věci, neboť ta nezakazuje, aby určitá skutečnost byla zohledněna ve více řízeních. Z logiky věci například okolnost, že se pachatel trestného činu ve zkušební době dopustí další trestné činnosti, může mít za následek přeměnu podmíněného trestu v trest nepodmíněný, což ale zároveň nemůže vyloučit i samostatný trestní postih za nově spáchaný trestný čin. Podobně, zohlední-li soud při ukládání trestu trestní minulost pachatele, pak to neznamená, že už k jeho trestní minulosti nemůže být v žádném jiném řízení nikdy přihlédnuto (srov. k tomu usnesení ze dne 23. 3. 2020

sp. zn.

).

9. Takovýto výklad není v rozporu ani se stěžovatelem odkazovaným nálezem

sp. zn.

, byť se tento nález týká rozhodování obecných soudů o splnění podmínek pro podmíněné propuštění, které s právě posuzovanou věcí přímo nesouvisí. Nicméně obecné soudy nemohou při hodnocení prognózy vedení řádného života, jako jedné z podmínek pro přivolení k podmíněnému propuštění, vycházet výlučně ze společensky závadného chování odsouzeného, za něž byl v minulosti soudně trestán. Dopustily by se tím zapovězeného zákazu dvojího přičítání a odsouzený by se tak ocitl v dílem pro něj neřešitelné situaci, neboť byť by u něj během výkonu trestu došlo k hodnotovému posunu - k polepšení - soudy by vycházely jen z toho, že v minulosti selhal. Paralela k popsanému chybnému postupu obecných soudů však ve věci stěžovatele zjistitelná není; naopak byť soudy mohly stěžovateli uložit povinnost vykonat zbytek jemu původně uloženého trestu, neučinily tak, neboť se podle nich již částečně napravil, ač ještě nikoliv zcela. Podle Ústavního soudu tedy obecné soudy - z toho nevyjímaje - stěžejní myšlenku nálezu

sp. zn.

ve věci stěžovatele přiléhavě aplikovaly.

10. Ústavní soud neshledal, že napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k výsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud vyzývat stěžovatele k odstranění vad plné moci [pozn. plnou moc "k podání případné ústavní stížnosti" udělil stěžovatel právnímu zástupci již 22. 9. 2020, k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001

sp. zn.

(U39/24 SbNU 557)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu