Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 82/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky R. T., zastoupené Mgr. Monikou Homolovou, advokátkou, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2020 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2020 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v y, , , a a 3 d (dále jen " ") a , odst. 2, odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou pokusem zločinu vraždy podle , , (dále jen " "), za který jí uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ji podle zařadil do věznice s ostrahou, a podle jí uložil trest propadnutí věci - kuchyňského nože. Dále jí s poukazem na § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), uložil povinnost nahradit škodu ve výši 222 477 Kč Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky. Pokusu uvedeného zločinu se podle zjištění krajského soudu dopustila stěžovatelka - ve stručnosti uvedeno - tím, že po předchozím slovním a fyzickém střetu s poškozeným J. T. (manžel stěžovatelky, dále jen "poškozený"), při kterém jím byla udeřena malou silou rukou do obličeje, ho úmyslně a velkou silou bodla v její blízkosti odloženým kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 19,5 cm do břicha, čímž mu způsobila poranění vyžadující okamžitý operační zákrok. Ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci, na jejímž přivolání se stěžovatelka nijak nepodílela, neboť místo činu po útoku opustila.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že jí podle za použití uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ji podle zařadil do věznice s ostrahou.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny, neboť jednala za podmínek nutné obrany podle . Soudy pominuly její výpověď, podle které ve chvíli, kdy ležela na zemi, ji poškozený napadal verbálně, měla tudíž důvodnou obavu z pokračování fyzického útoku. Soudy současně přecenily význam záznamu telefonátu poškozeného na tísňovou linku, v jejímž průběhu se o žádném předchozím napadení stěžovatelky nezmínil, a dále okolnosti, že nutnou obranu neuváděla při komunikaci se svědkem P. H. a ani po svém zadržení. Tento přístup soudů k hodnocení důkazů podle stěžovatelky nese znaky libovůle. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se poškozený nacházel v její těsné blízkosti a měl značnou fyzickou převahu. Ve společném obydlí nebyl přítomen nikdo další. S odkazem na judikaturu zdůrazňuje, že použití zbraně proti útočníkovi, který není ozbrojen, samo o sobě nutnou obranu nevylučuje, neboť nutná obrana musí být způsobilá útok odvrátit.

6. Vrchní soud se podle stěžovatelky dopustil závažné procesní vady zakládající neústavnost rozhodnutí tím, že nově rozhodl o výroku o trestu za použití , aniž by ve veřejném zasedání prováděl jakékoli důkazy.

7. Krajský soud, dovozuje dále stěžovatelka, zatížil své rozhodnutí extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Tento soud bagatelizoval násilné jednání poškozeného a zcela opomenul její výpověď, ačkoli byla mimo poškozeného jedinou přímou účastnicí události, přičemž poškozený odmítl vypovídat. Hodnocení tohoto postoje poškozeného krajským soudem představuje deformaci důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Totéž se týká hodnocení jejího jednání bezprostředně po události.

8. Podle stěžovatelky soudy nedostatečně vyhodnotily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. Petrem Navrátilem o její opilosti. Soudy zcela rezignovaly na zjištění jejího duševního stavu v době útoku a možnosti stavu silného rozrušení naplňujícího znak omluvitelného hnutí mysli trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle . Existenci takového silného rozrušení může konstatovat pouze soudní znalec - psychiatr, krajský soud však tuto otázku hodnotil sám. Závěr o spáchání skutku ve zlobném afektu umocněném předchozím požitím alkoholu učinil bez adekvátního znaleckého podkladu. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že poškozený byl agresorem a opakovaně ji fyzicky i verbálně napadal. Svědčí o tom i vyjádření jeho dcer, že v minulosti napadal starší z nich a jejich matku.

9. Prokázán nade vší pochybnost nebyl úmysl stěžovatelky poškozeného usmrtit. Závěr o nepřímém úmyslu je nesprávný a soudy jej učinily pouze s ohledem na charakter použitého nástroje a místo na těle, které bylo cílem útoku, bez náležitého odborného zjištění jejího duševního stavu v době útoku. Pro nepřímý úmysl je třeba prokázat také to, že pachatel alespoň věděl o možnosti způsobení následku.

10. Závěrem stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na obhajobu tím, že jí nezaslal opis vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jejímu dovolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho (jejího) právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle a násl. y, a to ve vztahu k výchozímu y.

14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto odkazuje na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

16. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

17. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

18. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004

sp. zn.

(N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila.

19. Druhou skupinou pochybení soudů v dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001

sp. zn.

(N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou y neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995

sp. zn.

(N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v y, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

20. Konečně třetí tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

21. K posléze uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení patří stěžovatelčiny námitky, že soudy učinily závěr o nenaplnění znaku omluvitelného hnutí mysli trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle bez adekvátního znaleckého posudku a provedené důkazy hodnotily nesprávně, tj. jednostranně v její neprospěch, přičemž následně dospěly k vadným skutkovým zjištěním.

22. K výtce o neprovedení znaleckého dokazování ke znaku omluvitelného hnutí mysli, patří se zdůraznit, že byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o její opilosti, v němž znalec uvedl, že "u obviněné je přítomna tendence jednat neočekávaně, explozivně a má nízkou ochotu k sebekontrole". Soudy dále konstatovaly, že stěžovatelka s ohledem na svou předchozí zkušenost s jednáním poškozeného neměla důvod se domnívat, že by se jeho útok (při kterém dle zjištění soudů neupadla na podlahu) jakkoli vymykal z řady předchozích potyček a že by bylo vážně ohroženo její zdraví či dokonce život (srov. ). Soudy důvodně dospěly k závěru, že od ní nešlo vůbec o obranu, ale poškozeného de facto napadla ve zlobném afektu. Akceptovala-li dříve podobné jednání poškozeného či dokonce sama jednala vůči němu podobným způsobem, podílela se tím na vytvoření určitého rámce toho, co bylo v jejich vztahu považováno za běžné. Tím se soudy vypořádaly i s její obhajobou, že jednala za podmínek nutné obrany, přičemž dospěly k závěru, že její jednání bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku podle , a to i přesto, že poškozený měl fyzickou převahu a za jiných okolností (např. přepadení cizím člověkem v určité situaci) by taková obrana mohla být přiměřená a nutná k odvrácení útoku. Okolnosti soužití stěžovatelky a poškozeného i jeho předchozí útok na stěžovatelku vrchní soud zahrnul do svých úvah o výši uloženého trestu, jimiž odůvodnil aplikaci . Ústavní soud proto považuje argumentaci obecných soudů z ústavněprávních hledisek za udržitelnou.

23. Ani v závěru obecných soudů o nepřímém úmyslu stěžovatelky poškozeného usmrtit Ústavní soud neshledal exces. Z použité zbraně, místa na těle poškozeného, na něž stěžovatelka útočila, a z bodného kanálu (tedy síly a směru bodnutí) nelze než dovodit jak její vědomost, že útokem může způsobit poškozenému smrt, tak i její srozumění s takovým následkem. K dokreslení může sloužit také chování stěžovatelky po činu, kdy poškozenému neposkytla pomoc a odešla.

24. U výtky, že vrchní soud nově rozhodl o výroku o trestu za použití , aniž by ve veřejném zasedání prováděl jakékoli důkazy, lze přisvědčit závěrům Nejvyššího soudu, že tato výtka ve skutečnosti směřuje v neprospěch stěžovatelky, přičemž vrchní soud učinil své rozhodnutí na základě skutkového stavu zjištěného krajským soudem, tudíž vlastní dokazování provádět nemusel.

25. Stěžovatelka polemizuje s hodnocením těchto důkazů podaným soudy; polemika nicméně nedosahuje ústavněprávní roviny. Svá rozhodnutí krajský soud i vrchní soud odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.

26. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

27. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, přičemž vytýká, že ji Nejvyšší soud nezaslal k replice opis vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Stěžovatelkou namítaný postup však Ústavní soud hodnotí jako formální, bez reálného zkrácení jejích ústavních práv. Takový postup sice může představovat porušení práv dovolatele [srov. např. nález ze dne 26. 4. 2016

sp. zn.

(N 80/81 SbNU 349)], avšak pouze za předpokladu, že Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření předloží Nejvyššímu soudu nové relevantní argumenty. K tomu však v dané věci nedošlo, neboť vyjádření v podstatě toliko souhrnně přisvědčovalo rozhodnutím soudů nižších stupňů. Stěžovatelka ani neupřesnila, jaké námitky (nad rámec obsahu dovolání) by mohla v reakci na toto vyjádření uplatnit. Za takové situace Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka tudíž nepoukazuje na pochybení dosahující - s ohledem na výše uvedené - intenzity, jež by opodstatňovala výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv [srov. usnesení ze dne 11. 8. 2015

sp. zn.

(U 9/78 SbNU 647)].

28. Další výhrady kromě výše uvedené oponentury závěrů krajského soudu a vrchního soudu, na jejichž základě považuje usnesení Nejvyššího soudu za neústavní, stěžovatelka neuvedla, a ani Ústavní soud žádné důvody pro zrušení tohoto rozhodnutí neshledává. Tudíž jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelkou coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.

29. Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

30. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu